Předletní hřejivé ráno prozářilo studený camp T.O. Severní západ, a v klidném šumění lesa se  příjemně vandrovalo. Šerif  stál nad spacákem se založenýma rukama a zamyšleně pohlížel na větříkem rozvlněnou vlajku osady. Vypadalo to, že osnuje další plány na očistu trampingu od neřestí jako je  alkohol, cigarety, neslušná mluva a nesplněné sliby, ale momentálně ho nic akutního nenapadá. 

Osadník Klacek se šťastně poflakoval opodál, a Bíba snil. Podpíral si bradu a nehnutě zíral na pěšinku podle skal. Představoval si, jak tou pěšinkou přichází krásná dlouhovlasá trampka, horolezkyně nebo turistka, to už je jedno, má temné mandlové oči, jemně se usmívá, odhrnuje si vlasy z čela, jde blíž a blíž ...

„Jde sem nějaká holka!“ upozornil Klacek.

Pěšinkou podle chladných skal rychlým krokem přichází dívka. Je to trampka, což je ta nejlepší volba, půvabná,  dlouhovlasá, a rozpačitě klopí mandlové oči. Jak se blíží, život na campu tichne, šerif bledne, Klacek rudne, a Bíba vstává. Neví, jestli má dát ruce silácky v bok nebo návštěvnici rovnou pojmout do náruče.

„Ahoj!“ zdraví trampka. "Můžu mluvit s Bíbou?"

Bíba zvolil silácky postoj.

"Sem já!"

"Trychtýř ti posílá nějakou osobní zprávu. Hrozně důležitou. Máš si to hned přečíst."

Trampka podává Bíbovi ždibkem žvýkačky zalepený papírek, zběžně vypadající jako účtenka z restaurace Na Vyhlídce. Bíba odtrhl žvýkačku, rozevřel papírek a četl: "Ahoj, Bíbo, starý kamaráde! Představuju Ti čekatelku naší osady. To zíráš na pěkný jižanský úlovek, co? To Ti srdečně přeje generál Jihu Trychtýř."

Členové T.O.Severní západ nebyli schopni pochopit tuto scénu. Rovněž nebyli mocni slova. Klacek vrhal podezřívavé pohledy do lesa, do místa, odkud obvykle útočí  trestné komando Jihu, a šeptal: „Tohle není jen tak. Poslat osadnici do Bíbovy jámy lvové. Měli bysme začít zdrhat!“

Jižanská dívka chvíli hledala u  seveřanských protějšků rozumnou reakci, a když se nedočkala, pokrčila ramínky, řekla „Ahoj, Bíbo!“,  a odešla.

Bíba se vrhl vpřed,  aby ji zastavil, usadil k ohništi a zahrnul do své kořisti,  ale šerif mu v tom zabránil. Přečetl si účtenku a do Bíbových vlahých očí, toužebně hledících za odcházejícím snem, krutě řekl: „Je to past!“

Klacek se šerifem horlivě souhlasil: „Já bych začal zdrhat!“

„Pro ni to risknu! Je to víla! Přesně po takový toužím!“ úpěl nešťastník Bíba, a v očích se mu objevují slzy.

„Je to past!“ lomcuje s ním šerif, a v jeho srdci, to je v srdci hrdinného abstinujícího seveřanského válečníka, rozkvétá touha po pomstě. Takový podlý úskok, využívající Bíbovu nezměrnou slabost pro krásné dívky! Musím s tím něco dělat, myslí si šerif. Jinak Bíba sbalí tu vílu dřív, než bys řekl švec, a pár tejdnů nepojede s osadou na vandr. Jen aby se to zákeřné posílání holek do našeho lágru neopakovalo!

Opakovalo se to. Za soumraku se dostavila další víla s osobním vzkazem pro Bíbu, a za nedělního úsvitu je vytáhla ze spacáků další krásná čekatelka Jihu. Vtipálek Trychtýř poslal do seveřanského ležení i kamarádku Drobku, statnou jako kůň a pověstnou kovářskými dlaněmi. Na Drobčině papírku bylo mimo obvyklou frázi o ulovené krásné čekatelce připsáno: "P.S. Usměj se na ni, nebo tě zmlátí. To ti srdečně přeje generál Trychtýř."

Šerif rozvažoval - to je hezkej vandr, zatracenej Trychtýř mi chce rozložit osadní morál. Začalo to posíláním osadnic do lágru a skončí to ve výčepu s půllitrem a cigárem v tlamě, a - nedej Pajda - se řevem jižanský hymny! Tohle musím zastavit. Ale jak?

Za nějaký vandr náhoda sama přihrála řešení. Stoupal takhle šerif sráznou písečnou soutěskou nahoru do skal, když v zádech uslyšel ženský hlas: "Rostislave! Kde ty se tu bereš? Je tatínek ještě na fakultě?"

"Jejej, dobrý den, paní profesorko!"

Při stezce odpočívá úpravná dáma v turistickém, mapu na klíně, šedé vlasy způsobně stažené do drdůlku, a příjemně se na šerifa usmívá: "Mám tu studentky na výletě a nějak mě to zmáhá. Je to ještě daleko, Rostislave, na ten středověký strážný hrádek?"

Genialita šerifa T.O. Severní západ vždycky spočívala v tom, že geniální nápady ho napadaly rychle: "Paní profesorko, tak mě napadlo - co kdyby jste si odpočinula dole v hotelové restauraci, a já vaši třídu k hrádku doprovodím!

"Rostislave! To by od tebe bylo moc hezké. Kde je ten hotel? Děvčata šla napřed. Ty si je už dohoníš."

o o o

"Proboha, co nemůžete zvládnout? Vždyť je to jen jedna dívčí třída!"

"Když vony se nám rozbíhaj, šerife!"

"Tak je držte v houfu, Klacku! Po těhle skalních přechodech je nebezpečný vodit tolik lidí najednou. Držte je v houfu!"

"Sou neukázněný, šerife! To jsme nemysleli, že dovést ty studentky jižanům na camp bude tak těžký. Pořád se rozbíhaj. A dělají kravál. Už mi z nich zvoní v uších."

Směrem k tábořištím Jižanů poblíž Fort Drabes se ubírá stádečko dívek, rozličných, v turistickém i plážovém, v kytkových šatičkách na ramínka i v rockerských botách, střapatých i dlouhovlasých, světlých i tmavých, pestrobarevných a hlavně upovídaných. Kolem nich jako ovčáčtí psi pobíhají seveřanští osadníci Klacek s Bíbou. Už jsou unavení a upachtění, starostí aby se žádná ovečka neztratila usoužení, a štěbetavým hlukem umlácení.

Bíba, který se občas z hlídacího psa měnil na celou vlčí smečku, byl na konci svých sil.  Proč tak řvou? Proč tak řvou v lese? Položil šerifovi tuhle otázku, a šerif odvětil, že slečny neřvou, ale roztomilým hovorem si řeší dívčí problémy.

"Já bych nemoh bejt pedagog," stěžoval si Bíba a držel se za uhoněné plíce. "To bych se musel uřvat. No, koukej na ně, šerife! Ježišmarjá, holky! Držte se, krucinál, víc při stěně! Nechte na pokoji toho motejla a koukejte na cestu! Myslíš, šerife, že půjčit si na pokoření Jižanský vlajky tolik holek bylo dobrý?"

"Výborný. Nestěžuj si a žeň je vpřed."

"Nějakejch pár dní při slově holka vomdlím hrůzou, šerife."

"To ti bude jen ku prospěchu, Bíbo! Bacha, ať se ti nerozprchnou po vyhlídce, nebo je nedáš dohromady."

"Tos vymyslel hroznou zbraň s těma holkama, šerife. Mně by stačila jedna denně, ale jen kdyby byla potichu."

"No vidíš, Bíbo, na co si stěžuješ? Je jich čtyřiadvacet, máš na měsíc vystaráno!"

Jižanský camp byl konečně na dohled.

        o o o

Jižani ten den sídlili pod jedním převisem v zapomenuté rokli pod Fort Drabes. Marshal Macek, generál Trychtýř i řadoví osadníci slyšeli z dálky divný hluk, ale nemohli přijít na to, co to je. Pisklavě drásavý šum byl stále silnější a rychle se blížil. Trychtýř se už začal ohlížet po osadní sekerce, když se na jižanské předskalí vyrojilo čtyřiadvacet studentek.

 „Jé, tady se táboří!“

 „Hele, karabina, vy jste horolezci?“

 „Jé, já chci taky na skály!“

 „To nejsou horolezci, nemají lano.“

 „Vy nejste horolezci? A proč máte karabinu?“

 „Vy tady spíte? To se smí?“

 „My tady chceme taky spát!“

 „Opravdu nejste horolezci?“

 „Máte lano?“

 „Proč máte karabinu, když nemáte lano?“

 „Máte cigarety?“

 „Když máte karabinu a nemáte lano, tak to nemůžete bejt horolezci?“

 „Já chci nahoru na skály!“

 „Já nechci na skály, já mám žízeň.“

 „Když nemáte lano, máte aspoň něco k pití?“

 „Je tu někde bufet?“

 „Proč nejste horolezci, když máte karabinu a cigarety?“    

Před třídním výletem, který zaplavil camp, šlapal po celtách a bez rozpaků se usazoval kolem ohniště, Jižané zmateně ustupovali, až narazili na skalní stěnu. Opřeli se o ni jak stateční Moravané o zeď na Bílé hoře. Před hlučícím rojem dívek nebylo kam utéct.

Jako posel pomsty se za dívkami objevil šerif T.O. Severní západ. Vyskočil na pískovcový balvan, rozpřáhl ruce, ukázal na všechno to dívčí nadělení, a do tváře generála Trychtýře a ostatních Jižanů hrdě a hlasitě pronesl: „Tyhle všechny jsou čekatelky na vstup do naší osady! Ale ještě uděláme výběr, nemáme tolik domovenek.“

Záchrana Jižanů, kteří pochopili odplatu a byli připraveni zemřít hrdinskou smrtí  uhlučením, které ozvěna pod převisem násobila do štěbetavého nesnesitelna, přišla na poslední chvíli. Nahoře nad převisem stanula Drobka. Jako zjevení z dávných pověstí, jako bojovnice Vlasta, jako obránkyně nad vyšehradskými hradbami.  Vlasy jí divoce vlají ve větru vanoucím od kopců Středohoří, obávané těžké pěsti má zaťaté, a její silné svalnaté nohy pevně stojí na skále v turistické obuvi. Nad údolím Fort Drabes se nese každá slabika její řeči a zarývá se do středohorského větru jako záseky šíleného kameníka.

"Co - dělají  - v mý -  osadě -  tyhle - fifleny?"

Dívky zmlkly a hledí vzhůru. Najednou je slyšet šum větru, zpěv ptáků a vzdálený povyk někde na skalní vyhlídce. Ticho. Najednou je slyšet ticho.

Šerif T.O. Severní západ je proslulý rychlým a kvalitním vyhodnocením bojových situací. Velí Bíbovi a Klackovi: "Vymklo se nám to z ruky. Zdrháme!"

 Marshal Macek sice zkusil manévr: "Však ony si to žabky nějak vyříděj mezi sebou!", ale i on začal pomalu ustupovat k lesu.

Drobka pozvedá ruku nad údolí jako pohanská kněžka a plamenný zrak upírá na zrozpačitělou a couvající mužskou chátru.: "Jo, už mi to došlo! Takhle si s náma zahrávat nebudete! Posílaj si nás z campu na camp, aby nás mohli vokukovat! Prej, vodnes Bíbovi tendle papírek. Prožeňte je, holky! Prožeňte je všecky, jsou to prevíti falešný, jeden jako druhej. Kterýho dopadnete, je váš!"

"Zdrhej, Trychtýři, hodně rychle," radil šerif T.O Severní západ. Dobrá rada nad zlato.

 o o o

Na nádraží stojí u kolejí šerif Drška a Ringle Kid.

"Ty hele," praví Drška, "hele, jak mají Jižani a Seveřani ouplně stejně podrápaný ksichty. Jako kdyby se prali s divokejma kočkama!"

"No vopravdu - to musela bejt v hospodě Na Vyhlídce parádní bitva. Měli jsme se připojit, abysme si tý bitvy pěkně užili."

Kolem nich za zvuku dunících kroků procházela jižanská osadnice Drobka. Se zlověstnou laskavostí je oslovila: "Jo tak, připojit byste se chtěli, prevíti?" Otočila se dozadu do hlučící nádražní dvorany: "Holky! Tady máte další dva!"

Hebké jako čokoláda

Tak jsme zase v rukodělných pracech. Tentokrát se jedná o rodnou sestřičku patchworku, o kreslení na látku. Aťka pod značkou

 Aťka.H

vystavuje a nabízí na prodejním serveru www.fler.cz kouzelné polštáře s obrázky psů a koní. Tenhle polštář-krasavec se  nazývá "Bernardýn v čokoládě". Není k nakousnutí?

Canc na rozloučenou:  "Příběh mého románu je stanoven více méně na realitě. Prostě co jsem si přečetl v jiných knihách." - odposlechnuto z rozhovoru jistého velmi známého  spisovatele

Hlavní stránka