Na hlubokém dně polního úvozu, v blátě a rozbředlém sněhu, ztrápeně odpočívá na hromadě zpuchřelých klacků tramp Honda a takhle k sobě hovoří:

„Ještě čtyřicet minut a ujede mi poslední vlak na přípoj. Jen indiánský šamani a mistr z truhlárny vědí, co v týhle pustině,  já trouba, v neděli večer budu  dělat. Ale hlavně, jak se dostanu domů včas, aby mě fotr neztřískal.“

Úvozem se blíží postava a těžce se probíjí blátem. Je to mládenec vysoký a vychrtlý, pod kovbojským kloboukem poletují řídké plavé vlasy. Jeho ústroj tvoří tvídové sako po starším bratrovi a vybledlé tenké texasky od bratra mladšího. Jedna nohavice je roztržena a odkrývá hubené, zimou promodralé lýtko. Postava vleče na zádech igelitový pytel se spacákem. Pro ten kovbojský klobouk je zřejmé, že tenhle výtečník je rovněž trampem.

Honda sklonil hlavu a čekal, že ho kovboj mine bez povšimnutí. Nerad by se s ním ukazoval na smíchovském nádraží. Ale vychrtlec se zastavil a poznali se. Oběma viselo z knoflíkové dírky stejné camrátko. Kovboj k Hondovi pravil:

„Musím chytit vlak. Je to  daleko k nádraží?"

Honda vzhlédl a usmál se.

„Nádraží je tam, Johny, odkud přicházíš."

Kovboj v tvídovém saku to odmítl.

„Úvozem jdu přímo z lesa. Žádné nádraží."

„To není možné," vydechl Honda, „já jdu z druhé strany úvozu, jdu taky z lesa, a tam taky není nádraží! Ostatní šli po silnici, ale mě poslal šerif zkratkou, abych stihnul vlak na přípoj."

Johny se podíval nalevo, napravo. Stejné svahy, stejný polnatý obzor, stejné bláto na dně úvozu.

„Mně taky poslal šerif zkratkou. To je past, tenhle úvoz. Jeden z nás nedával pozor, otočil se a vydal se zpátky."

„Já to nebyl."

„Já taky ne."

Na bandalíru Hondova telete je připevněna pěkná malovaná placka. Johny na ni ukázal prstem:

„Strčil jsi do mě při soutěži. Kdybys to neudělal, byl jsem vítěz a placka by byla moje!"

„Nikdo do tebe nestrčil. Byl jsi pomalejší než já, tak jsi byl druhej."

„Strčil! Ale co, nechme to plavat, důležitý je, aby nám neujel vlak. Co máš s tou nohou, že tady takhle sedíš? To máš zlomený nebo co?"

„Ale ne, najednou se přestal hejbat kotník a děsně to bolí. Tady vzadu nad patou."

„Asi ti nastydla achilovka. Nediv se, když do toho studenýho marastu nosíš tenisky!"

„Já jiný boty na vandr nemám."

Johny nadhodil pytel na zádech:

„Tak, a jde se! Vlak jede za půl hodiny. Razíme tímhle směrem. Mým směrem! Tam je nádraží."

Donutil Hondu, aby se postavil. Vykročili. Ale při prvním rázném kroku si Johny přišlápl utrženou nohavici a padl na kolena. Vstal a vyrazil opatrněji. Honda kulhal za ním. Pospíchali vpřed, jak rychle jim nohy a bahno dovolily. Úvoz znenadání vyběhl na volné prostranství a oba trapeři zůstali stát na polní silnici. Před nimi prasečák, obkroužený  stopami traktorů,  a vzadu pokračuje další úvoz, hluboký, zabahněný a daleký. Kolem dokola, od obzoru k obzoru, pole a pole. Žádné koleje.

„No tohle! Ještě jeden úvoz!" volal Johny. „Jestli nám ujede vlak, tak se dneska domů nedostanem. To jsme se dali pěknou zkratkou."

Honda svěsil ramena a tele sklouzlo na zem. V té chvíli beznaděje se na silnici objevila orezlá oktávka.

„Stopujeme!" křikl Johny a zamával. Auto přijelo, zastavilo, a řidič se vyklonil ze dveří: „Vezmu vás k vlaku! Dál nejedu." Vzadu vystrkují hlavičky zvědavé děti.

Johny s Hondou se radostně hrnou k autu, ale řidič najednou mění názor: „Zbláznili jste se? Takhle mi do auta nemůžete! Dyk bych po vás tejden uklízel! Jen se na sebe podívejte!"

Honda s Johnym se po sobě podívali. Dvě postavičky, jedna s teletem, druhá s igelitovým pytlem, ale společně s nohama obalenýma polním blátem. Blátivé cákance všude, dokonce i v obličeji a na kovbojském klobouku. Johny se sehnul do auta:

„Prosím, vás, moh byste nám aspoň poradit, kde je tady nádraží?"

„Támhle," máchl řidič dlaní do úvozu, ze kterého přišli. Honda se na Johnyho významně podíval: víme, kdo se otočil v úvozu!

„Tak děkujeme, a na shledanou!"

Zůstali ztraceni v polích. Nad úvozem se točil vítr a vzduchem poletoval sníh. Nečekaně v dálce zahvízdal vlak. Johny si leknutím přišlápl nohavici.

„To stihnem!" zaječel, plný nové energie. Hodili bágly na záda, Johny popadl Hondu kolem pasu a utíkali spolu bok po boku rovnou přes pole, přes rozbředlá oraniště pokrytá březnovým sněhem.

Vlak hvízdal stále blíž a naléhavěji. Stanice dráhy byla schovaná v dolíku pod poslední vlnou polí. Za tratí začínaly ploty a zahrady cizí vesnice.

„To stihnem!" opakoval Johny a pro povzbuzení mysli si poskočil. Na to radostné poskočení čekal jeho igelitový pytel. Rozevřel se ve švu v celé šířce, a do mokré hlíny klesl nejdřív spacák a pak to ostatní.

„Jejej, moje občanka," vzdychl Johny a vrhl se na kolena. „Mám ji čtyři měsíce!"

Chvatně sbírali co vypadlo z igelitového pytle, a Johny tu hromadu nakonec sevřel do náruče, především spacák, baterku a svetr od sestry nejmladší. Stanuli na okraji srázu, přímo nad tratí a viděli, jak do stanice přijíždí motorák. Jeho červená barva zářila pod oblačnou oblohou jako hřejivý táborový oheň.

„Dolů srázem!" rozhodl Johny.

Sráz je prudký, ale zato končí u nástupiště. Byl vybagrován při stavbě trati a obsahuje kvalitní jíl. Díky jílu se oba trapeři dostali ke kolejím nádherně rychle, ale ani jeden po nohách.

Průvodčí je mladá, hezká, a drží otevřené dveře vagonu, z něhož vane teplo a útulno. Všichni cestující nastoupili a zbývají jen Johny a Honda. Průvodčí ale drží dveře a s obou zablácených zálesáků nespouští oči. Motor burácí, už aby vyrazil, a Hondovi došlo, co se děje. V přepravním řádu se důrazně mluví o osobách znečištěných a odpuzujících. A že byli dost odpudiví, to ukázal řidič před prasečákem, nemluvě o běhu přes pole a poslední jízdě po jílu.

„My se odsud nedostanem," řekl Honda Johnymu a tragicky pokračoval: „Já jsem do tebe, Johny, strčil při tý soutěži schválně, protože jsem chtěl bejt první."

Honda by rád kajícně sklopil oči, ale nemohl, protože hypnoticky hleděl na průvodčí.

 „Ta placka ti, Johny, právem patří. A děkuju ti, že jsi mě nenechal sedět v tom úvozu, kamaráde. Ale měl by sis sehnat batl a pořádný tele, nebo přísahám, že s tebou nikam na čundr nepojedu."

„Nemysli na to, kamaráde. Za naši smůlu můžu já, jelikož jsem se otočil v úvozu. Beze mne bys vlak chytil."

„Bez tebe, Johny, bych ho nechytil, věř mi."

„Tak tedy společně uvidíme, jak vlak odjíždí bez nás, a společně tady zhyneme," řekl Johny s pohnutím. Ale jeho hlas se vzápětí zocelil. Křikl na průvodčí osudnou větu:

„Slečno, prosim vás, dyk my za to nemůžeme! Může za to počasí!"

 Průvodčí ještě chvilinku držela dveře, pak se usmála a ustoupila stranou. Honda a Johny vděčně nastoupili a vlak se rozjel.

„Stihli jsme to, kamaráde," řekl Johny, když cpali spacák a tele nahoru nad sedadla. „Byl to parádní vandr. Jsem s ním spokojenej. A ještě dovezeme na Smíchov trochu polní hroudy!"

„Baže. Já se dobelhám zejtra k závodní doktorce a na pár dní vypadnu z učňáku. Ale příští pátek musím bejt fit! Jó, jó, v březnu se to vandruje."

„Bacha na ty tenisky, padá ti z nich bahno do vagónu."

„Jo, vidim, dám si pozor. Nemáš něco k jídlu?"

"Nemám."

V polích a úvozech nedělní krajiny doznělo hvízdání vlaku a začalo se stmívat.

Vrcholí šedesátá léta, v módě je western, chataření a výlety, stát zavádí volné soboty,  a pražská nádraží praskají ve švech. Počet trampů se jen v Praze v těch letech odhaduje na deset tisíc, a to trampů všech možných kvalit, názorů a zvyků. V té nádherné době plné romantiky, dobrodružství a dálek, trampové kvůli rubrice "Z údolí a osad" houfně odebírají týdeník "Obrana lidu". Kombinace touhy po volnosti a života v kasárnách je trochu nepochopitelná, ale logiku má. Úkolem týdeníku "Obrana lidu" sice bylo "podílet se na rozvoji branné výchovy, branné propagandy a popularizaci armády ve společnosti", ale také podávat zpravodajství o "zájmové činnosti". A tramping byl "zájmovou činností" mnoha vojínů základní služby. Kolik jich jen posílalo své příspěvky do Trapsavce s adresou vojenského útvaru! Navíc byli trampové v základní vojenské službě ceněni. Nebyli rozmazlení, uměli rozdělat oheň, pohybovat se a nocovat v přírodě ...

Rubriku "Z údolí a osad" v té době řídí Bohuslav Čepelák, zvaný Irčan, který se také zasloužil o její zavedení.  Irčan bojuje proti kovbojíčkům, poučuje začátečníky o "trampské abecedě",  zastává se trampů. Používá přitom těžko napadnutelnou metodu ohlasu čtenářů, z hlediska armádního týdeníku názorů budoucích nebo minulých vojínů základní služby. Rekordní přísun ohlasů byl v roce 1968, tehdy do rubriky dorazilo 1800 dopisů!

Irčan píše významné články "Interview o lesní moudrosti", "Rozjímání nad ohněm", "Čaj s příchutí jehličí", "Malá noční zamyšlení", "Sedánka v osadě Kamarád" a kultovní "Večer v Andyho lágru". Dva Irčanovy články byly pro  tramping šedesátých let obzvláště důležité. První, "Trampové, co vy na to?" prozíravě oddělil v očích veřejnosti a úřadů  "slušné" trampy od těch druhých, které si jako nelichotivý a pokleslý obrázek mládeže vybral západoněmecký  Stern. Druhý významný článek od Irčana, "Malá trampská encyklopedie",  odpověděl trampům na ožehavé otázky té doby. Irčan požádal pracovníky hlavní správy VB, aby sdělili, jak je to s předkládáním občanek, nošením domovenek, skautských lilií a nožů, a zda mají orgány právo prohlížet chaty a trampská zavazadla.  Článek pomohl mnoha zelenáčům ujasnit si, na co mají jako občané právo.

Na sklonku roku 1968 popřál Irčan svým čtenářům suchou stezku a příznivý vítr, a omluvil se těm, kterým nestačil odepsat na dopis do redakce. O několik týdnů později zemřel, dne  7.února 1969. Bylo mu 62 let.  Jeho hrob je na hřbitově v Kytíně.

Dialog je jak posunovací lokomotiva ...

S poučkou, že každá věta dialogu by měla posunout děj, se setkají všichni začátečníci. Ale užívat tuhle poučku v praxi je dřina. Prozatím snad postačí, když Kidova řeč nebude obsahovat informace, popsané v předchozím textu, nebo budou popsány mimo dialog. A nebude se mluvit zbytečně.

Zbytečný neposouvací dialog je v ukázce:

Zapadli do sroubku, shodili bágly, a svítili kolem sebe baterkou. Kid se snažil najít plechovou krabičku, ve které měli od minula schovaný čaj.

"Kide, mohl bys najít čaj?" vyzval ho Joe.

Kid se podíval na poličku s hrníčky a krabičku s čajem našel.

 "Našel jsem ji!"

"Tak já rozdělám oheň a dám do ešusu vodu," radoval se Joe a rozdělal oheň.

Za chvíli se voda vařila.

"Už se voda vaří!"

"Udělej čaj," řekl Kid.

 Joe udělal čaj.

 Po té cestě v mrazivém větru se potřebovali zahřát.

 "Zahřejeme se, než zalezem do spacáků," radoval se Kid.

Pamatujme - přímá řeč musí děj stále posouvat, posouvat a posouvat. Výjimku tvoří tak vážné dějové zvraty, kterých by si měl čtenář dobře všimnout.

Obrana lidu, 6.prosince 1969

Hlavní stránka