Les mizí v mlze a v borovicích fičí vítr. Začíná pršet. Zmoklý veveřák vklouzl pod kořeny vyvráceného smrku, kde se rejsek rozvaluje v suchém písku, a ježek se krčí vzadu a strachuje se, aby nepřišla bouřka.

„Vypadá to špatně,“ říká veveřák rejskovi a otírá si mokrý čumáček. „Přišel jen ten lakomej.“

„Kterej?“

„Ale znáš ho! Vaří ovesný vločky s pudinkem a říká tomu jídlo.“

„To je slabej víkend!“ znepokojil se rejsek. „Není divu, když tak prší. Co budeme jíst?“

Veveřák pokrčil ramínky.

„Přišla nouze, najíme se s lakomým.“

„Já pudinky nerad, a s vločkama teprv ne,“ kňoural ježek a rejsek z toho malomyslněl.

Déšť v lese ustával a jasnilo se. Veveřák vyběhl vyzvědět, kdy bude lakomec patlat oběd, ale hned se vrátil s novinkou:

„Přišel ještě jeden a ulágroval se tady!“

Ježek s rejskem se hrnou z doupěte prohlédnout si nového dobrodince. Na plácku u vyvráceného smrku brouzdá podivný tramp, otrhaný a pohublý, s horečnatýma očima. Přechází sem a tam, chvěje se zimou a povídá si pro sebe. Najednou se lačně vrhá na keříček nezralých borůvek.

„Ten je divnej,“ žasne rejsek, „rve si do pusy borůvky i s listím!“

Divný tramp stále přechází sem a tam, a hlasitě chraptí:

„Hlavně přežít, hlavně přežít! Budu první člověk, kterýmu se poved pokus o přežití z přírodních zdrojů v český divočině. Ještě dva tejdny se uživit z toho co dá les, a jsem slavnej!“

Po hromádce jeho věcí se smýká malý plšík. V žebradle nic nenašel, tak prolézá kapsy maskáče.

„Předběh nás, plch jeden plchovatá!“ ulevil si rejsek.

Plšík rejdí po kapsách, a k velkému překvapení odtud vysvobodil živého slimáka. Otrhanec to spatřil a jeho horečnaté oči zahořely. Mrštil po plšíkovi ešusem (prázdným). Plšík uskočil a zmateně pobíhal po plácku s otrhancem v patách.

„Sem, plchu!“ zařval rejsek. „Sem k nám pod kořeny, nebo tě zašlápne!“

Plšík to zaslechl a hbitě zajel do bezpečí doupěte. Otrhanec za ním marně šťouchal klacíkem. Ježek se divil:

 „Tramp, kterej vězní slimejše a loví plšíky! Proč si nekoupí ve stánku paštiku? Tramp má milovat přírodu, je to přece jeho matka!“

Hlupáček plšík pronesl:

„To já mámě klidně řeknu: mámo, lískový vořechy nežeru a nežeru!“

„Ty mlč, plchu,“ zarazil ho rejsek. „Nezapomeň, že jsem ti zachránil život. Drž se v koutě a buď hodnej.“

Veveřák varovně písknul. Venku nastává nějaký ruch a pod vyvrácený smrk se nesou hlasy. Otrhance obklopila početná návštěva civilně oblečených mužů. Jeden ho uznale poplacává po zádech, jiní si ho fotografují, a magnetofon nahrává otrhancovo nesouvislé vy-právění. Do studeného větru se nesou útržky jeho roztřesených vět jako „čaj z orobince jsem vařil celou noc“, „šťovík je moje nejmilejší lahůdka, ale nemůžu ho nikde najít“, „přes nesouhlas odborníků chci dokázat, že i v Čechách je člověk schopen přežít v obyčejném lese jen z přírodních zdrojů, který prostě v tom lese najde“, „chtěl jsem si k obědu uvařit mlže, ale utekli mi“ nebo „zlomil jsem si dva zuby na pupalce“. Jeden z návštěvníků je lékař a zkoumá, jestli mu tluče srdce. Veveřák s nadějí v hlase řekl:

„Teď vybalej zásoby. Nemůžou ho nechat bez jídla!“

Veveřák se mýlil. Jeden z fotografů sice vybalil svačinu a s chutí si kousnul, ale vzápětí ji rozpačitě schoval, protože otrhanec se při pohledu na ni chvěl, slinil a loudil. Lékař neomalenému jedlíkovi vyčinil, ale sám začal otrhance svádět k jídlu natvrdo uvařeným vajíčkem. Výsledky otrhancova žadonění o potravu si poznamenával do notýsku. Potom všichni uznale poplácali otrhance po zádech, řekli „pokračujte v pokusu, věříme vám“ a „nashle za týden v Jizerkách“ a odešli. Otrhanec se v zoufalství vrhl k zemi.

„Co dělá?“ ptal se ježek.

„Kreslí do písku vajíčka,“ odpověděl veveřák.

„Je to trouba,“ znechutil se rejsek.

Otrhanec vstal a odpotácel se do lesa. Rejsek odhopkal za ním na výzvědy a za chvíli se vrátil s hroznou zprávou! Otrhanec nejdřív sbíral houby, ale pak pronásledoval jednu malou veveřičku, tu samou, které veveřák už dlouho nadbíhal. Chudinka veverka měla co dělat, aby se před rozběsněným lidským dravcem zachránila ve vršku borovice. Veveřák byl po té zprávě vzteky bez sebe, a dutina se otřásala jeho řevem:

„Mně žádnej kreslič vajíček holky přebírat nebude!“

„On ti ji nechtěl přebrat, chtěl ji sníst!“ ozval se podruhé plšík.

„Nech si ty informace, plchu!“ zařval rejsek.

Přítomnost podivného hladovce ve skalkovém lese se stala nebezpečnou. Zatím jeho lovecké choutky odnesla jen hrstička červivých hub. Nakrájel si je do ešusu a zkoumavě prohlížel svoje mapy. Zdálo se, že se chystá na další cestu.

„Brzy odejde,“ těšil se ježek.

Ale veveřák zlostně ukázal drápky. Zavrčel:

 „Jen tak odejít ho nenechám. Jestli přežil v jiných lesích, tak u nás nepřežije!“

„Co chceš dělat?“ divil se rejsek.

„Je to jasný, ne? Bude vařit houby!“

Veveřák s rejskem opustili skrýš a odhopkali trávou dál do lesa.

„Fuj, fuj, nešahej na to,“ varoval rejsek, když veveřák pozorně olamoval okraj velice jedovaté houby, kterou tam našli.

„Neboj, utřu si tlapy do jeho kapesníku,“ klidnil ho veveřák.

Zatímco vyhladovělý tápající otrhanec honil rejska, který ho mátl a zkušeně před ním kličkoval, veveřák nadrobil jedovatinu do ešusu k jiným houbám. Pomstychtivě vrčel:

 „Jen počkej, po tomhle budeš vidět vajíčka na každý větvi!“

Noc byla neklidná. Nejenže znovu pršelo, ale plácek před doupětem se každou chvíli otřásal otrhancovým pobíháním.

„Je mu špatně,“ šeptal rejsek.

Rozespalý veveřák zabručel:

„To je dobře, aspoň ho přejde chuť na veverky.“

Nedělní ráno bylo smutné. Oblohou táhly těžké šedé mraky, mrholilo a chvílemi pršelo. Otrhanec si rozechvělými zesláblými prsty zabalil spacák a vrávoravě odcházel mlhavým lesem k nádraží. Jeho tvář hrála všemi barvami bledých muchomůrek.

Ježek, rejsek a veveřák spokojeně sledovali otrhancův odchod.

„A zase k nám přijď přežívat!“ křikl za ním veveřák.

„Já mám hlad,“ zakňoural ježek, a rejsek zvolal:

„Tak jdem na vločky s pudinkem, ne?“

Ilustrace Rebel, převzaté  z časopisu Orlí pero                                          1979

„Stále stejná slova ...“

To  se tak slovník v mozku zasekne a nechce se namáhat. Psavec snaživě píše povídku, a jeho vnitřní slovník mu dodává do příběhu pořád stejná slova nebo slova podobná. Slovo v jedné větě se objeví po chvíli v další větě, a pak ještě jednou ... tohle se nedá nijak zachytit, mozek se vzpírá pamatovat si opakované výrazy. Přijde se na to až při čtení vítězného příspěvku u ohně, kdy rozradostněný psavec s hrůzou poslouchá, jak se mu stejná slova hromadí. Například má v jediné povídce pětkrát slovo "nečekaně". Psavec se děsí, a když si jde pro placku, pátravě zkoumá, jestli si toho výpadku někdo nevšiml.

Opakováním stejných nebo podobných slov se dá zabránit jedině praxí, to je zapamatováním těch slov, která se notoricky cpou do každé povídky, byť by byla o čemkoli. Jsou to například výrazy:  odsekl, naproti, přece jen, mimochodem, odmítavě, křikl, zastavil ...

V textu to vypadá asi takhle:

Osadník Kid se přihnal na tlachoviště jako velká voda. Byl přivítán chladně. "My se tu dřeme, a ty nikde," vyčetl mu šerif. "Chtěl jsem dohnat vlak, ale ujel mi," ohnal se Kid výmluvou, a hned hnal se do práce. Ale hranice už stála, fágule byly rovněž připraveny ... Kid alespoň odháněl zvědavce,  kteří chtěli nakouknout pod osadní pokličku.

S tímhle se nedá nic dělat - jen si dávat pozor, poznat svá vlastní opakovaná slova a po napsání povídky je zkusmo házet do wordovského vyhledávače. Jenom tak je možné mít jistotu, že je povídka v tomhle směru v pořádku. Pokud se stejná slova najdou, je na řadě úmorné hledání lepšího výrazu. Který mozek by o tu dřinu stál ... a mimochodem, jestlipak jste si všimli, kolikrát je vedle v povídce  "třást"? Tak vidíte.

Hlavní stránka