Trapsavecký deníček

Jsou trapsavci, kteří po léta pilně přispívali do soutěže, třeba i získali ocenění, ale jak jim dospělost přihazovala k věku celá desetiletí, ztratili o psaní zrozené mladickým zápalem zájem, došly nápady a nadšení. Ale naopak jsou i takoví, kteří navzdory životnímu "zmoudřelému" dospívání zaplnili svůj pozemský čas tvorbou povídek a poezie. Jedním z takových psavců je i Miky Marusjak z Olomouce, který před nějakým časem oslavil padesátku. Železničář, spisovatel, významná osobnost undergroundu a především tedy - stále věrný trapsavec.

Trapsavecké partě osmdesátých let není třeba Miroslava Marusjaka představovat. Kdo by zapomněl na Mikyho z T.O. Winoga, na trampské časáky "Ječmínek" a "Toulavec" a s tím související Houlův "Dým", na spikleneckou a nadšenou atmosféru trampských literárních soutěží, na oblíbenost psaveckých slezin, a na záplavu těžko spočitatelných trampských plátků a občasníků, přepisovaných a překreslovaných na průklepovém papíře?

Mezi nimi vynikal Mikyho olomoucký občasník "Z kraje Ječmínka". Byl připravován na stejné bázi jako "Dým", byl to v podstatě sborníček doplněný informacemi, co se kde zrovna děje. Kromě Mikyho tvorby se v něm objevovala dílka na

začátku osmdesátých let vyhlášených psavců, například Hanse Slabocha (mezi jinými se právě v tomto časáku objevila Hansova vzpomínka na Milana Kriššáka "S Milanem v Kotli"), dále věci od Kazatele, Kastelána, Pifíka, Řešetláka, Tapi, Seňora, Cimbury, a i "rodocapsová dílnička" si přišla na své. Mezi povídky a básničky Miky často přihodil i nějakou tu životní moudrost z knih Jacka Londona, Hrabala nebo Hemingwaye. Občasník "Z kraje Ječmínka" byl zdoben kresbičkami, ale hlavně linoryty, jak v těch dobách bývalo zvykem, neboť linoryty se snadno rozmnožovaly.

Časák "Z kraje Ječmínka" měl svoje problémy - vycházel v "nejhorším" pochartovém období mezi roky 1978 až 1983, a hned na počátku vydávání vyvolal státní pozornost svým názvem. Miky se narodil v Olomouci, takže jeho samizdat "Z kraje Ječmínka" měl logiku, ale jméno krále, osvobozujícího moravskou zem od cizí moci, mělo trochu podezřelý význam. Pozdějí Miky přejmenoval občasník na "Ječmínek", ale jeho styl a autoři příspěvků se nezměnili. Z jednoho čísla Mikyho plátku pochází i tahle jeho rozkošná myšilovná povídka...

"Konečně jsme doma," povídá Jerry Jackovi a otevře dveře sroubku. Ano, byli doma, v domově nejmilovanějším. Vraceli se sem týden co týden, pokud ovšem nebyli na vandru jinde. V pátek radostně vítání s vidinou dvou krásných dní v kouzelném prostředí zapomenutého koutu Hostýnek a v neděli smutné loučení. Kolikrát již?

Mihotavé světlo lampy vrhalo jejich stíny po stěnách. Jerry začal chystat na ražniči, zatímco jeho kamarád se postaral o oheň v krbu. Za chvíli se nesla vůně masa celým sroubkem. Po traperské večeři si dali po loku z čutory a ulehli na palandu do spacáků.

Rozhostilo se ticho. Zachvíli dloubl Jerry do Jacka: "Slyšíš ten šramot?"

"Mě ten šramot rozčiluje, nemůžu vůbec usnout. Vymysli něco, Jacku," povídá Jerry prosebně.

"To teda beze mne. Já se tu dlouho neukážu. Jacku, fakt ne! Raději pojedu na Polárku. Mají přece potlach."

"Tak už spi. D-domluvil jsem !" zívl Jacek a po několika vteřinách Jerry slyšel jeho spokojené oddychování.

Ráno rozmrzelý a nevyspalý Jerry posílal všechny myši do horoucích pekel. Olej do ohně přilil Jacek, když povídá: "D-dívej, jak rozkošně ti prožrali somradlo."

Opravdu, v novém koženém žracáku v rohu díra jako pěst a polévky v sáčku vzaly také za své.

"Jacku, takhle bych sem příští týden opravdu nejel. Ještě jedna takováhle noc a já se z toho zblázním. Víš co? Sbalíme se a půjdem na boudu D.V.A., jo? Snad tam budou kluci."

"Dobrá, ale příští p-pátek ať se těší. Mám j-jednu známou v drogerii. Ta mi určitě n-neprodá žádnej šmejd p-proti myším."

Tak neslavně v sobotu v poledne opustili svůj milovaný sroubek a těšili se na příště, jak to myším nedarují.

V pátek již po cestě dělal Jacek drahoty s velkou krabičkou od zápalek převázanou růžovou mašličkou.

"Tak aspoň prozraď co tam je, přece ti neprodala proti myším krabičku od zápalek. Raději jsem měl vzít naši kočku," filosofoval Jerry.

Když dorazili ke sroubku, tak Jerry opět nedočkavě: "Tak se již konečně pochlub!"

Jerry si žalostně povzdechl: "To jsi nám tedy pomohl, ještě další sem tahej."

Ale Pepánek počal hrát na píšťaličku. A jaký div - ze skulin v podlaze, z poliček, zpod paland, prostě odevšad začali vystrkovat své čumáčky a jistkřivá očka myší obyvatelé sroubku. Myšák hrál dál. myši vylézaly a počaly tancovat omámené píšťalkou.

Pepánek pískal a odcházel ze sroubku. Myši za ním. Jerry s Jackem šli za nimi před sroubek a koukali na to myší srocování. Jacek mrkl významně na Jerryho. Ten němě přihlížel s otevřenou pusou.

Pepa zatím přivedl další zástup od sroubku "U tří kamenů", a pak z dalších trampských boud a boudiček z celých Hostýnek přibíhali další a další sužovatelé trampů.

Myšák s píšťaličkou nepřestával pískat a vedl své voje až na most přes říčku Bystřici. Na mostě nezaváhal. Jen se ohlédl, zdali je celý houf kolem něho, a hup z mostu dolů. Myši za ním a v mžiku všechny zmizely v kalné vodě.

"Hm, to se ti povedlo Jacku, ale škoda toho Pepy, neměl se utopit, nemyslíš?"

Tu se rozčeřily vlny a nad hladinou se objevila Pepánkova hlava. Pár myších temp a byl na břehu. Doběhl s uspokojením v očích k Jackovi a vlezl si do krabičky.

"To je teda prerfektní Jacku, to je vynikající," zářil Jerry. "Tos koupil u nás v drogerii? Mají ještě, a jenom myši?"

"Určitě se zeptám. Teď můžeme zase klidně spát. Ještě že jsem nejel na tu Polárku..."

V pondělí hned z práce zašel Jerry do drogerie. Když se ho prodavačka zeptala, co si přeje, jedním dechem vybafl:

V roce 1980 se Houla oženil, a protože mu nastaly jiné starosti a také se začal víc zabývat folkem, ukončil třicátým číslem vydávání "Dýmu". Čtenáři to nemohli překousnout, a tak vzniklo na Danův popud jakési pokračování "Dýmu", časopísek "Toulavec". O jeho vytvoření a distribuci se číslo od čísla staral jiný vydavatel (namátkou Dali, Žaba...). Prvního "Toulavce" sestavil autor myšlenky putovního "Dýmu" v červenci 1981, Mikyho v pořadí šesté číslo vyšlo v únoru 1983. Asi poslední, osmé číslo, už

moderně kopírované a graficky na úrovni s Johnkiho obálkou, přišlo ke čtenářům v závěru roku 1988. "Toulavec" putoval po trampském světě osm let! Houla s jednotlivými vydavateli spolupracoval a nechával si nad obsahem jednotlivých čísel určitý dohled. Tak bylo možné zachovat typickou náplň "Dýmu", to je úvodník, rozhovory, reportáže, povídky a básně, úryvky z knížek, písničky, a samozřejmě zpravodajství o dění - v posledních letech to přirozeným vývojem bylo už většinou o trampských svatbách a narozených dítkách.

Mikyho šesté číslo "Toulavce" bylo sestaveno ve spolupráci s Jolim a samozřejmě s Houlou, a jistě patřilo k těm nejlépe povedeným. Mělo černou obálku s volně vloženými modrými listy, a na nich všechno, co má dobré číslo "Dýmu" mít. Třeba povídání o Irčanovi, rozhovor s Wabi Daňkem, Seňorovy básničky a texty dalších autorů, a samozřejmě příspěvky Mikyho. Objevila se tu i povídka

"Noc v pustinách" z "Rodocapsy". V tomto čísle "Toulavce", to je v roce 1983, už Miky přiznává (bylo mu 23 let), že ho srdce od ryze trampských témat táhne trochu jinam - viz poslední věty v jeho šestém vydání:

Jo, již je to tak. Časy se měněj, lidi se měněj a časopisy se měněj, taktéž se měněj lidi okolo těch časopisů. Snad ku prospěchu, snad k horšímu. Nevím, jak se vám líbil tenhle ten Toulavec. Já se zřejmě dost změnil a nejsem ten ortodoxní tramp jako kdysi a taky jsem se upsal dosti folku."

Žádný strach - Mikymu i dnes koleje potrampsku duní, ale trochu v jiném rytmu... Před nějakým časem Miky vydal rozsáhlejší sbírku básní "Jenom jako", jejímž kmotrem byl nedávno zemřelý Ivan Martin Jirous, věnuje se autorskému čtení svých povídek a básní v klubech a při různých akcích i s hudebním doprovodem, je dramaturgem olomouckého festivalu poezie "Ostrovy bez hranic", byl zařazen mezi přehlídku autorů v česko americkém almanachu "Prchavé domovy", a mohlo by se o Mikyho bohaté činnosti pokračovat pořád dál. Ze sbírky básní "Jenom jako" pochází závěr doslovu, který mluví z duše nám, pamětníkům.

Zase je tu pátek. Beru na sebe staré džíny, černé triko a na záda bágl. S dálkou v očích a odhodláním hledat soutok nebe s dlouhým stínem lesa, utloukám verše sčítáním patníků, vlčích máků a kopretin. Opět "on the road" a vím, že vás tam potkám, kamarády z dřívějška. Jen vlasy budeme mít o něco kratší, trochu šedivé a možná vůbec žádnél To přece nevadí. Řeknu: "Vem kytaru, starý brachu, hrábni měkce do strun a hraj... tu naši, tu co tenkrát, když jsme spolu s mraky táhli tím krajem." Znovu zazní staré songy a hvězdy budou blednout, když z nich ráno začne upíjet den. "Kamarádi hrajte! Písně o tom, že mládí je výhra, písně o tom, že jsme stále "on the road", že jsme zůstali mladí, neshrbení, neprodaní!"

Strom

Jak tvář kmeta svraštělou kůru

omšelou stářím a podzimem

Pohlédni do koruny vzhůru

pod tíhou let je nakloněn

Čeká až vítr odešle barevné pozdravy

čeká až ránu zasadí sekyra

čeká až padne podťatý do trávy

Každý strom někdy umírá

každý z nás je někdy sražen

každý z nás se myšlenkou zabírá

Jen nepadnout! Nepadnout na zem!

Vernisáž na

autobusové zastávce

Déšť nadaný umělec

z vajglů tvoří obrazec

plazící se po chodníku

Bez ocenění potlesku a díku

v kanále se obraz ztrácí

Zítra metaři nemají práci

Místo na slunci

Sníš o místě

co na slunci mít chceš?

Jak nesnadné

Sotva ho dosáhneš

ono si zapadne

Pro Mikyho medailonek byly použity ukázky z časáků "Z kraje Ječmínka" a "Ječmínek", "Toulavec č.6", a "Texty" č.56/2011, dále bylo čerpáno z knih "Prchavé domovy" (přehled tvorby vnitřních i vnějších exilových autorů, vydaný Univerzitou Palackého v Olomouci 2010), ze sbírky básní "Jenom tak" z roku 2009, a z internetových zdrojů. Mikyho tvorba je dostupná na facebooku.