"Moje kytara není obyčejná. Jen si ji prohlídni!" řekl Joe a
přes ohniště mi podal kytaru.
Vzal jsem ji do ruky.
Byla to opotřebovaná španělka se žlutou přední deskou, zarezlými
kolíčky a ještě rezivějším struníkem. Kobylka stála našikmo, což
vyrovnával špatně slepený krk. Struny drnčely a jemně rachotily
uvolněnými drátky. Na zavěšení měla kytara pletený řemen zdobený
loňskými kaštany a
scvrklými šípky.
Na kytaře byly nejzajímavější kresby a nápisy, které na ni
Joe během času hromadil bez ladu a skladu. Zadní deska nesla
slova: "Potkáš kamaráda, zradí tě, pak děvče opustí tě, ale vždy
ti zůstanu já, tvá věrná kytara"
Přední deska byla pomalovaná do posledního místa. Mezi spletí
totemových symbolů jsem rozpoznal kresbu bizona,
jehož rohy se vznášely
nad havajskou krajinou s mořem, palmami a zapadajícícm sluncem.
Byla tam růžice světových stran na plachtě pirátského škuneru,
který přídí dloubal do bělohlavého orla, vznešeně plachtícího nad vrcholky hor. Neuměle
toporné plameny vyrůstající z černého zubatého ohniště byly obtočeny nápisem:
"Duchu
táborového ohně, ochraňuj naši stopu!"
Vrátil jsem kytaru Joeovi. Ten přejel palcem přes struny.
Na svůj stav měla překvapivě jasný a měkce lahodný zvuk, i když
poněkud drnčivý. Ale to ty drátky.
"Tahle kytara se mnou prožila dobrý i zlý," řekl Joe. "Dvakrát
mi spadla do vody. Když jsem ji tahal z Lipna málem jsem se
utopil. Vopíral jsem se vo ní, když jsem si udělal výron na
kotníku. Vozil
jsem ji na potlachy, válela se po špinavejch
podlahách ve vlacích a nádražích, protloukala se mnou velký vandry na Slovensku, chodili
jsme
spolu za holkama. Krk má vodřenej vod mý ruky, a dřevo je
černý vod mýho potu."
Joe se odmlčel a pokračoval:
"Naši mi dali pět stovek, ať prej si koupím novou. Copak to můžu udělat?"
Přisvědčil jsem, že nemůže.
Joe řekl:
"Chtěl jsem ty prachy utratit, ale bylo mi to hloupý. Radši
pořídím něco ségře k svátku."
"Kup jí kytaru," poradil jsem mu.
rok 1976
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
Nezbytnou pomůckou pro málo zkušeného psavce, například
pro našeho známého kamaráda Pomalou Tužku (toho, co dostal třetí
cenu v kategorii próza začátečníků a je postavou z příručky
"Trapsavcem snadno a rychle") je jedno obyčejné slůvko.
Je to slůvko
"proč" vkusně doplněné otazníkem.
K čemu je ten platan?
I když to vypadá podivně, je to tak. Slovo "proč" je nejlepší pomocník pro případ, kdy
nechceme mít příběh nateklý zbytečnostmi, a když naopak chceme,
aby čtenář pěkně rovně kráčel po pěšince představ, kterou mu
nalajnujeme, a neodbíhal nám do okolí jako zvědavý Vacínek. O
tom, že text pročištěný otázkou "Proč?" získá o třídu víc na
kvalitě, v našem případě o bod víc u porotců, nemá smysl se
zmiňovat. To je už samosebou.
Příklad textu, jehož se kouzelné slovo "Proč?" zatím nedotklo:
Věděl jsem, že se s tím starcem musít setkat. Jedině on mi
mohl dát odpovědi na otázku, které se mnou cloumala delší dobu.
Šel jsem zaprášenými a prázdnými ulicemi městečka až na břeh
říčky. Ta hospoda byla na druhém břehu. Šel jsem přes říčku po
mostku, ten by už taky potřeboval opravit, být obyvatelem toho
městečka, tak začínám mít strach po něm chodit. Ale hospoda
stála za mostem víc než století, býval to výletní hostinec,
chodilo tam v nedělním odpoledni celé město na procházky, a
potom posedět pod topoly. Nějaké topoly na břehu ještě zbyly. Na
mostku jsem se zastavil a chvíli se díval jak pod ním ubíhá
hladina a vlní se nějaké vodní traviny, které tam rostly a
slunce do nich svítilo. Byl to hezký pohled, takový uklidňující,
ale nechtěl jsem se zdržovat. Nebyl jsem si jistý, že mi stařec
někam neuteče. Vím, že se se mnou nechtěl setkat. Vím toho o něm
příliš mnoho.
Z mostku jsem se dostal na břeh před hospodou. Roste tam
obrovský platan, pokrývá svým stínem přízemní domek, kde se
hospoda nachází. Platan má do široka rozmáchlé větve, nespoutaně
se nesoucí nad střechou, teď na jaře je vidět, jak jsou silné.
Spatřil jsem ho jednou na podzim, když se jeho jakoby
rozstříhané listy snášely na zem. Vždycky jsem ten strom
obdivoval, i když do městečka se dostávám jen zřídka. Vlastně v
té hospodě jsem byl naposled tak před třemi lety. Vchod do
hospody vypadal pohostinně, nějaké reklamy na pivo a tak. Prošel
jsem dovnitř, ale překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Není divu,
je krásné počasí, tak si půlka města dala v téhle výletní
hospodě sraz. Tady můj stařec nebyl, ale napadlo mě, že bude
venku.
Vyšel jsem ven z hospody na vzduch a zamířil vpravo za roh,
blíž k vodě. Je tu zahrádka, stoly a židle v jednom houfu, ale
poloprázdno, přece jen je venku ještě chladno, a výletníci
raději trpí v přecpané hospodě.
Stařec tam seděl. V koutě, u nějakých květináčů, na stole
před sebou nedopité pivo. Shrbený, schoulený do sebe. Bez okolků
jsem přišel k němu a shodil bágl k těm květináčům.
"Můžu si přisednout?" zeptal jsem se odvážně.
"Můžeš," netečně přikývl stařec, ale pod slupkou
netečnosti jsem cítil napětí. Věděl, proč jsem přišel. Tak jsem
se zeptal. Ostatně tu otázku jsem
promýšlel celou cestu z nádraží, tak byla položena správně.
"Tak co - chytil jste tu rybu, nebo ne?"
Stařec pevně sevřel ucho půllitru, ale nenapil se.
"Chytil," zahučel bezmocně, "ale sežrali mi ji pulci, než
jsem ji vytáhl na břeh."
Vidíme, že text je běžně rozvleklý, členitý a rozptýlený,
takových textů jsou plné knihy, a je jedno, jestli se jedná o
začátečníky, nebo autory zabydlené u velkých nakladatelů.
Ale je na čase pustit se do akce - do textu jako pátracího
vlčáka vypustit
slovo "proč". Vycházíme z rozhodnutí "Jedné věty"
(viz níže v Povídkovém dotazníku),
že v povídce jde o starce a rybu. To je základ.
Všeobecná otázka je položena takto -
PROČ je nutné a důležité, aby čtenář věděl:
- že hlavní hrdina (pro jednoduchost mu tradičně říkejme Kid)
procházel městem?
- že ulice ve městě byly zaprášené a prázdné?
- historii hospody, o kterou vůbec nejde?
- že se Kid zastavil na mostě a romanticky civěl do vody?
- nad hospodou ční rozložitý platan?
- že je v hospodě plno?
- že je jaro a chladno?
Všechny věty, které po otázce "Proč?" neobhájí svou účast v
příběhu, musí Pomalá Tužka bez shovívavosti vyřadit. A je jich
hodně. Text po zásahu vypadá
takto:
Musel jsem se na to starce zeptat. Našel jsem ho za městem,
na židli v hospodské záhradce u řeky. Bez okolků jsem řekl:
"Můžu si přisednout?"
"Můžeš."
"Tak co - chytil jste tu rybu, nebo ne?"
Stařec mi odpověděl, ale chvíli trvalo, než se k tomu
odhodlal.
"Chytil. Ale sežrali ji pulci, než jsem ji vytáhl na břeh."
Byl čtenář zásahem slova "proč" o něco ošizen? Například o
sdělení, že ve městě jsou prašné ulice a platan má silné větve?
Všimneme si, že všechno podstatné, co je obsaženo v první
ukázce, se dostalo do ukázky druhé. Je to až neuvěřitelné.
Můžeme souhlasit, že čtenáři se nic neupřelo (kromě bloumání v
jarní krajině, zírání z mostu do řeky, a návštěvy obsazené
hospody), čas vymezený na četbu této povídky se zkrátil. Při
čtení v dopravním prostředku to čtenář ocení.
Pro zpestření si Pomalá Tužka může zahrát na rybáře a zalovit si
v příslovcích. Víme přece, že odvážně, netečně a bezmocně
musí pochytat a vyškrtnout. A my taky,
jestliže něco takového napíšeme. Ovšemže i u příslovců jsou
výjimky - ale ty musí před slovem "proč" obstát!
|