Šli jsme s Čajdou kolem Věžáku do hospody na Vidlák. V údolí ani živáčka, jen ticho a teplý vzduch, tetelící se nad rákosím. V zarostlé zátočině za plotem poslední chalupy se pod pískovcovým převisem leskne studánka. Takový domeček z balvanů, s letopočtem 1880. Jak jsem říkal, nikde nikdo - a navzdory tomu se ve studánce chladila desítka Staropramenu. Lahvová zeleň se příjemně zrcadlila na hladině studánky, a společnost jí dělaly napadané  žluťounké olšové lístky.

Šli jsem dál Želejovským údolím, louky a borovice voněly, po rybníku pluly kachny, a my s Čajdou jsme se dohadovali o té pivní flašce. Kde se tam vzala, když nikde nikdo, komu tedy patří, a tak dále. Došli jsme až k Jordánce, a Čajda si najednou postavil hlavu, že si desítku vezme a vypije.

„Ať je to jakkoli, je to krádež!" říkám já.

„Nemůže to být krádež, když mě nikdo neuvidí!" říká Čajda s běžným přístupem.

Nechal mne čekat u Jordánky a pádil zpátky do studánky pro pivo. Za chviličku byl zpátky, bledý, vyplašený a bez flašky.

„Vona tam už není!"  vyrazil ze sebe.

Zbledl jsem taky. Zdůrazňuji - nikde nikdo, jen tichý klid a kachny na rybníku. Ať by kdokoli sešel se stráně od Krčkovic, museli bychom ho vidět, o široké cestě, vinoucí se celým údolím, ani nemluvě. Kráčeli jsme tedy k Vidláku a plnou vahou rozumných úvah jsme se řešili záhadu zmizelé desítky. Čajda se hojil nadějí, že hospoda na Vidláku mu zklamání nahradí. Ale nenahradila! V hospodě Vidláku měli zavřeno. Opakuji se vší tragikou: v hospodě na Vidláku bylo zavřeno. Žíznivě a rozladěně jsme se vraceli zpátky Želejovským údolím  (lágr jsme měli poblíž Čertoryj), slunce klesalo někam ke Kosti a jako naschvál začalo hřát. Horkem schváceni jsme došli ke studánce, a mezi žluťounkými olšovými lístečky se leskla lahvová zeleň. Ta desítka Staropramen se do studánky vrátila! Ať je to jakkoli, je to krádež. Buď především poctivý tramp! Syčel jsem na Čajdu, a ten házel po studánce pohledem, jako malí kluci házejí šutrákem na vysoké nedostupné věci. Vyškrábali jsme se do skal na camp a Čajda začal vyvádět. A že pivo musí mít, a že když na Vidláku bylo zavřeno, tak si aspoň vezme tu desítku ze studánky, a že to musím pochopit.

„Tak dobře," souhlasil jsem, „navrhuju, abysme si to pivo koupili. Kdyby náhodou někomu patřilo, víš, třeba je v chatách u Věžáku nějaký zapomenutý chatař, který si tam to pivo dává chladit, tak aby to nebyla krádež."

Čajda hned pookřál a byli jsme rádi, že nás napadlo tak pěkně po trampsku poctivé řešení. Jenomže - neměli jsme na pivo dost drobných. Prohledali jsme všechny kapsy u batlů a džín, dokonce jsem rozpáral nohavici, kde jsem měl zašitou pětikorunu pro případ nouze... měli jsme totiž u sebe bankovky z výplaty, které jsme původně chtěli v hospodě na Vidláku rozměnit.

„Nebudu dávat kilčo za pivo, které jsem mohl ukrást," komentoval to Čajda. Nakonec jsme příslušnou částku dali dohromady a Čajda s hrstí mincí radostně vyrazil ke studánce.

Slunce zmizelo za hradbou lesů, citelně se ochladilo a ve skalním údolí se rychle stmívalo. Čajda přišel tiše a znenadání. Mlčky se sehnul pro svůj bágl, vybalil spacák a rozhodil ho na zem. Rty měl semknuté a oči ani nezdvihl.

„Kde máš pivo?" zeptal jsem se. Tušil jsem zradu.

Čajda chvíli mlčel a pak jen prostě řekl:

„Tentokrát tam byla dvanáctka Plzeň."

Na dvanáctku jsme drobné neměli. Věc byla vyřízena, už jsme o tom nemluvili. Hezky si s trampama pohrála, tahle záludná studánka! A záhada zůstala záhadou.

Pivní deficit, způsobený zavřenou hospodou u Vidláku, jsme dohnali až v neděli večer v nádražní restauraci. Tam jsme se s Čajdou viděli naposled. Začal jezdit na Brdy, kde, jak se nechal slyšet, si prameny z poctivých vandráků nedělají legraci. Já sám ovšem do Ráje patřím a tak není divu, že po nějakém čase jsem zase procházel opuštěným údolím Věžáku. Byl slunný klidný den, ticho, bezvětří a po hladině pluly kachny. Hned za plotem poslední chalupy koukám do temně zarostlého koutka pod skálou, ke studánce. A je tam pivo! Lahvová desítka Staropramen se chladí, ponořena mezi olšové lístečky. To snad není možný, usmívám se, nikde nikdo, ale ve studánce je pivo! Velice se mi hodí. Kde mám drobný? Sáhnu do kapes a najednou slyším syčivý hlas z rákosí:

„Zmiz vod tý flašky, mladej!"

Zcela maskován, na skládací židličce sedí v rákosině rybář, pruty nataženy na rybník a dlouhé vlasce splývají s hladinou. Na maskované rybáře jsme s Čajdou dočista zapomněli.

„Na shledanou!" vyhrkl jsem nepatřičně a zdrhal k hospodě na Vidlák.

Měli otevřeno.

"I hrdina má své mouchy..."

Tlusté knihy by se daly sestavit z povídek, které začínají nebo krátce po začátku povídky se věnují popisu života hlavního hrdiny, jeho zájmům, názorům, problémům nebo láskám. Kde se narodil, kde pracuje, co na to rodiče, jak trpěl v pubertě, kdy, proč a za jakým účelem se přidal k trampingu. Proč odešel ze skauta, kde zakoupil první tele, a jak mu ublížila zlá pokladní v samoobsluze. Důvodem, proč se takhle plýtvá silami na bušení do klávesnice a vzácným časem čtenářů bývá ostych  autora z jeho vlastního hlavního hrdiny a pocit, že hrdinu musí pořád nějak "uvádět do společnosti", drát se za něj a u čtenáře orodovat, aby si ho čtenář oblíbil. Obvykle to vypadá s naším hlavním hrdinou, kterému říkáme Kid, takhle:

 Kid měl jako malý kluk chmurné dětství, málo hraček, ale jak začal poznávat svět, stále více ho lákaly daleké obzory. Začetl se do dobrodružných knih, a jeho mysl se oddávala touhám sebrat se a jít, za ty daleké obzory, nechat své chmurné dětství za sebou a najít věrné kamarády, kteří by byli jako ti z dobrodružných knih. A takové našel - byli to trampové, kteří Kida vzali mezi sebe, a nebylo pátku, kdy by si Kid nesbalil a nevydal se na nádraží, aby byl k milovaným obzorům a kamarádům co nejblíž. A jednou, když šli lesem, Kid potkal krásnou dívku... (pokračování poutavého příběhu někdy příště)

 Ano. Správně je začít povídku větou "Když šli lesem, Kid potkal krásnou dívku." Tady se čtenář rád začte, a hned si Kida oblíbí a i bez autorova orodování s ním soucítí, když mu dívka uteče s chatařským mastňákem. Další podobný příklad:

 Kid má rád hospody, kde přivítají trampa kývnutím hlavy a bez řečí na stole přistane půllitr, rád si zabouří při kytaře a čím víc je těch kytar tím líp, ale taky se s radostí umí ztišit a táhnout po kopcích sám a hledat studánky s čistou vodou, choulit se pod celtou za prudkých dešťů nebo  s úlevou stahovat ze zad propocenou košili, když po cestě v horkém létě došel k rybníku. Kid už je prostě takový, chce prožít každý okamžik na vandru naplno.

Tenhle odstavec škrtněme, a začneme znova. Všechno to, co má Kid rád a čím žije, vložíme pěkně do děje. Chce prožít každý okamžik vandru naplno? Dopřejme mu to, a děj povídky prošpikujme příhodami v pěkně rychlém tempu. Čtenář už pochopí, že je to Kidův oblíbený životní styl. Má Kid rád hospody? Najděme mu nějakou rozdováděnou a šoupněme ho dovnitř. Protáhněme ho po horách, nechme ho žíznit a hladovět, a k dešti mu pod celtu přidejme hromující bouřku. Ať si to, hrdina jeden, pořádně užije, a čtenář s ním.

Zvláštní sortou  u nepotřebných popisů životů, oblíbených činností a vlastností postav jsou sáhodlouhá pojednání o hrdinových prožitcích v dětství pro laciný důkaz, že Kid to s trampstvím myslí vážně. Tomu se vyhněme rovnou. A popisy, jak a s kým začal ve svých pěti letech trampovat, by se v povídce vůbec neměly objevit! Pokud se ovšem hlavní hrdina nechystá takovou osobu ve strhujícím finiši utlouct ešusem...

Canc na rozloučenou:

"Být stále správným klukem.

Jen tak, klobouček do čela.

v kloboučku dírka, a v té dírce kytka.

V kapsách pár korun, provázek a sirky

se svitkem březové kůry

ve vodotěsné krabičce."

                                                                    - F.A.Elstner

Hlavní stránka