Povídka:
"Tajnosti potlachové noci"
 Po
obloze bloudí měsíc a hluboko pod ním se ve spleti lesních stínů
prostírá trampské ležení. Noční větřík nadouvá bledé stříšky
igelitů, které skrývají žracáky před žádostivostí lesa.
Tam, kde končí houština, svítí odlesk ohně. Ozvěna roznáší po
lese melodické drnkání strun a hlahol lidí.
Na
pařízku čekají ježek s rejskem na veveřáka. Ježek si probírá
bodliny a rejsek pozoruje trampa, zalezlého opodál ve spacáku.
Tramp tvrdě spí, a rejsek shrnuje pozorování do jedné věty:
„S
ním nebudou potíže, spí jako ježci v zimě.“
Ježek si pohoršeně odfrkl, ale než pověděl rejskovi něco
trefného, mihl se přes bloudivý měsíc okřídlený stín, a na
pařízku přistála mladičká sova.
„S
holkama se nebavíme,“ zavrčel rejsek.
Sovička poskočila, uraženě načechrala peří, ale zůstala. Vzápětí
se v trávě objevil veveřák. Podle zvyku frajerů od stánku s občerstvením mu z tlamičky ledabyle visí okousaná sirka.
„Vzhůru na potlach!“ volá veveřák, načež mizí pod nejbližší
celtou a pátrá po žracáku. Ježek s rejskem se hrnou za ním
a pracičkama hrabou v odložené bagáži. Sovička se znovu
naježila.
„Co se ti nezdá?“ povykuje rejsek pod celtou. „Jsme jedné krve,
my i voni, a trampové rádi podporujou přírodu!“
Sovička mávla křídly a odletěla nahoru do větví.
„Tenhle má jen patku chleba, tak mu za trest rozcupuju jízdní
řád,“ huhlá ježek z nitra cizího žracáku.
Zpod igelitové skrýše vylezl veveřák a vykutálel podlouhlou
konzervu.
„Jé, párky! To jsme dlouho neměli!“ jásal rejsek. „Jak se k nim
dostanem?“
Všichni tři usilovně drápali plech, ale jejich drápky, sice
utužené v nájezdech do stánku s občerstvením, na konzervu
nestačily. Ježek nešťastně pokňourával, ale frajer veveřák si
věděl rady. Nadarmo nesledoval celé léto hospodyňky, jak vaří ve
stanech v autocampingu! Statečně vypnul hrudníček a vplížil se
pod celtu, pod kterou ležel spící tramp. Ježek a rejsek ani
nedýchali. Za chvilku se veveřák objevil s otvírákem na
konzervy.
„Měl ho v kapse u kabátu,“ řekl veveřák,
„a taky jsem našel jízdenku na vlak. Tak jsem mu ji vohlodal.
Ráno se bude divit.“
Společnými silami zakrojili otvírák do plechu, a vzdorující
konzerva podlehla. Osvobozené párky rozvoněly les, a ta vůně se
zase ztrácela tak rychle, jak párky mizely v nenasytných
tlamičkách.
Ležení náhle ozářilo světlo baterky. Světlo krouží kolem,
a někdo ječí, že jsou zase tady. Jiný na celý les běduje:
„Jestli to bude jako minule, tak do rána přijdeme o všechno
jídlo. Příště si do žracáku nacpu pastičky na myši!“
Uličníci si spěšně rozebírají poslední párečky a horempádem se
ženou do bezpečí houštin. Kdosi za nimi ve tmě zakopl o prázdnou
konzervu a zoufale volá:
„Dejte si pozor, prožerou se i plechem!“
Zvířátka skončila úprk ve skrýši pod vyvráceným smrkem.
„Jen klid!“ chlácholil udýchaný veveřák své druhy. „Potlach
se vydařil. Párky mi chutnaly, i když bych ještě něco sněd.“
„Přepadnem je znovu až půjdou spát,“ navrhl rejsek, „dorazíme
zbytky, a komu nezůstalo nic kloudnýho, tomu aspoň vohryžeme
chleba!“
„Správně,“ přikývl veveřák. „ještě si ten potlach užijem!“
Ježek se zachichotal a se vzpomínkou na vůni párků si začal
olizovat mastné drápky.
1974
Ilustrace: Rebel
Jak
těžce se píše humorná
povídka III
 V
minulých dobrých radách pro povídkáře začátečníky jsme probrali
celou řadu užitečných návodů pro psaní humoru, ale mnoho jich
ještě zbývá. Proto se nebudeme zdržovat, a rovnou pokračujeme:
POSTAVY
- jsou nejčastějším osudným omylem v tvorbě
psavců začátečníků. Takový psavec totiž do příběhu promítá sám
sebe, a postavy mu slouží jen k tomu, aby to čtenář nepoznal.
Potom se stává, že postavy sice promlouvají mezi sebou, nosí
bágly a štípou dříví, zkrátka se nějak projevují, ale není to
jejich vůle odpovídající typu a povaze, je to vůle a konání
autorovo. Běžně se tento jev v povídkách nezjistí, dokonce
takové povídky bezbarvých a povrchních postav získávají ceny a chválu.
Problém nastane u povídek humorných, kde postup "ošizených"
postav není možné použít, protože v humoru nejsou postavy
postavami, ale spíše figurkami, a do figurky se autor těžko
nacpe. Tady je třeba hledat poučení jinde - u českých humorných
autorů, J.Nerudy, K.Poláčka, I.Herrmanna, nebo Vojtěcha Rakouse.
Jestliže se probíráme jejich postavami, jednou za druhou,
zjistíme, že má-li příběh působit humorně, musí být založen
právě na figurkách, které mluví a jednají podle svého
figurkovského naturelu.
Figurky
zdůrazníme jménem, zdrobnělinou a nápadným vzhledem. Nikdy
nedáváme k figurkám obyčejné postavy jako
"nahrávače". Obyčejné postavy v humorných povídkách nepoužíváme, snad jen ve vzdáleném
pozadí a jen tehdy, kdy se s figurkou jako hlavním hrdinou
nepotkají a spolu nemluví. Nepodceňujme dopad
popisu a činů figurek na
čtenářovo vnímání humoru! Jako příklad poslouží ukázka z trampského románu
"Šerifova lžíce":
Za houkání a randálu se přihnal vlak. Nevěděl jsem jak
nastoupit, aby mne James a ten s pádlem
nezahlédli, a během rozmýšlení mi vlak
málem ujel. Ale v rozhodujícím okamžiku
mne popadl za paži cizí tramp, zaječel mi do ucha:
“Proč váháš, kamaráde? Průvoda je na druhý
straně. Lezem do posledního!”
Kryt jeho tělem jsem přeběhl nástupiště a zapadl do
posledního vagónu ve chvíli, kdy se vlak zvolna rozjížděl. Z vlaku jsem viděl ponurého muže s pádlem, jenž jako zlověstná
socha stále trčel na nástupišti. James s průvodem děcek zmizel,
takže jsem předpokládal, že cestuje v mém vlaku,
 ale o mně neví.
Získal jsem pocit bezpečí. Unikl jsem
nájemným vrahům, Jamesovým rodinným problémům, rozzuřeným
Žílákům, mám roztomilého psíka, který mi neustále proslintává
košili, a jediné co mi dělá opravdu starosti je skutečnost, že z hlavy nemohu dostat píseň
"chodím po brodvaji hladov sem a tam", a musím dávat pozor, abych si ji nezačal hlasitě notovat.
Když jsme pohodlně usedli na špinavá
sedadla, mohl jsem si svého průvodce lépe prohlédnout. Věru,
jistě by některý z velkých českých malířů zatoužil, aby mu on
mohl stát modelem. Dlouhá vyzáblá postava, zplihlé provázky
hnědých vlasů, zasněné oči tuláka a zuby, dosti vyčuhující z tváře. Veverkám by se pro ty hlodáky můj společník jistě líbil,
ovšem pokud by si nechal u dentisty odstranit kazy a zubní
kámen. Představil se mi jako trampíř Votlučka. Moji pozornost
ihned upoutal zašlý psí obojek, který nosil hrdě zapnutý kolem
krku.
“Pošetilci se zdobí kupovanými tretkami,” řekl
mi Votlučka. “Ale já zastávám názor, že pravý muž se zdobí jen
tím, co ukořistí v boji. Tenhle obojek jsem získal od jednoho
pikovického vlčáka, štěkal na mě cestou jako ďas, tak jsem ho
takhle pokořil. Dost mě pokousal, když jsem ten obojek kořistil,
ale už nebyl nejmladší a neměl v zubech ten stisk.”
Z toho jsem pochopil, že můj společník je
statečný muž. Lepšího druha na cesty bych si nemohl přát.
ABSURDITA
-
je betonový
základ humoru. Sama absurdita znamená jevy, co nejdou dohromady, a tím příslušná scéna nedává smysl. Ovšem v nadsázce, zveličení,
nebo při překročení krajní hranice děje působí absurdita nejen
jako stavebně pevný podklad příběhu, ale rovnou jako jeho
základy s bytelným podsklepením. Jako
příklad takové scény poslouží ukázka z trampského románu
"Šerifova lžíce":
Myslím, že jsem omdlel. Musel jsem omdlít, jelikož jsem
najednou ležel na podlaze a kolem sebe jsem viděl dosti
opotřebovanou obuv velmi starých trampů z T.O. Zlatá žíla.
Jeden zrovna doporučoval, aby
mne kopli do hlavy, jestli ještě žiji, tak jsem raději křepce
vyskočil.
V tom někdo zabušil na dveře.
“Gestapo!” zvolal Grizzly a chytil pohrabáč.
“Esenbáci!” zvolal Tornádo Joe a vytáhl občanský průkaz.
Byl jsem nejblíž, tak jsem bušícímu otevřel. Doufal jsem,
že to bude James, vedený neomylným instinktem služebníka, ale na
prahu stála robustní žena a vedla jízdní kolo s obrovskou
brašnou.
“Pošta!” štěkla na mne a podala mi obálku. Potom mi houkla
přes rameno na Žíláky
 “Důchody se vyplácejí na poště!” a zmizela
s brašnou a jízdním kolem ve tmě. Otevřel jsem obálku a četl
nahlas:
ZA JISTÝCH PODMÍNEK DOHODA MOŽNÁ.
SEJDEME SE O PŮLNOCI NA POPRAVIŠTI.
Podpis chyběl, ale tušil jsem, kdo mi dopis poslal. Od
fingovaného dědečkova dopisu na hranicích bylo jasné, že mne
sestřenka nechává sledovat. Jen mi vrtaly hlavou ty “jisté
podmínky”. Jestliže Spitfire najala armádu kopáčů, jak dlouho jí
může trvat překopání středních Čech, zvláště když může vynechat
rozlehlé Václavské náměstí? Sotva pár dní. Při plošné skrývce se
šerifova lžíce musí zákonitě někde objevit, a já u toho nebudu.
Moje mise je v podstatě odepsána, zvláště když jsem zůstal bez
služeb svého komorníka a nevím, kde jsem nechal baedekery
"Hrady a tvrze" a "Vítejte hu nás" a mapu „Okolí Balatonu“.
“O půlnoci na popravišti? Snad na parkovišti?” pronesl
jsem posléze zmateně, ale Tornádo Joe mne ujistil, že je to
naprosto správně.
“Dávat si schůzku tímto způsobem je stará česká tradice,”
řekl. “U řeky Sázavy je jedno místo Bufet na rozcestí. Popravčí
nástroje obvykle stávaly na křižovatce cest.”
“Tam jsem popravil něco panáků,” rozverně zvolal Grizzly.
“Posázaví je příliš drsným územím pro zelenáče,“
pokračoval Tornádo Joe, “půjdeme s tebou a budem ti dělat
ochranku.”
“Vzhůru na tramp do Pikovic!” rozzářil se Šanghajec. “Kde
mám tele, ipubrofen a sváteční zuby?”
Jejich kvalifikovanou pomoc jsem s radostí přijal. Byl
jsem osamocený, bez prostředků, a půlnoc se blížila.
Pokračování příště
|
