Hlavní stránka

 

červen 2017

 

Canc na uvítanou:

"Nenalezneš nitku kamarádství

pracujeme jenom s motouzem

tenhle pocit nikdy nezevšední

je jako ten nejkrásnější sen"

                                                                     - Briggi , z básně "Píseň"

 

 Minipovídka: "Noc pod balvanem"

 

Vysoko nahoře, v trhlině pískovcového masívu, visí nad údolím obrovský těžký balvan. Když si osadníci stavěli pod trhlinou přístřešek, balvan jim nevadil. Ale sotva natáhli na boudičku střechu z větví a začali pod ní přespávat, dostával Johny podivné nápady.

   Jednou takhle, když Honda rozfoukával oheň a Stormy se s ešusem všude pletl, zahlédli Johnyho pod skálou, jak s rukama v kapsách hledí vzhůru.

   „Bojíš se, že se na nás zřítí?“ šlehl za ním Honda, ale Johny neodpověděl.

   Přišla noc, temná a bouřlivá, a do napnutého igelitu narážel silný déšť. V přístřešku se tísnili tři trampové, ale jen dva si úkryt pochvalovali. Johny se každou chvíli vrtěl, nemohl usnout a nakonec se slovy: „Na tu skálu nemám nervy, já jdu spát do lesa,“ popadl celtu, igelit, spacák, baterku a zmizel ve tmě. Honda za ním zbytečně zavolal:

     „Neblázni, Johny, vždyť promokneš!“

     Stormy útěk kamaráda obrátil v žert, že tedy mají pod přístřeškem víc místa. Začali dřímat, ale ne na dlouho. Balvan, který jim Johny jako brouka nasadil do hlavy, tížil a tížil.

     „Slyšíš to skřípání?“ najednou zašeptal Honda.

     Oba pozorně naslouchali.

     „Někdy takhle vržou větve,“ řekl Stormy.

     Pauza. Pak Honda zase spustil:

    „Pískovec je hrozně solivej. Když prší, tak voda rozšiřuje kdejakou spárku, podemele kdeco, zrníčko po zrníčku, a pak se to ...“

     Nevydrželi. Se strašlivými kletbami prchli z boudičky, a než v lese našli Johnyho, než si ustlali a za svitu blesků zalehli, byli mokří od spacáků po ponožky.

     Ráno se do skalní stěny opřelo bledé slunce a z lesů se zvedal mlžný opar. Tři uprchlíci se vrátili k přístřešku a Honda před ním padl na kolena. Z přístřešku dýchalo teplo, sucho a útulno.

    „Jak jsme to mohli udělat,“ kvílel Honda. „Jak jsme jen mohli opustit takový pelíšek! Džíny mě studěj, spacák mám vlhkej, já snad dostanu zápal plic!“

    „V noci je všechno tak strašidelný...,“ mudroval Stormy. „Proč by měl ten šutrák sletět zrovna když pod ním spíme? Už na to nebudeme myslet.“

   Slavnostně si slíbili, že ani zmínkou si na ten balvan nevzpomenou, aby je v noci zase nevyhnal do lesa. A začali sušit.

   Na kraji lesa se objevil Drška, šerif T.O. Padesát metrů od hospody. Přihnal se, praštil usárnou o zem, rozhlédl se po rozvěšených spacácích, zahalekal:

   „Střecha, že jo? Nevydržela, že jo? Jste mokrý a namíchnutý, že jo?“

    Potom ukázal prstem nad hlavu:

   „Lepší, že na vás spadlo trochu deště než támhleten šutr, že jo?“

   Jak si slíbili, ani nemukli. Sice trochu zrudli, a Honda po Drškovi hodil ošklivým pohledem. Jenom pohledem, i když měl po ruce polínko, sekyrku a ešus se studenou vodou.

                                                                                         1979

 

 

                                       

 Památka na "šestačtyřicátej"

 

Celá desetiletí se tahle rytina na pískovcové stěně v Podkosti u Barušek skrývala pod zástěnou hustých smrkových větví. Stromy padly a trampský znak kruhu s rohy a nápisem OSTŘÍ HOŠI US se ukázal světu. Vzhledem k tomu, že v jeho těsném sousedství jsou další "civilní" rytiny datované do let 1944 a 1947, zdá se, jakoby Ostří hoši US z oka vypadly písničce Wabiho Ryvoly "Šestačtyřicátej"...

 

 

                                       

 Trapsavcem snadno a rychle

(pro začínající povídkáře)

 

DOBRÁ RADA NAD ZLATO

 

Tentokrát se naučíme metodu, kterou si sice zkazíme požitek ze čtení, ale zato se s jistotou naučíme lépe psát. Nedřív si zajdeme do antikvariátu a koupíme si knihu, jejíž příběh známe z dřívějška, nejlépe brožovanou, a od našeho oblíbeného autora.

Přijdeme domů, knihu prolistujeme a vytrhneme z ní všechny stránky, kde se objevují popisy prostředí, popisy postav, dialogy, pohybové scény (hlavní hrdina se někam přemisťuje), nebo akční scény. Úvah, zamyšleností, dlouhých popisů vzpomínek, monologů a podobně si nevšímáme. Vytrhané stránky si nalepíme do psaveckého zápisníku (copak jste si ho ještě nepořídili?) a začneme zkoumat větu po větě:

- zjistíme, jakou větou náš roztrhaný autor svou knihu začíná. Snažíme se pochopit, proč první větu napsal zrovna takhle, a jestli na nás věta nějak působí. Ověříme si, jestli je dodrženo pravidlo, že první věta jsou "dveře", kterými čtenář vstupuje do příběhu, a tudíž při jejich otevírání už by měl být vidět příběh uvnitř. Pokud jsme se zrovna chystali naši budoucí povídku zahájit větou "Rád bych vám vyprávěl, co se mi stalo tuhle na potlachu", raději si to rozmyslíme.

Mistrem prvních vět bývá nazýván Miroslav Švandrlík. O mistrovství jeho prvních vět pojednává skvělý článek Ivo Fencla, který si můžete přečíst zde

- po první větě prostudujeme první čtyři věty (případně celý odstavec) a spočítáme, kolik informací jsme v nich dostali. Mělo by jich být co nejvíc (klidně deset nebo i patnáct) a všechny potřebné pro nastávající děj. Pokud tomu tak bude, jistě nás to ohromí. A v nové povídce vyškrtneme nicneříkající začátek tohoto znění

Vlak už se skoro rozjížděl a šerif pořád nikde. Kde se asi zdržel, spekuloval Johny. Kde asi - při balení usárny, namítl Tom. Najednou jsme šerifa viděli, jak vybíhá na nástupiště. Tady! Volali jsme na něj. Stihl to a celá osada jsme jeli na vandr.

 a nahradíme do vpádem do příběhu sice odvážným, ale nanejvýš vhodným

Ten divný cestující, co nás otravoval ve vlaku abychom zahráli Niagáru, vystoupil s námi na opuštěné zastávce uprostřed lesů. Stmívalo se, a jen jsme mohli tušit, kam v té pustině může mít namířeno. Jestli vůbec někam mířil. Přestal se dožadovat Niagáry a loudil cigáro. (původně jsme této mírně dramatické scéně chtěli věnovat pět stran včetně dialogů a popisů přírody).

- text na stránkách si označíme poznámkami a sledujeme, jak autor střídá popisy prostředí a postav. Podobně jako u první věty zkoumáme, jak na nás tyto popisy působí. Jsme schopni si popsané prostředí nebo postavy představit ve své fantazii? Je představa úplná, nebo něco chybí? Nebo třeba i přebývá? Kolik vět bylo potřeba pro vytvoření představy? Je lepší obšírnější popis, nebo stačí jedna věta pořádně zahuštěná dobře zvolenou charakteristikou? Výsledky píšeme do poznámek.

- pečlivě se probíráme dalšími stránkami, a třeba s údivem zjistíme, že náš oblíbený autor ve velké míře používá pro zpřítomnění času slovo TEĎ - "teď už věděl všechno", "teď zazvonil budík", "slunce vyšlo až teď".

- vrhneme se na dialogy a představíme si postavy jak spolu rozmlouvají jakoby stály na jevišti. Všímáme si svých pocitů, které nám naznačí, že to či ono mohla postava pronést líp. Snažíme se postřehnout, jestli rozmlouvání postav skutečně odpovídá jejich charakteristice, a jestli každá věta dialogu posouvá děj. Možná nás překvapí, jak často autor používá dialogy pro odpočinek. Postavy mezi sebou bezcílně klábosí, jakoby byly přepnuty na psací automat, zatímco si autor odskočil uvařit kafe. Pokud narazíme na takovou klábosící pasáž, zapřísaháme se, že umělé natahování textu nikdy nepoužijeme.

 

 

- údiv z častého TEĎ nás ještě nepřešel a hned se divíme znovu. Objevili jsme totiž, že náš oblíbený autor téměř nepoužívá obrazné přirovnání. Lépe řečeno - používá ho nenápadně, skrytě a nepostřehnutelně. Hledáme jeho obrazná přirovnání, obdivujeme jejich tajnou účinnost a stydíme se, že jsme kdysi napsali větu: "Slunce žhnulo jako rozpálená kamna, a pivo chladilo žaludek jako rampouch."

- dobře sledujeme a zaznamenáváme prolínání různých forem psaní, od autorské řeči  po subjektivní způsob, a přiznáme si, že jsme dříve při běžné četbě netušili, že náš oblíbený autor se umí chovat ke čtenářům tak mazaně.

- když jsme si rozsápaného autora opoznámkovali, poučně rozebrali a uvědomili si, co jsme se právě od něj naučili, sebereme se a vyrazíme do antikvariátu pro další knížku.

 

 

 

Canc na rozloučenou:  

"Moje nová kniha je o takové pipině,

ve které se může najít zhruba každá z nás."

                          - z internetového rozhovoru s úspěšnou spisovatelkou

 

Hlavní stránka