Hlavní stránka

 

únor 2018

 

 

Canc na uvítanou:

"Humoristický spisovatel je tvor neužitečný a přímo škodlivý

 veřejnému blahu. Dělá si ze všeho legraci a dobré jméno

literatury tím trpí."

                - Jaroslav Žák, "Svět se mění nenápadně"

 

   Povídka:  "Tajnosti potlachové noci"

 

Po obloze bloudí měsíc a hluboko pod ním se ve spleti lesních stínů prostírá trampské ležení. Noční větřík nadouvá bledé stříšky igelitů, které skrývají žracáky před žádostivostí lesa. Tam, kde končí houština, svítí odlesk ohně. Ozvěna roznáší po lese melodické drnkání strun a hlahol lidí.

Na pařízku čekají ježek s rejskem na veveřáka. Ježek si probírá bodliny a rejsek pozoruje trampa, zalezlého opodál ve spacáku. Tramp tvrdě spí, a rejsek shrnuje pozorování do jedné věty:

„S ním nebudou potíže, spí jako ježci v zimě.“

Ježek si pohoršeně odfrkl, ale než pověděl rejskovi něco trefného, mihl se přes bloudivý měsíc okřídlený stín, a na pařízku přistála mladičká sova.

„S holkama se nebavíme,“ zavrčel rejsek.

Sovička poskočila, uraženě načechrala peří, ale zůstala. Vzápětí se v trávě objevil veveřák. Podle zvyku frajerů od stánku s občerstvením mu z tlamičky ledabyle visí okousaná sirka.

„Vzhůru na potlach!“ volá veveřák, načež mizí pod nejbližší celtou a pátrá po žracáku. Ježek s rejskem se hrnou za ním a pracičkama hrabou v odložené bagáži. Sovička se znovu naježila.

„Co se ti nezdá?“ povykuje rejsek pod celtou. „Jsme jedné krve, my i voni, a trampové rádi podporujou přírodu!“

Sovička mávla křídly a odletěla nahoru do větví.

„Tenhle má jen patku chleba, tak mu za trest rozcupuju jízdní řád,“ huhlá ježek z nitra cizího žracáku.

Zpod igelitové skrýše vylezl veveřák a vykutálel podlouhlou konzervu.

„Jé, párky! To jsme dlouho neměli!“ jásal rejsek. „Jak se k nim dostanem?“

Všichni tři usilovně drápali plech, ale jejich drápky, sice utužené v nájezdech do stánku s občerstvením, na konzervu nestačily. Ježek nešťastně pokňourával, ale frajer veveřák si věděl rady. Nadarmo nesledoval celé léto hospodyňky, jak vaří ve stanech v autocampingu! Statečně vypnul hrudníček a vplížil se pod celtu, pod kterou ležel spící tramp. Ježek a rejsek ani nedýchali. Za chvilku se veveřák objevil s otvírákem na konzervy.

„Měl ho v kapse u kabátu,“ řekl veveřák, „a taky jsem našel jízdenku na vlak. Tak jsem mu ji vohlodal. Ráno se bude divit.“

Společnými silami zakrojili otvírák do plechu, a vzdorující konzerva podlehla. Osvobozené párky rozvoněly les, a ta vůně se zase ztrácela tak rychle, jak párky mizely v nenasytných tlamičkách.

Ležení náhle ozářilo světlo baterky. Světlo krouží kolem, a někdo ječí, že jsou zase tady. Jiný na celý les běduje:

„Jestli to bude jako minule, tak do rána přijdeme o všechno jídlo. Příště si do žracáku nacpu pastičky na myši!“

Uličníci si spěšně rozebírají poslední párečky a horempádem se ženou do bezpečí houštin. Kdosi za nimi ve tmě zakopl o prázdnou konzervu a zoufale volá:

„Dejte si pozor, prožerou se i plechem!“

Zvířátka skončila úprk ve skrýši pod vyvráceným smrkem.

„Jen klid!“ chlácholil udýchaný veveřák své druhy. „Potlach se vydařil. Párky mi chutnaly, i když bych ještě něco sněd.“

„Přepadnem je znovu až půjdou spát,“ navrhl rejsek, „dorazíme zbytky, a komu nezůstalo nic kloudnýho, tomu aspoň vohryžeme chleba!“

„Správně,“ přikývl veveřák. „ještě si ten potlach užijem!“

Ježek se zachichotal a se vzpomínkou na vůni párků si začal olizovat mastné drápky.

 

                                                                1974

 

Ilustrace: Rebel

                                       

 Jak těžce se píše humorná povídka III

 

V minulých dobrých radách pro povídkáře začátečníky jsme probrali celou řadu užitečných návodů pro psaní humoru, ale mnoho jich ještě zbývá. Proto se nebudeme zdržovat, a rovnou pokračujeme:

 

POSTAVY - jsou nejčastějším osudným omylem v tvorbě psavců začátečníků. Takový psavec totiž do příběhu promítá sám sebe, a postavy mu slouží jen k tomu, aby to čtenář nepoznal. Potom se stává, že postavy sice promlouvají mezi sebou, nosí bágly a štípou dříví, zkrátka se nějak projevují, ale není to jejich vůle odpovídající typu a povaze, je to vůle a konání autorovo. Běžně se tento jev v povídkách nezjistí, dokonce takové povídky bezbarvých a povrchních postav získávají ceny a chválu.

Problém nastane u povídek humorných, kde postup "ošizených" postav není možné použít, protože v humoru nejsou postavy postavami, ale spíše figurkami, a do figurky se autor těžko nacpe. Tady je třeba hledat poučení jinde - u českých humorných autorů, J.Nerudy, K.Poláčka, I.Herrmanna, nebo Vojtěcha Rakouse. Jestliže se probíráme jejich postavami, jednou za druhou, zjistíme, že má-li příběh působit humorně, musí být založen právě na figurkách, které mluví a jednají podle svého figurkovského naturelu.

Figurky zdůrazníme jménem, zdrobnělinou a nápadným vzhledem. Nikdy nedáváme k figurkám obyčejné postavy jako "nahrávače". Obyčejné postavy v humorných povídkách nepoužíváme, snad jen ve vzdáleném pozadí a jen tehdy, kdy se s figurkou jako hlavním hrdinou nepotkají a spolu nemluví. Nepodceňujme dopad popisu a činů figurek na čtenářovo vnímání humoru! Jako příklad poslouží ukázka z trampského románu "Šerifova lžíce":

 

Za houkání a randálu se přihnal vlak. Nevěděl jsem jak nastoupit, aby mne James a ten s pádlem nezahlédli, a během rozmýšlení mi vlak málem ujel. Ale v rozhodujícím okamžiku mne popadl za paži cizí tramp, zaječel mi do ucha:

“Proč váháš, kamaráde? Průvoda je na druhý straně. Lezem do posledního!”

   Kryt jeho tělem jsem přeběhl nástupiště a zapadl do posledního vagónu ve chvíli, kdy se vlak zvolna rozjížděl. Z vlaku jsem viděl ponurého muže s pádlem, jenž jako zlověstná socha stále trčel na nástupišti. James s průvodem děcek zmizel, takže jsem předpokládal, že cestuje v mém vlaku, ale o mně neví. Získal jsem pocit bezpečí. Unikl jsem nájemným vrahům, Jamesovým rodinným problémům, rozzuřeným Žílákům, mám roztomilého psíka, který mi neustále proslintává košili, a jediné co mi dělá opravdu starosti je skutečnost, že z hlavy nemohu dostat píseň "chodím po brodvaji hladov sem a tam", a musím dávat pozor, abych si ji nezačal hlasitě notovat.

   Když jsme pohodlně usedli na špinavá sedadla, mohl jsem si svého průvodce lépe prohlédnout. Věru, jistě by některý z velkých českých malířů zatoužil, aby mu on mohl stát modelem. Dlouhá vyzáblá postava, zplihlé provázky hnědých vlasů, zasněné oči tuláka a zuby, dosti vyčuhující z tváře. Veverkám by se pro ty hlodáky můj společník jistě líbil, ovšem pokud by si nechal u dentisty odstranit kazy a zubní kámen. Představil se mi jako trampíř Votlučka. Moji pozornost  ihned upoutal zašlý  psí obojek, který nosil hrdě zapnutý kolem krku.

   “Pošetilci se zdobí kupovanými tretkami,” řekl mi Votlučka. “Ale já zastávám názor, že pravý muž se zdobí jen tím, co ukořistí v boji. Tenhle obojek jsem získal od jednoho pikovického vlčáka, štěkal na mě cestou jako ďas, tak jsem ho takhle pokořil. Dost mě pokousal, když jsem ten obojek kořistil, ale už nebyl nejmladší a neměl v zubech ten stisk.”

   Z toho jsem pochopil, že můj společník je statečný muž. Lepšího druha na cesty bych si nemohl přát.

 

ABSURDITA - je betonový základ humoru. Sama absurdita znamená jevy, co nejdou dohromady, a tím příslušná scéna nedává smysl. Ovšem v nadsázce, zveličení, nebo při překročení krajní hranice děje působí absurdita nejen jako stavebně pevný podklad příběhu, ale rovnou jako jeho základy s bytelným podsklepením. Jako příklad takové scény poslouží ukázka z trampského románu "Šerifova lžíce":

 

Myslím, že jsem omdlel. Musel jsem omdlít, jelikož jsem najednou ležel na podlaze a kolem sebe jsem viděl dosti opotřebovanou obuv velmi starých trampů z T.O. Zlatá žíla. Jeden zrovna doporučoval, aby mne kopli do hlavy, jestli ještě žiji, tak jsem raději křepce  vyskočil.

   V tom někdo zabušil na dveře.

   “Gestapo!” zvolal Grizzly a chytil pohrabáč.

   “Esenbáci!” zvolal Tornádo Joe a vytáhl občanský průkaz.

   Byl jsem nejblíž, tak jsem bušícímu otevřel. Doufal jsem, že to bude James, vedený neomylným instinktem služebníka, ale na prahu stála robustní žena a vedla jízdní kolo s obrovskou brašnou.

   “Pošta!” štěkla na mne a podala mi obálku. Potom mi houkla přes rameno na Žíláky “Důchody se vyplácejí na poště!” a zmizela s brašnou a jízdním kolem ve tmě. Otevřel jsem obálku a četl nahlas: 

ZA JISTÝCH PODMÍNEK DOHODA MOŽNÁ.

SEJDEME SE O PŮLNOCI NA POPRAVIŠTI. 

   Podpis chyběl, ale tušil jsem, kdo mi dopis poslal. Od fingovaného dědečkova dopisu na hranicích bylo jasné, že mne sestřenka nechává sledovat. Jen mi vrtaly hlavou ty “jisté podmínky”. Jestliže Spitfire najala armádu kopáčů, jak dlouho jí může trvat překopání středních Čech, zvláště když může vynechat rozlehlé Václavské náměstí? Sotva pár dní. Při plošné skrývce se šerifova lžíce musí zákonitě někde objevit, a já u toho nebudu. Moje mise je v podstatě odepsána, zvláště když jsem zůstal bez služeb svého komorníka a nevím,  kde jsem nechal baedekery "Hrady a tvrze" a "Vítejte hu nás" a mapu „Okolí Balatonu“.

   “O půlnoci na popravišti? Snad na parkovišti?” pronesl jsem posléze zmateně, ale Tornádo Joe mne ujistil, že je to naprosto správně.

   “Dávat si schůzku tímto způsobem je stará česká tradice,” řekl. “U řeky Sázavy je jedno místo Bufet na rozcestí. Popravčí nástroje obvykle stávaly na křižovatce cest.”

   “Tam jsem popravil něco panáků,” rozverně zvolal  Grizzly.

   “Posázaví je příliš drsným územím pro zelenáče,“ pokračoval Tornádo Joe, “půjdeme s tebou a budem ti dělat ochranku.”

   “Vzhůru na tramp do Pikovic!” rozzářil se Šanghajec. “Kde mám tele, ipubrofen a sváteční zuby?”

   Jejich kvalifikovanou pomoc jsem s radostí přijal. Byl jsem osamocený, bez prostředků, a půlnoc se blížila.

 

Pokračování příště

 


 

 

1982

 

Canc na rozloučenou:

"Nemusíš mít dopředu vymyšlený námět. Jak píše King ve své knize O psaní, on prostě hodí postavy do nějaké situace a sleduje, jak se z toho dostanou. Potom už to jde samo."

                                                        - z blogu mladičké literátky

 

Hlavní stránka