„Další členy do osady neberem," řekl mi šerif, když jsem oficiálně požádal o členství v  elitní trampské osadě O.T.K. „Jsme velmi uzavřený spolek. Ale máme výjimku! Kdo odjezdí pět vandrů s Toulavým Koněm, je naší osady hoden a přijmeme ho za člena."

 „Kdo je onen Toulavý Kůň a kde ho najdu?" otázal jsem se.

Šerif se mi podíval zpříma do očí, jakoby chtěl proniknout do nejskrytějších hlubin zbabělosti mé vandrácké duše.

„Je to děsnej tahoun," řekl pomalu, „a oplývá nebezpečným smyslem pro dobrodružné vandry. „

„Beru. Kde se s ním sejdu?"

„Přihlásí se sám. To zařídíme."

Tak jsem jel na vandr s Toulavým Koněm. Nepřipadal mi jako „děsnej tahoun", takový střízlík s brejličkami a s teletem. Ale když jsme na nádraží vystoupili z vlaku, začal si vyskakovat. Že prej ho omrzelo ubírat se přírodou tradičním způsobem a rád si cestu zpestří. Prohlásil:

„Teď půjdem touhle kamenitou cestou a na každý křižovatce  se dáme  střídavě vlevo a vpravo. Jedině takovým báječným blouděním objevíme mnoho krásného a dobrodružného, a na nocležiště dorazíme tak jako tak. Stačí jen držet směr."

Pokrčil jsem rameny - čekal jsem něco horšího. Šli jsme. Krpálem přes balvany, lesními pěšinami a mechovými stezkami, střídavě vpravo a vlevo jak zmatení mravenci. Po hodině bloudění jsme se ocitli na silnici.

„Další pravidlo hry," rozhodl Toulavý Kůň, „přes silnici se nesmí!"

Stáhli jsme se  do lesa. Po dalším dlouhém cikcakovém pochodu se prodíráme pěšinkou v houští, Toulavý Kůň rozhrne větve - a jsme zase na silnici.

„Zpátky," zavelel Kůň. Trmáceli jsme se pěšinkama dál. Valem se stmívalo, když jsme vylezli na silnici potřetí. Toulavý Kůň trošku znervózněl, ale poctivě jsme ji nepřekročili. Byla tma, když jsme se z houštin vypotáceli počtvrté na silnici. Musela se, mrška, tím lesem kroutit jako had.

„Nějak se tu motáme, ale ještě jsme nikam nedošli," řekl Toulavý Kůň. „Nevadí. Uděláme to jinak! Půjdem pořád jen z kopce. Přitom si člověk odpočine a nabere nové síly!"

Tak jsme šli pořád jen z kopce. Tenhle systém byl zábavnější, ale za chvíli jsme skončili v temné chladné rokli. Vytáhl jsem z báglu baterku. Čvachtali jsme v bahně a u nohou jsme měli potůček zarostlý kapradím.

„Koni, co kdybysme šli rovnou někam na camp? Je čas na jídlo, voheň, brnknout na kytaru, co? Trochu si dát voraz," navrhl jsem.

Toulavý tvrdohlavec zavrtěl hlavou.

 "Voda teče z kopce, musíme dál po proudu."

Drali jsme se roklí a počínající nocí, a na cestu nebylo vidět. Tajně jsem doufal, že potůček končí někde na rovině v rybníce. U rybníka bych se vzbouřil a donutil Toulavého Koně zacampovat. Kdyby se potok vléval do řeky, tak se snad Toulavý Kůň zastaví až na břehu moře. Prošli jsme vesnicí, kde v chalupách pomalu zhasínali a z hospody zněl řev, a podél potoka jsme dál klopýtali do tmy. Najednou se Toulavý Kůň zastavil a překvapeně se rozhlížel. Byli jsme u nádraží, odkud jsme před pár hodinami vyšli.

„To jsi nečekal, kamaráde, takový překvápko, co?" jásal Toulavý Kůň. „Ale ještě není všemu konec. Půjdem po kolejích každý na jinou stranu. Kdo se sem vlakem vrátí dřív, ten vyhraje!"

Praštil jsem usárnou o pražce:

„Ještě slovo, Koni, a lehnu si na koleje. Schválně, z který strany přijede vlak, kterej skončí tohle trápení?"

Ten šílenec na mě vyjeveně hleděl, asi jsem si dovolil hodně. Opovržlivě nadhodil tele a řekl:

„Když se ti můj dobrodružnej vandr nelíbí,  tak si jdi spát. S tebou není žádná hra. Nikam už s tebou nepojedu, abys věděl."

Jestli jsem chtěl patřit do elitní osady, a to jsem chtěl, měl jsem před sebou ještě čtyři vandry. Tak jsem raději mlčel a vykročil po kolejích do tmy.

Postupně jsem přečkal pět strašlivých víkendů, a pak jsem se vydal za šerifem. Šerif se mě zeptal:

„Počítal jsi, kamaráde čekateli,  kolikrát  jste  s Toulavým Koněm zbloudili zpátky na nádraží?"

 „Osmnáctkrát," odpověděl jsem.

„Já dvaatřicetkrát," přiznal šerif. „Myslel jsem, že ho zabiju."

Po kratší vzpomínkové odmlce pokračoval:

„Schválně, jestli uhodneš, kamaráde, co znamenají písmena O.T.K., která tvoří název  naší osady!"

Bez váhání jsem odpověděl: „Oběti Toulavého Koně."

„Je nás hoden!" zvolal šerif, a tak jsem se stal členem. Když se mě někdo zeptá, co znamenají na domovence písmena O.T.K., tvářím se tajuplně a říkám: šel jsi někdy, kamaráde, na vandru pořád jenom s kopce?

Vytkl mi onehdy jeden kamarád, že jsem při zapalování potlachového ohně nesmekla stetson, což jinak slavnostně učinili všichni přítomní  muži.Potlačila jsem touhu odseknout "Jsem ženská, troubo, tudíž nesmekám!", ale v koutku duše jsem zaváhala. Do oné zapalovací chvíle jsem byla přesvědčena, že ženy nemají tu výsadu (nebo povinnost?) zdravit vlajku nebo hymnu snětím pokrývky s hlavy.

Jak to s tím smekáním klobouku vlastně je? Paďourské společenské zvyky jsou jasné, Dr. Guth-Jarkovský je nesmlouvavý:

 "Smeknutí klobouku se v rámci etikety vyžaduje při událostech, u kterých figurují státní znaky (vlajka, hymna apod.) Muži i hoši snímají jakoukoliv pokrývku hlavy při vstupu do veřejné místnosti, při veřejném hraní státní hymny a na pohřbu."

O ženách ani slovo! A dál - ve všech pravidlech, lexikonech a společenských průvodcích není o smekání  klobouků s ženských hlav ani zmínka. Odkládání klobouků u dam se řídí podle pravidla jejího oblečení - je-li klobouk součástí svrchního oblečení, odkládá se spolu s ním. Je-li součástí kostýmku, neodkládá se. V nádražní restauraci, knajpě, putyce a vandrácké hospodě trampky klobouk  mohou nechat na hlavě.

Jestliže si vezmeme na vandr kovbojský klobouk, mexické sombrero, hučku, kulicha nebo cokoli na hlavu, musíme mít na paměti následující společenská pravidla:

Trampové-muži smekají klobouk při hraní „Vlajky“, zapalování ohně, vztyčování osadní vlajky, na pohřbu, při vstupu do kostela a veřejných uzavřených místností (obchod, restaurace, úřad). Klobouk se v ruce drží vždy tak, aby nebylo vidět dovnitř. Při hovoru s kamarádkou, paní průvodčí nebo jakoukoli jinou ženou netřeba smekat.

 Trochu jinak je to s kulichem nebo čepicí. Pro tyto případy   „klobouková“ etiketa neplatí, sejmutí čepice nebo kulicha není bráno jako pozdrav. Ovšem nic nezkazíme, když se kloboukovou etiketou budeme řídit i v tomto případě.

U vojenských čapek je trochu zádrhel – vojáci totiž nesmekají. Pokud trampovo přesvědčení a oblečení je ryze militantní, bylo by snad vhodné řídit se spíše vojenskými pravidly - tedy snímat vojenskou čapku jen při  zřejmých událostech (zapalování ohně, pohřeb, kostel).

Smekání má prý původ v odkládání přílby historického bojovníka. Je tím naznačen nejen pozdrav, ale i vzdání úcty, a tím jsou vlastně pravidla daná.

„O práci spisovatele ...“

Podíváte-li se na internetu na přehled stránek literátů, básníků, spisovatelů, literárních spolků a časopisů, poučných stránek pro literáty nebo stránek vydávaných autorů, jistě vydechnete: to je jich tolik?

Jakpak se mám já, trapsavecký mraveneček, s tolika autory měřit a rovnat? Jen nepropadat panice! Když se začtete tu i onde, zjistíte, že je to čtení takové plytké a čas kradoucí.

Ale přece se u jednoho fenoménu zastavíme! Jsou stránky, které se tváří jako poučné, radí začínajícím autorům, někteří za to dokonce chtějí peníze. Mívají názvy jako "Jak se stát spisovatelem", "O práci spisovatele" nebo "Tvůrčí psaní", "Jak psát povídky".

Na takových stránkách se dozvíte, že spisovatel má umět česky, má být pilný, pojímat psaní jako řemeslo a podobně. Proti tomu se nedá protestovat. Ale protest si zaslouží právě to "psaní". Nikde se nepojednává o "vymýšlení". A jsme u našeho problému.

Radící stránky říkají: je to o tom, co spisovatel prožívá, čím se trápí, co chce o sobě sdělit svým čtenářům, aby ho mohli politovat ... spisovatel v luzném rozpoložení usedá ke klávesnici, aby jí svěřil svůj bol a vymohl na nakladateli zveřejnění.

Žádné prožívání - je to o Příběhu. Spisovatelovy pocity mohou jenom pomoci hlavnímu hrdinovi zvládnout životní situace, do kterých ho autor přistrčí, ale je to o Příběhu. Tady autor kombinuje v hlavě osnovu děje tak dlouho, až mu to stojí za to zasednout k počítači.

Neunavujme poučkami, rovnou vpadněme do praktického cvičení:

Pocity autora: Kid prožil bezesnou noc. Nad jeho spacákem kroužila sova, podobně jako jeho myšlenky, které ho užíraly. Jeho nitro bylo rozerváno, něco mu říkalo, že jeho život visí na patce chleba, kterou měl ve žracáku pod hlavou. Kid neodmítal ty myšlenky, vzpomínal na různé situace, které mu ubližovaly, od dětství, přes školní roky, ach, kde zůstala ta divoká Maruška, ta, která po něm hodila svačinu, když loudil, a ona nepochopila, o co loudí? Kid myslel dál a myšlenky se odvíjely, třeba že kdysi na táboře ztratil zubní kartáček a nikdo ho neměl rád. Ráno bude líp, otevřou se obzory, a Kid s novou nadějí půjde dál, tam, kde se snad pořádně vyspí.

Příběh: Kid prožil bezesnou noc. Nad jeho spacákem kroužila sova, a Kidovi něco říkalo, že jeho život visí na patce chleba, kterou měl ve žracáku pod hlavou. Tady, vysoko v kopcích, prodejnu s pečivem nenajde. Šustění křídel ho drželo v bdělosti a Kid ve spacáku odhodlaně svíral v ruce zálesácký nůž. Jakýkoli vetřelec, který by usiloval v pustině o Kidův život, musí očekávat nelítostný souboj, chráněného dravce nevyjímaje. Pozdě po půlnoci šustění křídel přestalo. Kid s úsměvem odložil nůž vedle svého boku a usínal s pocitem vítěze. Pocit vítěze mu vydržel až do rána, kdy zjistil, že poslední kousek chleba sežrali mravenci, rejskové a kamarád Pazour, který vstal dřív.

Vyberte si!

Hlavní stránka