Povídka:
"V poledním slunci"
 Léto
rozpaluje pískovcové skály i les, blíží se poledne, a dole v
trávě si ježek, rejsek a veveřák hrají na trampy. Téhle báječné
hry se zúčastnil i malý hloupý plšík, ale protože šel na nervy,
poslali ho dělat vlak. Plšík běhá v borůvčí, tenounce pohoukává,
a veveřák za ním chvílemi volá, že pořádnej vlak má vždycky
zpoždění, aby přijel za hodně dlouho.
Ježek, rejsek a veveřák se povalují v trávě, hovoří drsným
hlasem a čekají na vlak. Rejsek připomněl, že správnej tramp
musí mít v tlamě cigáro, což bylo přijato s nadšením, a rejsek
se vytasil s nedopalkem, pohozeným někde na cestě.
„Jenže z toho musí jít dejm,“ nespokojeně řekl veveřák, „bez
dejmu si nezakouříš!“
„Tak budem jen dělat že dejmáme,“ rozhodl rejsek. Načež si s
veveřákem nedopalek půjčovali, náležitě šlukovali, vypouštěli
oblaka jakoby dýmu a pochvalovali si pěknou hru. Ježek nedopalek
nechtěl, prý alespoň jeden tramp v přírodě by měl být nekuřák.
„Tady něco cvaká,“ řekl najednou veveřák a začal se znepokojeně
rozhlížet. „Típni cigáro a zmizíme!“
„Třeba někdo tříská ešusem a pozve nás na oběd,“ s nadějí v
hlase prohodil ježek.
V trávě se objevil hloupý plšík, přijíždějící po neviditelné
kolejnici, a tak se raději rozprchli.
V jednom velkém městě přišel tramp na slezinu a pyšně hodil na
stůl mezi sklenice, popelníky a účtenky hromádku fotografií.
Hlavy kamarádů se nad ně sklonily.
„Co to znamená, Majku?“ ptá se šerif.
„To znamená,“ odpovídá slavnostně Majk, „že civilizace pokročila
ve svém ničivém přetváření přírody tak daleko, že lesní zvěř
neustálým stykem s člověkem nakonec imituje lidskou činnost, se
všemi negativními projevy.
Ostatně to ukazují moje fotky. Vždycky jsem vám říkal, že jednou
budu slavnej fotoreportér, vy jste se mi smáli, a už je to tu!
Za tyhle fotky mi v redakcích utrhnou ruce.“
Kamarádi si obrázky všelijak prohlíželi, a nakonec se ozval
šerif: „No, já nevím, Majku, jestli to pospíchá, tak ti ruce
utrhnem s radostí my a třeba i s hlavou, ale tady žádná imitace
není!“
„Jak to, že ne?“ diví se Majk. „Vidíte přece jasně veverku, jak
vykuřuje vajgla! Já jsem svědek, zíral jsem na ni jak blázen.
Naštěstí jsem měl v pohotovosti foťák a hned jsem
 reagoval, jako
pravý re-portér. Ale teď mě napadlo - co když je to obráceně?
Máme-li v ruce důkaz, že veverka používá tlapky k lidské činnosti,
v našem případě teda nevhodné, můžeme tvrdit, že se lidi
nevyvinuli z opic, ale z veverek."
Šerifovi se zaleskly oči. Zatímco ostatní stolovníci se řehtali
jako blázni, šerif shrábl fotografie, strčil je Majkovi pod nos
a vrčel, že nevidí nic jiného, než dvě tmavé skvrny a světlejší
vršky travin.
„Ono bylo zrovna poledne, slunce stálo moc vysoko, a špatně se
to osvětlilo,“ připustil Majk. „Ale to nevadí.
Ta
velká skvrna je veverka, a ta menší, podlouhlá je ten vajgl.
Taky je to trošku hnutý, to si odmyslete.“
„Majku, my jsme rádi, že máš vážný zájem o fotografování. Ale
proč máme pro to trpět? Svěřili jsme ti vedení osadní kroniky, a
jak to dopadlo? O každým vandru napíšeš dvě věty a doplníš to
třiceti fotkama, který jsou jedna jako druhá, a místo lidí máš
na nich tmavý fleky! Zrovna jako tyhle, cos nám přines. A
vždycky se oháníš tím, že je to hnutý, ať si to odmyslíme!“
„Šerife, ty jsi přece všude k poznání,“ bránil se Majk.
„Ale jen proto, že moje šerifská hvězda vždycky dělá takovou
bílou šmouhu! Jinak bych byl řadovej flek jako ostatní. A dost!
Buď přineseš pořádný fotky kouřící veverky, nebo už nikdy
nevyslovuj žádný slovo, začínající na písmeno V.“
Majk se urazil, odklidil se na židli a huhlal, že se ještě
ukáže.
Následující víkend léto stále přálo. Slunce zářilo od sobotního
rá-na, a Majk přišel do skalkového lesa vyfotografovat kuřáckou
veverku. Měl plán. Na místečku v příhodném světle, nastražil na
jehličí pootevřenou krabičku, a několik cigaret rozházel kolem.
Pak si rozestřel spacák, lehl si na něj, přikryl se celtou, a ze
své skrýše vystrčil objektiv aparátu. Jen počkej, veverko, já tě
dostanu!
Z borovice pozoroval jeho počínání veveřák a divil se. Seběhl po
kmeni a pozval si na to ježka a rejska.
„Vypadá to jako past,“ mínil rejsek, „ale
na koho?“
„Je to šílenec,“ tvrdil ježek, „jinej by dal do pasti buřta nebo
sušenku!“
Veveřák chvíli přemýšlel a pak řekl, že ve skalkovém lese už
zažil lecjaké trampy -
 drsňácké, zpřírodované, bojácné,
vyřvávací, i ty hladové, ale tenhle je nějakej jinej.
„Co budeme dělat?“ polekal se ježek.
„Hlídat!“ rozhodl veveřák.
Slunce stoupalo výš, připalovalo i v lese, a Majk se začal
potit. Dusno pod celtou a jednotvárné šumění stromů ho unavilo,
a tvrdě usnul. Toho využil rejsek a hbitě odtahal cigarety do
doupěte za vyvráceným smrkem, neboť jak řekl veveřák, takovej
materiál se musí zabavit, aby přišel jen do pracek znalců.
Když se Majk probudil, zmizení nástrahy ho zaskočilo. Tušil, že
šlukující veverka není daleko. Vytáhl ze žracáku další balíček a
začal lákat. Veveřák, rejsek a ježek se nestačili divit, když
viděli, jak se ten nějak jinej tramp prodírá lesem, pozvedá
cigarety do větví a vykřikuje:
„Vem si! No tak, vem si! Nešetřil jsem, jsou to sparty!“
„Chce nachytat někoho, kdo se tím krmí,“ přemítal rejsek. „U nás
v lese takovej zvrhlík snad není? Nejspíš to chce naučit mladý.
To už tak vypadá!“
Veveřák nakrčil čumák, což mu dodalo výraz dravé šelmy, a
zavrčel, že v tom případě je ten nějak jinej tramp nebezpečnej.
Rejsek se zeptal:
„Co
budeme dělat?“
„Odnaučíme ho jezdit na vandr!“ zněla odpověď.
Když se první tvrdá šiška odrazila od jeho hlavy, myslel si
Majk, že je to náhoda. Když přiletěla další, stejně bolestivá, a
Majk současně s ní zahlédl v rozsochatých větvích mířící
veverku, s ledovým klidem profesionála chytil fotoaparát. Mačkal
záběr za záběrem, zatímco mu veveřák otloukal čelo do krvava.
Na slezinu se Majk přihnal jako vítěz do cílové rovinky.
„Tady to máte,“ předvedl své obrázky. „Moje
veverka nejen imituje kouření, ale je inteligentní. Zřejmě jsem
jí nevybral vhodnou značku cigaret, tak po mně házela šišky.
Podívejte, jak mám odřený čelo.“
 Šerif vzal fotky do ruky s nedůvěrou, ale pak se mu tvář
rozjasnila. Na fotografiích byly skutečně patrné obrysy
veverky, svírající v packách smrkovou šišku.
„Je to pěkné, Majku,“ řekl šerif uznale. „Konečně máš něco k
po-znání! Ale veverky se šiškou maloval už Josef Lada, na tom
není nic divného. Když veverka ohlodává šišku, musí
si ji
přidržet. Spletl ses, Majku! Šiška jí vypadla na tvoji lebku
leknutím, když tě uviděla.“
„Ale né,“ zaúpěl Majk, „podívejte, co mám na hlavě otisků!
Tak
mi přece věřte!“
Neměli slitování a nevěřili.
Další vandr Majk prochodil po lese s fotoaparátem a s odkrytou
hlavou, a nešťastně volal do korun stromů „hoď si po mně, no
tak, hoď si po mně!“, z čehož měli veveřák, rejsek a ježek
ohromnou radost. Veveřák dokonce pozval známé veveřičky, aby jim
ukázal člověka, kterého zmlátil, a který chce ještě. Majk se
vracel do skalkového lesa několikrát, hledal a volal svou
veverku, až ho to omrzelo, a už se neukázal.
Veveřák s rejskem pak dlouho budili po skalkovém lese senzaci,
neboť zásadně nevylezli z doupěte bez Majkovy cigarety v tlamě.
Vždycky, když si hráli v trávě na trampy, povalovali se a vedli
drsné řeči, taky řádně jako vykuřovali, a když si vzpomněli, a
veveřák zavolal do větví: „hoď si po mně, no tak, hoď si po
mně!“ smáli se, až padalo jehličí.
1986
 Ve
druhé polovině šedesátých let se Táborový oheň v Mladém světě
pěkně zabydlel, a začaly se rozjíždět polemiky k různým tématům.
Jednu takovou maličkou debatu mezi čtenáři vyvolal recept na čaj
z borového jehličí. Recept do TO poslal Václav Grizzli
Fliegel, známý trampský řezbář. Recept vyvolal pobouření v
podobě ohlasu čtenářky z Nitry, která upozornila na škodlivé až
tragické účinky čaje z jehličí. Vedle rumu základní trampský
nápoj byl ohrožen. Naštěstí se našel graduovaný odborník, který
čaj z jehličí obhájil a pro tramping zachránil.
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
Úprkem pryč od archetypů!
Čteme si pěknou povídku z prostředí trampské rodinky, takovou
milou, příjemnou. Jeď si s dítky na vandr, říká hodná trampská
maminka hodnému trampskému tatínkovi. Já si zatím uklidím, a až
se vrátíte, moji drazí tuláci, byt bude jako klícka a chutný
pokrm na stole. Maminka je rovněž báječná kuchařka. Hodný
tatínek oblékne hodným dítkám usárničky, vezme je za ručky, a
jedou vlakem do lesa, kde prožijí úžasné setkání s hodným starým
trampem, který jim vysvětlí vše o housenkách. Hodná dítka jsou
nadšena, jedno si odře kolínko, strašlivě řve a chce domů do
klícky, krize vrcholí, ale lesem přijde hodná paní houbařka s
náplastí a pohádkou o statečných dráčcích, krize je rozuzlena, a
povídka jde do poutavé pointy, totiž že vláček veze hodného
tatínka a hodná dítka do uklizeného domova, přičemž dítko tahá
tatínka za rukáv maskáče s otázkou: "A kdy zase pojedeme do
lesa?" Tatínek má být nač hrdý, a citlivější čtenářky sahají po
kapesníčku.
Každý někdy napsal povídku podobného typu, alespoň v období
pokusů o třetí místo v začátečnících. Když přijde čas, že je
potřeba tvořit doopravdy, je vhodné s archetypy skoncovat.
Ani nevíte, co to udělá s dějem, jak se může stát přitažlivým a
napínavým! Z maminky uděláme nepořádnici, která netrpělivě čeká,
až rodina vypadne z domu aby mohla jít za kamarády do hospody, a
uklízet ji ani nenapadne. Tatínek je zoufalý, vandr s dětmi ho
nebaví, a chtěl by taky jít do hospody. Nakonec to udělá, a
dítka zůstanou sama v lese jak Jeníček s Mařenkou. Starý tramp
nemá rád děti, je nevrlý, a všechno o housenkách už zapomněl.
Houbařka s náplastí nabádá plačící dítko s rozbitým kolínkem:
"Neřvi, jsi v lese, a plašíš křemenáče!" A pošle dítka do
výletní hospody, ať si tatínka vyzvednou. Když jsme v tempu,
nezastavíme se před ničím. Bodrého málomluvného hostinského
změníme na vytahovačného hejska, z osadnice uděláme
nesnesitelnou urážlivku, z přísného průvodčího nevšímavého
flegmatika, a z ještě přísnějšího hajného se stane slabošský
snílek. Změna archetypů překvapí svou svěžestí a množstvím
kombinací, a co je nejdůležitější - nezvyklé vlastnosti běžných
archetypálních postav pomohou sestavit zajímavý originální
příběh, dokonce může být i na těchto vlastnostech založen!
Archetypální jsou postavy, které se chovají tak, jak se od
nich očekává. Například podle výše uvedené povídky jsou maminky
vždy hodné, pilné, obětavé, milující, chápající a zároveň vzorné
trampky, tatínkové jsou zodpovědní, stateční, obětaví,
vysvětlující, dokonalí a zároveň trampové na výbornou. Dítka
jsou obrazem rodičů a vždy touží jen po radostných hrách, kladou
roztomile zvídavé otázky, a milují housenky. Uvedené příklady
rodinné povídky jsou přitažené za vlasy a hodně přehnané, aby
dobře ukázaly své poslání, totiž navést psavce k nedodržení
běžných archetypů. Ale psavci se obvykle brání zavedený pořádek
opustit. To jim nelze zazlívat - i příběhy s archetypálními
postavami dosáhnou na Zlatého!
|
Rebel
|
