|
Vítr fičel
pasekou a nadouval igelit, pod nímž se krčili Ringle Kid a
Samotář Péťa. Tlachoviště bylo opuštěné, přívaly deště útočily
na hranici dřeva, a po lese hledaly skupinky tlachovníků suchá
chráněná místa.
„Prší?“ zeptal se Kid, a do toho slova se vkrádala beznaděj.
„Prší,“ přisvědčil Péťa.
„Pořád?“
„Pořád.“
„Já
jsem si myslel, že by mohlo přestat,“ povídal Kid a prstem
kreslil po igelitu kolečka. Péťa mlčel, díval se do dešťové mlhy
a poslouchal neúnavného kytaristu, který odvedle loudil
z nástroje pár vlhkých tónů. Tak plynul čas tlachového
odpoledne. K večeru déšť ustal a oblaka zrůžověla. Když se
zapaloval oheň, objevily se nad lesem hvězdy. Ringle Kid řekl
Péťovi:
„Budu soutěžit ve vyprávění. Napsal jsem báseň.“
„Ty
jsi napsal báseň? Co tak najednou?“
„Inspirace. Víš, to ten déšť!“
Soutěžící se u ohně střídali jeden za druhým, až přišla řada na
Kida. Postavil se, ujistil se, že ho kruh tlachovníků poslouchá
a pateticky spustil:
Prší
prší
prší.
Přestane
někdy pršet?
Nepřestane.
Prší.
Prší.
Prší.
„Srazte toho rouhače k zemi!“ zaječel šerif pořádající osady.
„Zašlápněte ho, než bude pozdě!“
Do ohně ale už dopadly první kapky a protivně zasyčely. Vzápětí
se na tlachoviště snesl nový příval deště, ve tmě daleko
děsivější než ten odpolední, mlhavý.
Ringle Kid vyrazil vpřed, a za ním všichni ostatní.
Dohonili ho až na kraji lesa.
autorem použité básně "Prší"je Robin
Se špínou do tramvaje
a do Večerní Prahy
 Dnes
je radost pohledět na pěkně sbalené bágly zdobící záda
upravených a čistých trampů, kráčejících zářivě osvětlenými
nádražními halami k zameteným nástupištím a textilním sedadlům
uklizených vlaků. Ale vždycky tomu tak nebylo. Třeba šedesátá a
sedmdesátá léta - neukázněný vzdor některých mladistvých
"jdoucích čundrem" se projevoval právě v drzé provokaci a
zavržení všeho úpravného, čistotného a vyžehleného - i když
čundrácká oválená a ohněm začerněná špína příjemně ladila s
úrovní čistoty vlaků a nádraží. Příběh o neukázněných "jdoucích
čundrem" se dostal i do Večerní Prahy, jako vzkaz pražským
dopravním podnikům.
Večerní Praha byl deník, jenž udával tón životu pražských
obyvatel. Každý den odpoledne podélně složený čouhal z kapes
dělníků, vracejících se po směně
 z
průmyslových závodů na periférii do bytů třetí kategorie,
nebo z aktovek nižších úředníků stahujících se z úřadů do svěžím
betonem voňavých panelákových domů. Nezaměnitelný kolorit
Večerní Prahy vymizel s touhou nových generací se toho koloritu
zbavit.
Příspěvek paní E. E. z Prahy 9 ve Večerní Praze z roku 1973
byl nazván "Se špínou do tramvaje?"
a zveřejněn v rubrice "Slovo mají čtenáři":
V neděli 13. května jsem jela s rodinou
kolem jednadvacáté hodiny tramvají č. 17, vozem 6804. Byli jsme
svátečně oblečeni. Tramvaj byla plná. Z konečné stanice v
Braníku jeli i takzvaní čundráci. Objemné batohy měli v takto
přeplněné tramvaji na zádech, na nich připevněné začouzené a
zasmolené kotlíky, tak jak je sejmuli z ohniště. Viděla jsem,
jak je otírali spolucestujícím o oděvy. Jednomu, který právě
vystupoval, znečistili celá záda. To poznal, až když přišel
domů.
Byla jsem dvakrát takto postižena. Manžel
o tom napsal do Večerní Prahy. Jednalo se tenkrát o dva montéry,
kteří nastoupili do vlaku ve Vraňanech. Tenkrát manžel upozornil
na tento nešvar průvodčího, ten pokýval hlavou a to bylo vše. Oč
lépe se zachovala průvodčí v jedné tramvaji, šla k sedadlu
cestujícího, vytkla mu nešvar.
Přepravní řád pamatuje na podobné případy
a přímo vylučuje z dopravy osoby a věci znečištěné. Záleží jen
na zaměstnnacích Dopravních podniků, jak udržují pořádek. Zatím
nemají zájem. Je přece nikdo nemůže zamazat, kdy mají svoje
místo. Jenomže v čistírnách se musí platit a čištění samo o sobě
oděvům nijak neprospívá. Co kdyby si toho všímali už v Braníku
dozorci Dopravních podniků? Měli by věnovat pozornost oděvům
čundráků, z nichž málem kape špína, o zápachu ani nemluvím.
Čtenář může být v rozpacích, jestli politovat nešvarem
rozladěnou paní z Prahy 9, nebo přijmout provokující vzdor
mladistvých, kteří svůj vzhled použili jako zbraň proti
mastňáckochatařské tlačenici. A že bývaly nedělní podvečerní
tlačenice v tramvajích z Braníku natlačené, když vlaky s
dřevěnými vagony tady vykládaly stovky cestujících, sesbírané na
trase od Čerčan po Pikovice, Vrané nad Vltavou nebo Jarov.
Mimochodem - právě na stanici Vrané n.Vlt. působil jako náčelník
pan Zajíc, přezdívaný "Krakonoš", nejpopulárnější postava
posázavské železnice v padesátých a šedesátých letech. Celý vlak
se vždycky nadšeně vrhl ve Vraném k oknům, aby ho zahlédl, jak
zvedá plácačku na volno... Jeho usměvavou tváří a "pouštěním
vlaku" se můžeme i dnes pokochat v závěru filmu "Pět z milionu"
v povídce Pavučina, ovšem ne na jeho nádraží, ale na filmovací
stanici v Senohrabech.
V letním nedělním podvečeru vykreslovalo zapadající slunce
branické nádraží v nádherných barvách právě prožitého
posázavského dobrodružství. Kam zmizely blahé časy
šedesátých let na nádraží v Braníku? Nejspíš odjely přeplněnou
tramvají do centra...
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
Nerozptylovat kratičkou charakteristikou
Je to povídkářský nešvar, nebo spíše zlozvyk, podobně jako nosit
do tramvaje očouzený ešus bez obalu. Řeč je o kratičkých
charakteristikách, zbytečně vsunutých k postavám na nepříhodných
místech napětím pulsujícího děje, čímž dochází k odvedení
pozornosti čtenáře někam jinam, do minulosti nebo do jiného
prostředí, a vůbec je to zdržování plynulého příběhu, což se
čtenáři málokdy líbí.
Příklad takového chybného použití kratičké charakteristiky:
Samotář Kid zakopl a upadl, sjížděl dolů ze svahu s teletem na
zádech, zachytával se trsů trávy a kořenů, ale marně. Očekávalo
se, že skončí svůj pád dole v rokli, a bude se muset škrábat
zase nahoru. Alespoň to na něj volal někdo nahoře, byl to
kamarád, který neuměl dobře balit usárnu, a vždycky mu s tím
musel někdo pomáhat. Tentokrát přijel druhým vlakem až za Kidem,
protože mu balení trvalo příliš dlouho a vlak mu ujel. Samotář
Kid nakonec zbrzdil pád za balvanem v půli svahu, a dostal se
zpátky na pěšinku nahoru rychle a v pořádku.
Kratičkou charakteristiku používáme jen v případě, kdy je nutné
vedlejší postavu důkladně označit, aby si ji čtenář přiřadil k
předchozímu ději, nebo aby si ji snadněji zapamatoval ( např.
"byl to ten tramp, který zapaloval oheň"). Kratičká
charakteristika má své místo v ději, kdy přináší informaci, bez
níž by děj nebyl:
Samotář Kid zakopl a upadl, sjížděl dolů ze svahu s teletem na
zádech, zachytával se trsů trávy a kořenů, ale marně. Očekávalo
se, že skončí svůj pád dole v rokli, a bude se muset škrábat
zase nahoru. Ale za balvanem v půlce svahu se vynořila pomocná
ruka kamaráda, který včera večer u potlachového ohně zvítězil
nad Kidem ve veselém vyprávění, a teď se ho chystal zachránit od
další potupné jízdy. Ale Kid nehodlal uznat porážku,
zatvrdil se a nabízenou pomoc kamarádské ruky nepřijal. Raději i
s teletem obaleným blátem dojel na dno rokle, kde bylo bláto
ještě hutnější.
Porovnáme-li oba příklady, vidíme, že
první text by čtenáře příliš nepotěšil. Proto si slibme, že tuto
až příliš častou začátečnickou chybu dělat nebudeme, a čtenář se
nám jistě odvděčí přečtením naší povídky až do konce.
|
