Hlavní stránka

 

duben 2017

 

 

 

Canc na uvítanou

"Platíme vše

ať nechceme či chceme

ze všech svých cest

vždy účet dostaneme"  

                       (z básně "Platíme všechno", Punťa, 1980) 

 

 Historická črta: "Můj vlak"

 

Text pochází z doby, kdy ještě vládl drsně proletářský a dobrodružně naivní způsob trampingu. Prostě ze starých dobrých časů.

 

"Pozor u druhé koleje! Nepřecházejte druhou kolej! Na druhou kolej přijíždí osobní vlak z Nymburka a pokračuje dále na Českou Lípu!"

Burácivý hlas ztichl. Sebral jsem tele a hrnu se k nástupišti. To se ví, že nestojím o osobní vlak na Českou Lípu - ten mě minul o vlásek a strojvůdce zahrozil pěstí. Dobrá. Deru se ukázněně přes šest kolejí na konec nádraží.

 Stranou a stydlivě tam stojí můj vlak. Tři vagóny "dřeváky" a sípavá mašina. Vždycky mi připadá jako starý sedřený kůň, který tiše odpočívá vedle bujných a neklidných druhů. Vláček, který trpělivě polyká svoje uhlí a bez závisti sleduje naftové hody barevných lokomotiv.

Pohladil jsem pohledem svůj vlak a hrnu se do vagónu. V poslední vteřině jsem uhnul. Do dřevěného obložení kolem dveří se zarazil nůž a vesele drnčel.

"Promiň, parde," pravil omaskáčovaný vrhač a natáhl se přes moje rameno pro kudlu.

Vlídně mě vítají hrající kytary, vagón připomíná strakatý les a pulzuje životem. Začínám se usmívat. Jsem tady, jsem mezi svými, jsem doma!

"Dejte mi tu paštiku, nebo sundám boty," vyhrožuje kdosi vzadu a je rázně umlčen pánví. Nechtěně jsem teletem dloubnul do kamaráda zhrouceného do uličky.

"Nebuď mě, vejre," říká smutně. "Mám po šichtě v lisovně. Bolí mě hlava."

Neviditelné ruce táhnou po stěně buřty na provázku. Vrhá se po nich stařík, dosud netečně dřímající v koutě.

"Ty buřty mi dala máma!" zasténal tramp v černé kazajce a vrhl se k dědovi.

Chamtivý stařík po krátkém a urputném boji buřty ztratil a brumlá:

"Tak si je sežer, lumpe, stejně sou zelený!"

Dál procházím vagónem. V rohu polehávají čtyři bledí a unavení kamarádi. Jeden mě zahlédl, zašeptal "Nezavírej okno, my potřebujeme vzduch..." a bezmocně padá na podlahu.

Po schůdcích stoupá tmavomodrá uniforma.

"Průvodčí!" letí vlakem zděšený hlas.

Bledí kamarádi ožili a prchají za dveře WC.

Pod okny hvízdnutí a vláček se kolébavě rozjíždí.

Slunce zapadá a po stěnách vagónu dřeváku se malebně zmítají stíny klobouků a hmatníků kytar. Jen u stropu jsou překrývané policemi, kde je narván bágl vedle báglu včetně mého telete. Vlak uhání, počáteční bouřlivé vyřvávání trampských chorálů vystřídal zpěv volnější, zvuky kytar brnkavější, nálada je tulácky roztoužená.

Ustýlám si na dřevěné lavici, maskáč pod hlavou, a spokojeně usínám. V Libuni drcne výhybka - znamení abych z vlaku vystoupil.

Pode mnou hučí koleje a nekonečně opakují: jede vlak... jede vlak... jede vlak...

Je to můj vlak. Znám jeho dech, každý pohyb kola, každé zavrzání dveří.

Může být něco krásnějšího nad můj vlak?

 

1974                                                

 

 Čtivost - nejlepší vlastnost povídky II

 

Podruhé si zaplaveme na klidné hladině rybníka v návodu jak zařídit, aby si naše povídka zasloužila ohodnocení "čtivá" (minule jsme probrali nutnost dodržení  rytmu a návaznosti jednotlivých vět na větu předchozí), a už víme, že čtivá povídka se musí číst lehce a plynule. Jako při valčíku vedeme čtenáře podle našich kroků, ale naše kroky musí být ladné a elegantní, nikoli trhavé a poskakovací.

Právě trhavost a poskakování v textu je největším nepřítelem čtivosti povídek. Za těmito nežádoucími jevy obvykle bývají následující psavecké manýry:

 

3. Je obrazné přirovnání báječný pomocník, nebo povídkám škodí jak může?

Nadějný psavec Pomalá Tužka je mazaný, a tak vylepšuje věty obrazným přirovnáním co se do čtenáře vejde. Hřeje ho pocit, že čtenáře přinucuje k většímu výboji fantazie. Ten se rád nechává obrazným přirovnáním řídit, děj a prostředí povídky tak lépe pochopí a uloží do paměti, ale má to háček. Obrazné přirovnání musí napsané větě dokonale sedět, a v žádném případě (což je třeba zdůraznit) nesmí odvést čtenářovu pozornost nežádoucím směrem, nebo snad někam jinam. To se stává tak často, že si všichni na tenhle psavecký nešvar zvykli. Ale dost úvah - pohlédněme na malý příklad z povídky Pomalé Tužky:

Nad nepořádně zanechaným ohništěm stáli trampové v kruhu jako kameny v prastaré pohanské svatyni a řešili otázku, kdo mohl být tak trapersky nezpůsobilý, že na jejich campu se choval tak mastňácky. Ovšem jejich camp je v lese na ráně jako růže na střelnici, je vidět z cesty jako nějaký přírodní hotel.

Takovým popisem scény se čtenář v myšlenkách začne potloukat po jiných hvozdech - nejdřív si vzpomene, že do místní knihovny ještě nevrátil knížku o Keltech, další věta ho zavede do dětství na náves u babičky, když přijela pouť a dostal peníze na houpačky, a poslední obrazné přirovnání ho uvede na myšlenku, že ještě neví kam pojede na Velkej Vandr. Čtenář povídku Pomalé Tužky odloží a začne studovat turistickou mapu. Takové chování je nežádoucí.

Všimneme si, že velcí spisovatelé používají obrazné přirovnání jen letmo, zřídka a ledabyle. A vždycky způsobem, který se těsně přidržuje příběhu, a který je dobré napodobit. Například na potlachu použijeme "zrudla jako oheň", v lesní tišince "kráčeli opatrně jako mezi borůvkami", na břehu řeky "začal se topit v proudu životních omylů".

Jen zkušený psavec může používat obrazné přirovnání. Pomalá Tužka si na ten čas musí očkat. A větu ze své povídky "Byla zima jako v márnici." může rovnou škrtnout.

 

4. Za klopýtavost mohou zbytečná slova

Existují desítky zajímavých povídek, které jsou ke čtenářské nevšímavosti odsouzené jen proto, že se autor dostatečně nevěnoval stavbě vět. Nebral každé slovo do ruky jako cihlu, nepomázl ji maltou rozhodnutí, že do věty skutečně patří, a nezasadil tu cihlu do pevné zdi textu, tam kde každá cihla, tedy slovo, má svůj úkol, své místo, svůj podíl na celistvosti stavby.

Psavci začátečníci připravují svá dílka živelně, tak jak jim představivost a emoce tvůrčího nasazení napovídají. Jejich cihly nejsou cihly, ale oblázky co se kutálejí jak se jim zlíbí. Nepřilnou k sobě, jen se hromadí bez ladu a skladu. Oblázkové psaní začátečníků má to úskalí, že psavec žasne jak snadné je napsat povídku a začne se podezírat, že má talent. Což jistě může být pravda, ale ohánět se před zklamaným čtenářem rčením "já jsem to tak cítil" nebo "píšu jak mi srdce velí" svědčí o konfliktu cihel a oblázků.

Oblázkové psaní se nejvíce vyznačuje zbytečnými slovy, o jejichž existenci autor neví, protože text po dokončení řádně neprozkoumal. Ani při psaní, ani potom. Jsou to většinou následující slovní vycpávky: konečně, rozhodně, opravdu, tedy, nějak, poněkud, skutečně, neskutečně, snad, jednoduše, normálně, nicméně, trochu, takový, prostě, příliš, hodně, zřejmě, doslova, asi tak, atd.

Zbytečná slova (a je jich daleko víc, než zde můžeme uvést) nedají čtenáři vůbec nic, kromě to, že čtenář přes ně klopýtne. Zbytečné slovo se nespojí s žádnou představou, s žádnou myšlenkou. Nebo je čtenář ochoten potěšit se milostnou scénou navozenou slovy: "Byla tak trochu o hodně víc hezčí než ostatní holky, které ho rozhodně zajímaly, ale zrovna s těmi to poněkud nevycházelo"?

Pokračování příště

 

 

 

Bejt pastevcem

to bejvalo mý přání

do lasa chytat

hvězdy zpod oblak

dívat se k ránu

z dlouhejch

příkrejch strání

jak kolem Trosek

duní motorák

 

Canc na rozloučenou:  "Já spolupracuju s jedním budoucím spisovatelem. Já napíšu začátek a on to dokončí."

                                                              - z blogu mladičké literátky

 

Hlavní stránka