Hlavní stránka

 

březen 2014

 


nakladatelství Rodocapsa


 

Kontakt:

rodocapsa@seznam.cz


Trapsavcem

 snadno a rychle

 

Jednotlivá vydání deníčku jsou protkána dobrými radami pro začínající povídkáře. Tyto rady jsou sesbírány z vlastních zkušeností za dlouhé roky trapsaveckého tvoření nebo porotování v trampské literární soutěži.

Případné výňatky z povídek  jsou smyšlené.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Canc na uvítanou:

"Byli jsme zálesáky. A vždycky pro mne bude příroda divočinou a já v ní zálesákem. Vím, že v den, kdy vejdu do horského lesa a přestanu to cítit, poznám, že jsem zestárl. A to nechci do smrti."

Jiří Fallada, 1964         

 

Před padesáti lety  zaplanul "Táborový oheň"

 

Události v roce 1964 nebyly nijak zásadní. Ten rok si všeobecně níkdo nepamatuje, pokud nemá vzpomínky osobní. Do "pražského jara", kdy se něco dělo, bylo příliš daleko. Ale pro tramping byl rok 1964 velice významný, a to právě měsíc březen - v tomto měsíci byl v Československu zaveden organizovaný autostop, a v týdeníku "Mladý svět" poprvé zahořel "Táborový oheň". Stránka, která měla každý měsíc patřit především trampům, jak naznačoval ilustrační snímek, zachycující skupinku shromážděnou kolem kytary. Ke zrození stránky došlo v 11. čísle, a nutno říct, že táborový oheň nejdříve jen tak nesměle doutnal. Jakoby nevěděl, jestli vůbec může hořet. Ostatně jeho úvodní výzva byla výmluvná:

"Na všech polednících a na všech rovnoběžkách je u táborového ohně vítán každý, kdo přichází s čistým srdcem. V zasněžených lesích kolem Yukonu, v sibiřské tajze, v kaňónech Skalistých hor, u pramenů Orinoka, v pralesích Amazonky i rovníkové Afriky, na Kamčatce anebo v táborech kolem naší Gold river - Sázavy. Kdo přichází s čistými úmysly, vstoupí do světla ohně, aby plameny ozářily jeho tvář. Je pozván do kruhu, kdosi mu mlčky podá kotlík vřelého nápoje, jiný k němu přisune kus opečeného masa a ještě jiný poleno, aby si měl kam sednout. Často se ti u ohně i nově příchozí vidí poprvé a naposled, ale teď je jedním z nich, rozdělí se s ním poctivě o všechno co mají a poskytnou mu pomoc i ochranu. Takový je zákon táborového ohně.

A chceme, aby takový zákon platil i kolem Táborového ohně Mladého světa, chceme, aby se kolem něho shromáždili všichni, kdož mají rádi přírodu a lidi.

Zapalujeme oheň dnes poprvé. A zveme k němu všechny - turisty, trampy, zálesáky, nimrody, mototuristy, vodáky... opravdu všechny, neboť pro všechny je u našeho ohně místa dost, neboť všem budeme tak jako celý Československý svaz mládeže chtít poradit, pomoci, všem chceme u táborového ohně dát hlas."

 

První ilustrační snímek Táborového ohně.

 

Zavedení rubriky "Táborový oheň" vzbudilo u čtenářstva "Mladého světa" obrovský ohlas. Redakce pro to našla výraz: "Dopisy jen pršely..." A i když bylo původně míněno, že rubrika je určena pro všechny milovníky přírody z jakékoli branže, trampové si ji množstvím ohlasů a dopisů spontánně zaclaimovali. Samozřejmě nimrodi a mototuristi si ani neškrtli, jen občas se nějaký organizovaný turista vetřel svým příspěvkem, ale spíš jako úlitba poměrům. A trocha toho svazáckého táborničení v těch časech přišla normální. Ovšem za shovívavou přízní k trampingu se skrýval záměr, podobný jako u "Obrany lidu" s rubrikou "Z údolí a osad".  Pěkně to vyjádřil ve svém dopise jeden čtenář: "Trampové představují extrém spartánské sebevýchovy i v nejskrovnějších přírodních podmínkách." Základní vojenská služba takhle sebevychované brance ráda přivítala.

 

 

Legendární první vydání "Táborového ohně" doprovodila píseň Kapitána Kida "Krinolína (Dopitá láhev)", a pro čtenáře neznalé kovbojek byly připojeny tyto  roztomilé vysvětlivky:

Lariat - kožené laso.

Krinolína - zde ve smyslu cvik s lasem.

Kapitán Kid - Jaroslav Velínský.

Ale aby se trampové moc neradovali, první "Táborový oheň" přinesl i článek "Litera zákona říká, že..." o pravidlech pro pořádání potlachů. Prostě to musíte všude nahlásit, radil článek, a pak čekat, co z toho bude. První "Táborový oheň" uvedl i zajímavou informaci, že za nejstarší trampskou píseň se považuje "Indián" z roku 1917, jejímž autorem byl Rőssler-Ořovský. Připojen byl dodatek, že tato píseň se zpívá dodnes. Tedy do roku 1964.

Dneska z "Táborového ohně" zůstaly jen výstřižky v kronikách a cancácích, spousta vzpomínek, a jména osobností, které se díky němu staly v trampském světě známými. Ale před padesáti lety, když poprvé odvážně zahořel do tmy, to bylo něco!

 

Úryvek textu z prvního březnového vydání "Táborového ohně" v roce 1964

 

Už je to  zase tady!

 

Po celou historii Trapsavce přicházely jedna za druhou vlny povídek, jejichž témata čerpala z příslušného období v trampském hnutí, a tato témata jako ta mořská vlna dosáhla v některém ročníku na svůj vrchol a posléze zmizela, básnicky řečeno dosáhla břehu a rozplynula se v písku. Načež byla následována novou vlna moderních témat, pro kterou nebylo zatěžko zavlnit se tak vysoko, aby dosáhla na Zlatého Trapsavce. Nebásnicky a hlavně srozumitelně řečeno - dlouhodobě oblíbená témata povídek postupně vycházela z módy, protože už neměla současníkům té či oné etapy vývoje trampského hnutí co říct, a pak přišel rok nástupu nových aktuálních témat.

Výrazně poprvé se to stalo v roce 1985, kdy Billíčkův "Hagen" uzavřel éru romantického pohledu na tramping. Po něm už nebylo možné přijít do soutěže s příběhem o hodném trampovi, jenž je utiskován a vysmíván zlým mastňáctvem, nebo trvat na myšlence já jsem tramp a kdo je víc. Romantický pohled na tramping byl dlouho oblíbený, jeho reprezentantem může být například známá povídka "Hedvika".

Podruhé přišla vlna námětových změn v roce 1988, kdy po vítězství Lišákovy básně "Lochotín" byli autoři nuceni poohlížet se po konstatování "tramp je taky jenom člověk". Mohli se kriticky zaměřit do vlastních řad bez obav, že jejich povídky budou zavrženy jako trampstva nehodné.

Skoro to vypadalo, že oceán všech možných témat pro trampské povídky další vlnu  nepošle, ale přišel rok 2013 a Dollykova "Noční návštěva" na pozici Zlatého. Tímto vítězstvím dosáhla na vrchol vlna duchařských povídek. Načež začala klesat do pomyslného písku a ukončila éru povídek, kdy si autoři pomáhali kreativně přizpůsobivými nadpřirozenými bytostmi, aby nemuseli přemýšlet o hloubce lidských povah ve svých postavách. Jakékoli strašidlo, i to brdské, bloumající v lese kolem ohně se po "Noční návštěvě" navěky stává staromódním (pokud se ovšem zase do módy nevrátí).

V povídkaření se děje i něco jiného, závažnějšího. Nejlépe to vystihuje výsledek soutěže jednoho význačného deníku. Zvítězila v ní povídka Z.Merty, která nedodržuje klasickou a požadovanou formu povídek, to je úvod, rozvíjení děje, zápletku, krizi, zozuzlení zápletky a konečně pointu. Vítězství této povídky naznačuje, že obvyklá osnova děje byla čtenářskou poptávkou zrušena, a nahradilo ji nové vnímání čtenáře.

Dobře se nové vnímání vysvětlí na obsahu fotografií. V roce 2009 zvítězila v Czech Press Photo téměř prázdná fotografie jen se dvěma postavičkami dole, ale zato se silným myšlenkovým nábojem. Trend fotografií vyplněných "balastem", aby mohl vyniknout příběh zaujímající jen kousínek obrázku, začal být přitažlivým. Podobně čtou současní čtenáři, a to i ti trampští. Navyknuti na pobíhání myšlenek po monitoru, tuhle kousek, támhle kousek, však ono se to v hlavě nějak spojí... Čtenář dnes potřebuje v próze hojně balastu v podobě drobných zážitků a doplňujících příběhů, které ho uzavřou do rámu příběhu probíhajícího kdesi na pozadí, aby v závěru četby byl čtenář upozorněn, že se blíží konec, a doražen ohromující hlavní myšlenkou na postu pointy.

Současný povídkářský trend se zabydlel i v Trapsavci. Začalo to nenápadně Jaroosovou povídkou "Když se Bůh nevrací", pokračovalo přes Jeňýkovo "Odcházení", a současně se začala strhávat lavina. Vašýkova "Andělsky bílá", Harmonikova "Pracovní dovolená", povídky Fenikovy - dílka sice vybraná namátkou, ale sama o sobě by každá z nich mohla být reprezentantkou moderní trampské prózy.

Obecná osnova moderní povídky není složitá - na začátku výrazný citát, vzpomínka na něco barvitého nebo zásadní informace, potom několik příběhů zdánlivě nesouvisejících, které uvedou do děje potřebné postavy a naznačí jejich charakter, prozradí se důvěrnosti o hlavním hrdinovi, tak aby se mohl do povídky zasadit závěr s překvapující silnou pointou. Nic složitého. Jen může být líto, že povídky typu "přišel na camp, něco se tam stalo, vyřešilo se to, šel na vlak a jel zase domů" pomalu dojíždějí na své vlně do písku zapomnění. Ale na druhou stranu může čtenáře nová vlna přinášející styl "potřeboval něco vyřešit, pořád nad tím přemýšlel, otravoval s tím kde koho, až to na jednom vandru vyřešil." opravdu potěšit, i když mnoho čtenářů na tuhle modernu není zcela připraveno. Příchod nové éry je lepší, než kdyby v psavectví došlo k ustrnutí, a místo pěkných mořských vln se hladina povídkařského rybníčka jen čeřila.

V mlžném lese trampských hvozdů se zjevují nezřetelné obáglové postavy a přibližují se k lágru trapsavců stále víc. Nové povídky přicházejí.

Už jsou skoro tady. Už je nic nezastaví...

Canc na rozloučenou:

Jeden redaktor mi řekl: "Proč ta vaše úniková romantika? Je tolik zdravé romantiky v našem dnešním životě!" Dobře řečeno. Doporučil jsem mu, aby pracoval šest dní v týdnu u mašiny třeba v ČKD, jestli to uspokojí jeho romantické mládí. - Jiří Fallada, 1964

 

Hlavní stránka

 

,