Tak to je on - pidižvík s placatýma ušima, který nutí literárně tvořivé trampy k horečnému  sepisování soutěžního příspěvku dva dny před uzávěrkou příslušného ročníku. Pidižvíkova zavilá tvářička říká:

"To se ti to, milý psavče, zase nepovedlo. Jaképak bylo hodnocení poroty? Třináct bodů? Takhle si mne, holenku, na poličku nepostavíš! Píli to chce! Každodenní píli! A žádný odbejvání, porotci jsou mazaný! Až se ti to, milý psavče, jednou podaří, budeš se vznášet pýchou, celý rok mne budeš chovat v náručí a volat: Jsem nejlepší! Mám Zlatýho! Na můj podstavec napíšou tvoje jméno. Tak se snaž, psavče!"

Na trapsaveckých ohních je to stejné. V sobotním odpoledni stojí pidižvík na podstavci slávy, obklopen cenami za první, druhá a třetí místa, obletován a vzýván pokornými psavci, do jejichž myslí se vkrádá společná myšlenka: "Co když to letos budu já..."

Jeden z nich s radostným dojetím sevře pidižvíka v náručí, plameny ohně vynesou vítěznou povídku nebo báseň ke hvězdám, a každý z trampů a hvězdy v nekonečném vesmíru budou vědět, kdo to v letošním ročníku trampské literární soutěže o Zlatého Trapsavce dotáhl nejdál. Psavci bez cen skloní hlavy a zažehrají na členy poroty.

Úvod z příručky pro začínající povídkáře "Trapsavcem snadno a rychle"

Zlatý pidižvík poprvé představen psavcům při osmém ročníku v roce 1982

Pidižvík na podstavci se poprvé jako cena putovní objevil v osmém ročníku soutěže (1982). Zřejmě je dílem Jiřího Rolfa Václavíka, jenž tehdy vytvořil většinu cen. Poprvé se tedy stěhoval do obýváku vítězného psavce, a byl to Jiří Bacil Mika, který ho z potlachu odvezl domů, a to za zlatou povídku "Jedu ven". Do té doby bývala nejvyšší cena stejná jako všechny ostatní ceny. Příchodem charismatického pidižvíka na podstavci získal citový vztah ke Zlatému Trapsavci novou podobu. Zahledět se do jeho nevyzpytatelné tvářičky a sdělit mu "teď mi na rok patříš, holoubku, a moc se na mě neškleb" je pocit, který sebehezčí pomalovaná placka nepřekoná. Ten vztah se prostě nedá popsat.

O Zlatém pidižvíkovi kolují legendy. Jeho ohryzané ucho má hned dvě. Jedna říká, že to nestřeženém okamžiku způsobil Máslo, Houlův pes, druhá to svádí na malého synka Tapi.

Vysoký podstavec se znakem soutěže slouží nejen k tomu, aby se pidižvík vznášel nad ostatními cenami, případně aby mohl na lopotící se psavce shlížet spatra, ale do třech stěn jsou vypáleny letopočty a jména vítězů jednotlivých ročníků. Nejčastěji, a tím i nejdéle pobývala dřevěná soška u Aťky, a to celkem po čtyři roky.

Význam pidižvíka v trapsaveckém světě je mistrně popsán v Akélově povídce "Poslední ročník" (dostupná na Folktime). Z této povídky pochází i výstižný citát pravdivě emotivního projevu jedné z hlavních postav:

"Zlatý Trapsavec je třicet let stará dřevěná soška, něco jako skřítek, troll, na podstavci. Na hranolu podstavce jsou vypáleny přezdívky všech kdo tu cenu kdy dostali. Kdo Trapsavce vyhrál, měl sochu u sebe po celý rok a měl  ji opět přivézt nebo poslat na vyhodnocení dalšího ročníku. Celá léta to tak probíhalo. Trapsavec stával v bytech na těch nejčestnějších místech. Kdo ho měl, to byl v trampském světě někdo, hrdina, pojem, osobnost! Schovávali jsme všichni Trapsavce před estébáky celá léta, tajili jsme ho a byli jsme na něj pyšní."

Leckdy se na pidižvíka psavec nadře opravdu hodně. Trvá celá desetiletí, než ho získá poprvé, podruhé, potřetí. Po třetím roce bydlení s pidižvíkem je dobré o jeho pobyt dál neusilovat, neboť trojka je číslo magické. Co je po čísle tři jakoby ani nebylo, jakoby bylo zbytečné, a ostatní psavci jsou také lační Velkého Zlatého Stěhování. Ale v každém čase, v každém ročníku soutěže zůstává pidižvík vzýván, obdivován a hýčkán. A on stojí na podstavci s jemným úšklebkem na líci: "Chtěl bys mě, psavče, chtěl, viď?

Ovšemže chtěl.

Trapsavecké Miniatury se objevují v knižních novinkách na www.trapsavec.cz díky Hafranovi od roku 2011. Jsou velice cenným přínosem k trapsavectví - slouží k poznání tvorby autorů, jejichž dílka zatím nebyla ve větším rozsahu zveřejňována, ale přitom si zaslouží čtenářskou pozornost.

K události čtyřicátého ročníku v tomto roce byly Miniatury rozšířeny o edici "Zlaté legendy" věnovanou držitelům Zlatého Trapsavce. Do edice bylo zahrnuto třináct autorů, jako první zahájil edici sborníček Juanův. Zvláštní na této edici je výběr zařazených dílek - zlatem ocenění trapsavci byli požádáni, aby pro sborníčky vyhledali básně a povídky ze svých začátků, a tak ukázali mladým nezkušeným psavcům, že i jejich první kroky v soutěži před deseti, dvaceti, třiceti nebo i čtyřiceti lety byly začátečnicky nadšené, ostýchavé a literárně klopýtavé.

Informace o edici "Zlaté legendy" jsou na www.trapsavec.cz v Knižních novinkách. Sborníčky nemá smysl ještě víc vřeleji doporučovat - to se rozumí samo sebou, že jsou povedené. Vždyť autoři jsou oblíbenci Zlatého pidižvíka, a Hafran je velice šikovný vydavatel!

V boji o poutavost první věty leckdy dochází k časovým posunům tak divokým, že čtenář pro časově zamotaný pokračující text v dalších větách na šok z první věty zapomene. Kouzla s časem si jen ostřílený psavec může dovolit..

Předbíhat, nebo nepředbíhat?

Je až k nevíře, jak často je v textu povídek používáno předbíhání v čase. Znamená to, že o nějakém odeznělém ději se čtenář dozví dřív, než o tom, co tomuto ději předcházelo. Pokud autor nemá promyšleno časové kouzlení opravdu dobře, nedá se tenhle způsob psaní doporučit. V próze začátečníků se nejvíce objevují dva následující způsoby předbíhání v čase:

a) První věta nenavazuje na další text

Ačkoli víme, že čtenářovo rozhodnutí k další četbě mají na svědomí první čtyři věty, řada autorů se chápe moderně prosazovaného zvyku úderné pouze první věty. Po šokující první větě začne různě propletené s první větou nesouvisející vysvětlování, často se motající v dávno minulém čase, a čtenář se cítí obelstěn. A právem, protože návaznost děje na první větu leckdy začne až na třetí straně povídky, kdy čtenář na první větu dávno zapomněl. Názorný příklad:

"Do tohohle lesa nevstoupím ani za nic!" zvolal Kid na kamarády a zachvěl se hrůzou. Lesy Kida okouzlily už v dětství. Kid pocházel z malé vesničky, a každý den dojížděl do školy do vedlejší velké obce. Vždycky toužil bydlet v té velké obci, zejména potom, co dostal občanku a lákal ho svět trampingu. V té velké obci totiž měli vlakové nádraží. Ze školy chodíval kolem toho nádraží a snil o pražcích a kolejích, které ho doprovodí do lesů. Vystoupili na malém nádražíčku a šli cestou v polích na svůj camp.

b) Jednovětové předbíhání v čase

Tohle je velice rafinovaný styl, u zkušeného psavce může být ozdobou povídky. U psavce nezkušeného je čas v souvětí přehazovaný nepořádně, a čtenář ať si vybere, kde a kdy se zrovna ocitnul, a o čem to vlastně čte. Viz názorný příklad:

Kid rozdělal oheň, když dorazil na camp, nasbíral dříví a ve žracáku našel sirky. Vytáhl je a zachrastil krabičkou, ta krabička byla až na dně žracáku, pod náhradními ponožkami, takže ji hledal dlouho. Krásná dívka s kytarou dorazila ke Kidovu ohni když začal jíst, snad ji lesem přilákala uzeninová vůně. Měsíc v úplňku se objevil nad skalami a díval se na opuštěného Kida u skomírajícícho ohníčku, protože krásná dívka snědla všechno co bylo ve zracáku a odebrala se pryč. Snědla i Kidovu tatranku poslední záchrany, hned jak v ní zmizelo i to, co Kid nad ohničkem opékal.

Předbíhat, nebo nepředbíhat? Odpověď není jednoznačná. Přes veškeré zavrhování této větné stavby se najde děj, kdy je předbíhání přijatelné, ne-li přímo trefné a  vítané. Jsou takové věty. Názorný příklad:

"Psavec omdlel štěstím, když se dozvěděl, že získal Zlatého Trapsavce."

Canc na rozloučenou:

"Donuťte čtenáře si pomyslet: Ty autore zatracená, vstávám v šest, jsou tři a já to prostě ne, a ne odložit!“

  -  z blogu mladičké literátky

Hlavní stránka