Snídaně s ropušákem

Na kameni u ohniště sedí cizí ropušák. V noci přilezl ze vzdálené rokle, tiskne lesklé břicho k chladné ploše a pohlíží do svítání studenýma vypouklýma očima. Na zemi vedle ohniště leží člověk. Spí ve spacáku obtočeném celtou a kusem igelitu, jehož cíp se během noci svezl do ohniště a na horkém popelu se zkrabatil.

Cizí ropušák slyší jak člověk dýchá. Vnímá i dech skalkového lesa, chvílemi zrychlený větříkem a křídly ptáků poletujících ve skalách. Na rozdíl od člověka nemá skalkový les pod hlavou žracák a nebude po probuzení vařit snídani. Ropušák na les zapomíná a myslí jen na vůni salámu, lehce se chvějící nad žracákem. Ale skalkový les to ropušákovi nedaruje - posílá k ohništi své vyslance, kteří také vědí, co přinášejí trampové na lesní campy.

Tráva u ohniště se pohnula, a objevili se ježek, rejsek a veveřák. Ježek se tváří ospale, veveřák převaluje v tlamičce ohryzanou sirku, a rejsek korálkovýma očima zírá na nehybný spacák.

Mezi stromy je vidět do zalesněného údolíčka, po kterém putuje zlaté sluneční znamení nového rána. Camp s ohništěm zůstává ve stínu severní stráně, ale první sluneční paprsky se dotýkají větví nad ohništěm. Ze stínu zasvítila vlajka osady, kterou si člověk zavěsil nad spacák. Rejsek se na ni zahleděl a povídá:

„Podle mě je tam namalovanej nakousnutej špekáček na talířku. Ve stánku špekáčky nemají. Včera jsem tam byl na sušenkách, a nechal jsem je taky pořádně vokousaný.“

Veveřák vyplivl třísečku, přehodil sirku v tlamě a poznamenal:

 „Kdepak špekáček. Kytka je to. Kytka vohryzaná vod housenek.“

Cizí ropušák se na kameni zlostně nadul.

Po chvíli se ozval ježek:

„Je to nerozum, přespávat v lese. Co kdyby přišli hladoví vlci?“

„Já když jsem hladovej,“ řekl rejsek, „jsem taky dost nebezpečnej.“

Slunce rozzářilo údolí a stráně, proniklo větvemi na camp a pouští po zemi zářivá zrcátka. Z údolí se přihnal prudký vítr, rozkýval vršky stromů a sluneční zrcátka se roztančila.

Spacák se zavrtěl. Z otvoru pro hlavu se vysunula ruka, zkoumající zdali neprší. Potom se ukázal rozespalý obličej a nakonec se ze spacáku vydral celý člověk. Choulí se do starého svetru s nachytanými chmýrky peří a šlape po silonu v tlustých ponožkách. Člověk stáhl igelit z ohniště, obul se, pečlivě se učesal, a dlouho a soustředěně balil spacák. Celou tu dobu zvířátka trpělivě čekala na to nejdůležitější - až sáhne po žracáku. Dočkali se. Člověk opřel zabalenou usárnu o strom, usadil se k ohništi a rozepnul žracákové přezky. Ven vyrazila tak silná salámová vůně, že zvířátka upadla do vytržení - ropušák ztuhnul jako při setkání s užovkou a ještě ohyzdněji vykulil oči, veveřák počal hryzat sirčičku závratným tempem, ježek slinil až si úplně zmáčel bodliny a rejsek rozčileně řekl:

„Kdo spí, jakoby jedl. Klidně nám ten salám může dát celej!“

Člověk rozkládá kolem sebe obsah žracáku. Zápalky, nůž ve starém koženém pouzdře, patku chleba zabalenou v kapesníku, pytlíčky s čajem schované v ponožce, cukr v krabičce od čaje, přeraženou lžíci, plechový hrneček s obrázkem kachničky, dvě cibule, játrovou paštiku, a konečně salám v umaštěném papíře. Škrtl zápalkou a přiložil ji k nachystané hraničce v ohništi. Z hraničky vyskočily plamínky a nad ohništěm se zakouřilo. Člověk přelil vodu z feldflašky do ešusu, upevnil ho nad oheň a připravil si čaj. Přitom zpozoroval pohyb v trávě a uviděl tři návštěvníky ze skalkového lesa. Byl to moudrý tramp a věděl, co se sluší.

„Postavte se do fronty, klucí,“ pronesl laskavě, „bude se snídat!“

Vzal salám a nůž, ukrojil mastné kolečko a se slovy „jen si dejte, klucí“ ho odhodil do trávy. Cizí ropušák vyskočil s kamene, vzduchem se mihlo lesklé břicho, a než se frajeři ze skalkového lesa vzpamatovali, sebral jim salám přímo pod tlapkami. Zaryli jen drápy do jehličí. Ropušák si kořist odnesl stranou na oblázkovou pěšinu, skryl ji pod sebe a zlobně poulil oči.

„To je náš salám! Řekněte mu, ať ho hned vrátí!“ zuřil veveřák.

Ježek se ochotně nabídl, že s ropušákem promluví, a běžel vyjednávat. Vrátil se s nepořízenou.

„Nic nám nedá. Říká, že tu byl dřív.“

Veveřák rozčilením přehryzl sirčičku. Zavrčel:

„Ale my jsme tu doma! Jdi za ním a řekni, že mu salám stejně vezmem a ještě mu nařežem!“

„A hoď po něm bodlinu!“ křikl rejsek.

Ježek dlouho promlouval s ropušákem, a ropušák jen bublal a nadýmal se. Když se ježek vrátil, měl vyjevené oči a tvářil se vyděšeně.

„Co říkal?“ ptá se dychtivě veveřák.

„Říkal, že mu nemůžeme nařezat, protože je chráněnej!“

„Co to je?“ podivil se rejsek.

„Když seš chráněnej,“ vysvětluje veveřák, „tak když ti táta dá pohlavek, tak zaplatí pokutu.“

„To bych taky chtěl!“ zajásal rejsek.

„Jenomže to bys pak nesměl prohánět svý malý sestry a brášky po lese,“ pokračuje veveřák, „taky by byli chráněný.“

„Poslouchejte mě,“ kňourá ježek a pláč má na krajíčku. „Ropušák chce žalovat ochranářům, a ochranáři nás za trest pošlou do zoologický zahrady!“

A rozplakal se. Veveřák s rejskem se zarazili. S ochranáři nebylo radno si zahrávat. Ježek zalezl do trávy, ulovil si plže a plakal dál, zatímco plž se tvářil sveřepě a statečně čekal, až ho ježek zakousne.

„Nech ho bejt,“ řekl znechuceně veveřák, „ještě není zima, aby nás živil les.“

„Kdoví, čím nás budou v tý zahradě krmit,“ naříká ježek, „tam mají jen šišky a vořechy, uvidíš!“

Rejska napadlo, že by si měl do zajetí nasbírat drobečky, a odběhl rejdit k ohništi. Veveřák nejistě prohlásil, že s ostrými drápy se dá utéct odevšad, a šel si je nabrousit. Ježek pustil statečného plže na svobodu a šel plakat domů.

Čas ubíhá, slunce stojí vysoko nad korunami borovic. Člověk se nasytil a zvedl se, aby přinesl ohni nové dříví. Když se vracel z lesa, málem šlápl na ropušáka.

„Ale, ty jsi krásná žába,“ podivil se a sklonil se k ropušákovi. „Už dlouho jsem neviděl tak pěkně vybarvenou ropuchu. Ty nádherný fleky!“

Se zalíbením si ropušáka prohlížel a pak mu poradil:

„Zalez, žabičko, někam do trávy. Na pěšině to není bezpečný.“

Veveřák to sledoval shora z větví a myslel si, že by se člověk nemusel rozplývat nad jednou škaredou žábou. Ostatně, kdo ví, rozjímá veveřák, jestli je ropušák skutečně chráněnej? Veveřák se podíval na své drápky. Kdyby něco, budu ochranářům tvrdit, že jsem to nevěděl. Líp je jít do toho hned, ježek by v kleci jenom brečel, a pro rejska by brečeli i jeho sourozenci. Veveřák už rozhoupával větev, aby se plavně snesl vetřelci na hřbet a pořádně ho zvalchoval, když oblázky zaskřípaly pod kroky těžkých kanad. V trávě se mihl rejsek, řvoucí na ropušáka:

„Uteč z toho salámu, troubo, sedíš přímo na cestě!“

Ropušák za ním zlobně zabublal, nafoukl se a nehnul se z místa.

Příchozími camp ožil. Všude se válejí rance, z ohniště se valí dým. Člověk chodí po campu, nadává, že se mají kouknout než někam hamtnou, a dvěma prsty nosí to, co zbylo z ropušáka.

„Ta ropucha měla vzteklinu,“ vážně tvrdí tramp v králičí vestě. „Měla vzteklinu, proto neutekla. Četl jsem to v ABC. Teď ji od ropuchy chytneš a my taky.“

Zbytek ropušáka letí do křoví.

Ježek, rejsek a veveřák se pomalu stahují blíž.

„Máme po starostech,“ míní rejsek s úlevou. „Ropušák žalovat nebude.“

„Já mám hlad,“ zafňukal ježek.

Rejsek s veveřákem prolezli odhozené bágly, ale našli toho málo - obvyklou paštiku, trojúhelníčky sýra, vajíčka natvrdo a levné konzervy s hovězím a rizotem.

„Trochu málo pro tři lesní borce a pět trampskejch vejletníků,“ řekl znepokojeně rejsek. „Já se uskrovním paštikou. Vajíčka taky nejsou špatný, ale tlačí v břiše.“

„Já rejži nerad,“ upozorňuje ježek.

Veveřák vykřikuje „v poledne ať jste tady, bude hostina!“, a rejsek se rozhodl prohnat po lese malé rejsky, aby dostal chuť k jídlu.

Ztratili se v trávě.

U ohniště člověk dojemně líčil, jak se obětavě dělí o sousta s lesní havětí. Tramp v králičí vestě se zachmuřil a řekl:

 „Já tě nechápu. Jak můžeš krmit nevědomou lesní zvěř salámem? Vždyť pojdou! Chováš se jako mastňáci.“

Člověk zašeptal, že kůrky od chleba jim snad nadrobit může.

„Ale jenom ty ztvrdlé,“ souhlasil tramp v králičí vestě. „Nejlíp uděláš, když jim nedáš nic. Však se v lese uživí, mají tu šišky a vořechy. Jejich obvyklý příděl si vezmu já!“

Na to trampové vedli pochvalné řeči o Matce Přírodě, která svým tvorům naděluje potravu podle svého moudrého uvážení, zatímco veveřák s ježkem snili v mechu o paštikách a rejsek vesele proháněl po lese hordu malých rejsčat.