Historická
črta:
"Můj vlak"
Text pochází z doby, kdy ještě vládl drsně proletářský a
dobrodružně naivní způsob trampingu. Prostě ze starých dobrých
časů.
"Pozor u druhé koleje! Nepřecházejte druhou kolej! Na druhou
kolej přijíždí osobní vlak z Nymburka a pokračuje dále na Českou
Lípu!"
Burácivý hlas ztichl.
Sebral jsem tele a hrnu se k nástupišti. To se ví, že nestojím o
osobní vlak na Českou Lípu - ten mě minul o vlásek a strojvůdce
zahrozil pěstí. Dobrá. Deru se ukázněně přes šest kolejí na
konec nádraží.
Stranou a stydlivě tam stojí můj vlak. Tři vagóny
"dřeváky" a sípavá mašina. Vždycky mi připadá jako starý sedřený
kůň, který tiše odpočívá vedle bujných a neklidných druhů.
Vláček, který trpělivě polyká svoje uhlí a bez závisti sleduje
naftové hody barevných lokomotiv.
Pohladil jsem pohledem svůj vlak a hrnu se do vagónu.
V poslední vteřině jsem uhnul.
Do dřevěného obložení kolem dveří se zarazil nůž a vesele drnčel.
"Promiň, parde," pravil omaskáčovaný vrhač a natáhl se
přes moje rameno pro kudlu.
Vlídně mě vítají hrající kytary, vagón připomíná strakatý les a pulzuje
životem. Začínám se usmívat. Jsem tady, jsem mezi svými, jsem doma!
"Dejte mi tu paštiku, nebo sundám boty," vyhrožuje kdosi vzadu a
je rázně umlčen pánví. Nechtěně jsem teletem dloubnul do
kamaráda zhrouceného do uličky.
"Nebuď mě, vejre," říká smutně. "Mám po šichtě v
lisovně. Bolí mě hlava."
Neviditelné ruce táhnou po stěně buřty na provázku. Vrhá se po
nich stařík, dosud netečně dřímající v koutě.
"Ty buřty mi dala máma!" zasténal tramp v černé kazajce a vrhl
se k dědovi.
Chamtivý stařík po krátkém a urputném boji buřty ztratil a
brumlá:
"Tak si je sežer, lumpe, stejně sou zelený!"
Dál procházím vagónem.
V rohu polehávají čtyři bledí a unavení kamarádi. Jeden mě
zahlédl, zašeptal "Nezavírej okno, my potřebujeme vzduch..." a
bezmocně padá na podlahu.
Po schůdcích stoupá tmavomodrá uniforma.
"Průvodčí!" letí vlakem zděšený hlas.
Bledí kamarádi ožili a prchají za dveře WC.
Pod okny hvízdnutí a vláček se kolébavě rozjíždí.
Slunce zapadá a po stěnách vagónu dřeváku se malebně zmítají stíny klobouků a
hmatníků kytar. Jen u stropu jsou překrývané policemi, kde
je narván bágl vedle báglu včetně mého telete. Vlak uhání, počáteční bouřlivé
vyřvávání trampských chorálů vystřídal zpěv volnější, zvuky
kytar brnkavější, nálada je tulácky roztoužená.
Ustýlám si na
dřevěné lavici, maskáč pod hlavou, a spokojeně usínám. V Libuni drcne
výhybka - znamení abych z vlaku vystoupil.
Pode mnou hučí koleje a nekonečně opakují: jede vlak... jede
vlak... jede vlak...
Je to můj vlak. Znám jeho dech, každý pohyb kola, každé zavrzání
dveří.
Může být něco krásnějšího nad můj vlak?
1974
Čtivost -
nejlepší vlastnost povídky
II
 Podruhé
si zaplaveme na klidné hladině rybníka v návodu jak zařídit, aby
si naše povídka zasloužila ohodnocení "čtivá" (minule
jsme probrali
nutnost dodržení rytmu a návaznosti jednotlivých vět na
větu předchozí), a už víme, že čtivá povídka se musí číst lehce a plynule. Jako při valčíku vedeme čtenáře podle našich kroků, ale
naše kroky musí být ladné a elegantní, nikoli trhavé a
poskakovací.
Právě trhavost a poskakování v textu je největším nepřítelem
čtivosti povídek. Za těmito nežádoucími jevy obvykle bývají
následující psavecké manýry:
3. Je obrazné přirovnání báječný
pomocník, nebo povídkám škodí jak může?
Nadějný psavec Pomalá Tužka je mazaný, a tak vylepšuje věty
obrazným přirovnáním co se do čtenáře vejde. Hřeje ho pocit, že
čtenáře přinucuje k většímu výboji fantazie.
Ten se rád nechává obrazným přirovnáním řídit, děj a
prostředí povídky tak lépe pochopí a uloží do paměti, ale má to háček.
Obrazné
přirovnání musí napsané větě dokonale sedět, a v žádném případě
(což je třeba zdůraznit) nesmí odvést čtenářovu pozornost
nežádoucím směrem, nebo snad někam jinam. To se stává tak často,
že si všichni na tenhle psavecký nešvar zvykli. Ale dost úvah -
pohlédněme na malý příklad z povídky Pomalé Tužky:
Nad nepořádně zanechaným ohništěm stáli trampové v kruhu jako
kameny v prastaré pohanské svatyni a řešili otázku, kdo mohl být
tak trapersky nezpůsobilý, že na jejich campu se choval tak
mastňácky. Ovšem jejich camp je v lese
na ráně jako růže na střelnici, je vidět z cesty jako
nějaký přírodní hotel.
Takovým popisem scény se čtenář v myšlenkách začne potloukat po
jiných hvozdech - nejdřív si vzpomene, že do místní knihovny ještě nevrátil knížku
o Keltech, další věta ho zavede do dětství na náves u babičky, když přijela
pouť a dostal peníze na houpačky, a poslední
obrazné přirovnání ho uvede na myšlenku, že ještě neví kam
pojede na Velkej Vandr. Čtenář povídku Pomalé Tužky odloží a
začne studovat turistickou mapu. Takové chování je
nežádoucí.
Všimneme si, že velcí spisovatelé používají obrazné přirovnání
jen letmo, zřídka a ledabyle. A vždycky způsobem, který se těsně
přidržuje příběhu, a který je dobré napodobit. Například na potlachu použijeme "zrudla jako
oheň", v lesní tišince "kráčeli opatrně jako mezi borůvkami", na
břehu řeky "začal se topit v proudu životních omylů".
Jen zkušený psavec může používat obrazné přirovnání. Pomalá
Tužka si na ten čas musí očkat. A větu ze své povídky "Byla zima
jako v márnici." může rovnou škrtnout.
4. Za klopýtavost mohou zbytečná slova
Existují desítky zajímavých povídek, které jsou ke čtenářské
nevšímavosti odsouzené jen proto, že se autor dostatečně
nevěnoval stavbě vět. Nebral každé slovo do ruky jako cihlu,
nepomázl ji maltou rozhodnutí, že do věty skutečně patří, a
nezasadil tu cihlu do pevné zdi textu, tam kde každá cihla, tedy
slovo, má svůj úkol, své místo, svůj podíl na celistvosti
stavby.
Psavci začátečníci připravují svá dílka živelně, tak jak jim
představivost a emoce tvůrčího nasazení napovídají. Jejich cihly
nejsou cihly, ale oblázky co se kutálejí jak se jim zlíbí.
Nepřilnou k sobě, jen se hromadí bez ladu a skladu. Oblázkové
psaní začátečníků má to úskalí, že psavec žasne jak snadné je
napsat povídku a začne se podezírat, že má talent. Což jistě
může být pravda, ale ohánět se před zklamaným čtenářem rčením
"já jsem to tak cítil" nebo "píšu jak mi srdce velí" svědčí o
konfliktu cihel a oblázků.
Oblázkové psaní se nejvíce vyznačuje zbytečnými slovy, o jejichž
existenci autor neví, protože text po dokončení řádně
neprozkoumal. Ani při psaní, ani potom. Jsou to většinou
následující slovní vycpávky: konečně, rozhodně, opravdu,
tedy, nějak, poněkud, skutečně, neskutečně, snad, jednoduše,
normálně, nicméně, trochu, takový, prostě, příliš, hodně,
zřejmě, doslova, asi tak, atd.
Zbytečná slova (a je jich daleko víc, než zde můžeme uvést)
nedají čtenáři vůbec nic, kromě to, že čtenář přes ně klopýtne.
Zbytečné slovo se nespojí s žádnou představou, s žádnou
myšlenkou. Nebo je čtenář ochoten potěšit se milostnou scénou
navozenou slovy: "Byla tak trochu o hodně víc hezčí než
ostatní holky, které ho rozhodně zajímaly, ale zrovna s těmi to
poněkud nevycházelo"?
Pokračování příště
|
