Od začátečníků
na pult knihkupectví
Kdo z mladých nadějných psavců by nechtěl vidět své dílo v
opravdové knize na pultě knihkupectví? Jistěže každý. A přitom
stačí tak málo...
Představme si, milí mladí psavci, že jsme na ohni
Trapsavce. Oheň plane, hlas kytar krouží nad kruhem kamarádů.
Najednou vyhlašují dobře známé jméno! Naše povídka dobyla první
metu - třetí místo začátečníků. Ten nadšený pocit při přebírání
ceny se nedá popsat. V dalších ročnících už naše povídky útočí
na získání ceny jak se dá, ale nemáme tušení, proč bez úspěchu. Sražený hřebínek se
povaluje v potlachovém ohništi. Ale vytrváme, pilně píšeme, posíláme do
soutěže, a je tu první Zlatý Trapsavec. Moc si nepřipustíme, že
byl tenkrát slabý ročník. V dalších letech se pokoušíme nadšený pocit
zopakovat, posíláme do dalších a dalších ročníků, a získat cenu
v silné konkurenci je stále těžší. Stoupají rozpaky, kde se stala chyba. Copak je
údělem našich povídek jen náhodně zasáhnout náladu poroty? Pak se
objeví problému znalý kamarád, a bez slitování s něžnými city do své
tvorby zahleděné autorky ukáže správnou cestu vedoucí k trapsaveckým cenám.
Drsnou, neznačenou a těžko schůdnou. Hodně do kopce. Místo lesů,
trávy a studánek lemuje takovou cestu suchopárná literární
teorie, styly psaní, gramatika, slovní zásoba a respekt před
čtenářem. Nahoře na kopci ve slunci všech
metodik a pravidel pro povídkáře září meta všech, kdo se snaží v
sobě najít kousíček vypravěčského nadání:
Cejtlinova kniha "O práci spisovatele". Drsný výstup
k vrcholu (řekněme obtížnost III pro lidi co mají závrať i nad
příkopem) se vyplatí. Po deseti letech
se Zlatý pidižvík podruhé slitoval nad věrným cenomilcem, a na čas jednoho ročníku se stěhuje do
jeho
obýváku. Po dalších deseti letech slitování opakoval potřetí.
A po
dalších dvaceti letech se na knižním trhu objevil
"Bajonet
po Němcích".
Opravdu nám stačilo tak málo, milí mladí psavci - jen pilně posílat
povídky do Trapsavce!
Hodně štěstí!
Propozice zde
Ukázka z knihy -
"Bajonet po Němcích"
Oliva zavírala kličku vařiče, když se v chatě objevil cizí
tlustý hoch. Nenamáhal se klepat nebo dát najevo svůj příchod -
venku to zadupalo, tlustý hoch rozrazil dveře První
hlídky, vrazil kulatou holou hlavu dovnitř a zahalekal:
„Jste tady? Je tu někdo? Co? Přišla návštěva!“
Olivin strážce a ochránce Vacínek, oficiálně Watson, malý
celobílý krátkosrstý Jack Rusell teriér, provlhlý a s čerstvě od
bláta otřenými packami trucovitě odpočíval na palandě a
nenamáhal se paní varovat štěkotem. Když cizinec vrazil do
chaty, jen pozvedl hlavičku. Tím dal najevo, že vetřelce
nepovažuje za sobě rovného, natož za nějakou hrozbu. Oba dva,
paní a její psík, nevydali hlásku ani štěku. Prostě jen
z vetřelce nespustili oči.
Tlustý hoch byl i přes studené počasí navlečen do trika
s potiskem jistého známého pivovaru, a kolem silných stehen mu
plandaly neslušivě pruhované bermudy. Holá lýtka měl zrudlá
chladem. Přes rameno vlekl spacák nacpaný ve vaku, ováleném
podlahami různých dopravních prostředků, a v ruce nesl naditou
igelitku z obchodu levných nákupů. Igelitka možná obsahovala
zubní kartáček, možná mýdlo a ručník, ale nebuďme optimisty až
příliš. Navzdory sociálně zanedbanému vzhledu se hoch snažil na
Olivu zapůsobit světácky.
„Tak, jaképak to tu máte?“ prohodil s drzostí vlastní
nevychovanému mládí a prošel se po chatě, aby bez okolků usedl
za stůl na starožitně vyhlížející židli, s tenoučkými nožkami a
opěradlem zdobeným ručně vyřezávanými mysliveckými motivy.
„Vy jezdíte na chatu sama? Žádnej mužskej? Nemračte se na mě.
Vypadáte jako hodná paní. Tak já vám dovolím, abyste se o mě
starala. Každá ženská se musí starat o nějakýho chlapa. Ten pes
vám mužskýho nenahradí. Na to jsem tu já. Co bude k večeři?“
Po těchto drzých slovech se vetřelec ležérně zhoupnul dozadu,
aby viděl, jak se majitelka chaty na lukrativní nabídku zatváří.
Ležérní zhoupnutí způsobilo první výkřik.
Doc. PhDr. Ivo Jeřábek, Csc, sestupoval od chaty Oklahoma klikatou
pěšinkou po svahu dolů k První hlídce. Poprchávalo, a tak si
přes hlavu přehodil pláštěnku se žlutými medvídky, kterou u něho
zapomněla třetí manželka (ta studentka). Chladné počasí
nedonutilo docenta odložit foglarovsky krátké kalhoty nad kolena
se skautským opaskem, jen místo tradičních měkkých polobotek
s lyžařskými ponožkami (ochranou proti všudepřítomnému
chlumskému písku) obul gumáky. Jeřábek uslyšel první výkřik,
vzápětí řinčení plechové nádoby, a další výkřik. Docentův
opatrný sestup v gumácích se změnil v opatrné skoky, i tak na
Jeřábkův věk příliš odvážné. Když docent dorazil na plácek před První
hlídkou, spatřil cizího tlustého hocha, jak visí přes zábradlí
hlavou dolů a zvrací do údolí. Na prahu chaty stála Oliva
Foglová s prázdným hrnkem na kávu, u jejích nohou způsobně seděl
Vacínek, a oba měli, což bylo zvláštní, stejný výraz mírně
zlomyslné pobavenosti. Oliva ve tváři kultivované dámy před
padesátkou, a Vacínek v roztomilém bílém psím čumáku.
„Co se tu děje?“ otázal se Jeřábek a odhodil pláštěnku, čímž
odhalil běžně rozcuchaný vzhled šedivě vlasatého a vousatého
mága. Zadíval se do chvějících se zad cizího tlustého hocha
pohledem svých zářivě krásných očí, připomínajících oči
dobrotivých pohádkových bytostí.
Tlustý hoch přestal zvracet, zhroutil se na zem mezi kořeny pod
pokroucenou borovicí, držel se za žaludek a sténal:
„Ta paní mě asi zmlátila.“
„Paní sousedka že vás zmlátila, studente?“ divil se Jeřábek. „To
se mýlíte. Copak ona je nějaká…hm…kung-fu?“
„Dostal jsem ránu do žaludku,“ sténal tlustý hoch.
„Úder na solar plexus,“ pokýval hlavou Jeřábek. „Není divu,
studente, že je vám špatně. Možná jste si nevšiml, ale krvácíte.
Máte rozbitý nos, a teče vám krev na oblečení. Jakpak k tomu
vývoji došlo?“
Otázku Jeřábek pronesl k Olivě, zatímco tlustý hoch si hřbetem
ruky roztíral krev po obličeji. Oliva odstoupila ode dveří chaty
a pokynula docentovi, aby šel dovnitř. Vacínek vběhl první. Na
prkenné podlaze Jeřábek spatřil rozpadlou starožitnou židli,
ručně tkaný slovenský kobereček shrnutý ke stolu, a Vacínkovu
nerezovou mističku na vodu převrhnutou a odkopnutou ke dveřím.
Vacínek stál nad nepořádkem rozkročen na bílých nožkách a
zamračeně hleděl na Jeřábka, copak tomu pan soused říká. Pan
soused kroutil hlavou. Oliva řekla:
„Právě jsem přišla z Poříčí. Byla jsem na schůzce s nějakým
čarodějem, chtěla jsem uvařit kávu a přitopit, aby se chata pro
Vacínka ohřála, a najednou se mi dovnitř dere cizí kluk, chová
se tu jako doma, a houpal se na židli po dědečkovi.“
„Houpat se na starožitné židli s jeho hmotností? To má
nedostatečnou z matematiky, že si nespočítal, jak to dopadne?“
„Spadl zády na podlahu, praštil se o palandu do hlavy, a když se
chtěl zvednout na nohy, narazil čelem na stůl. Znovu se pokusil
vstát, šlápl Vacínkovi do misky, sjel po ní až ke dveřím, tam
zakopnul o práh, a ten pohyb ho vyhodil z chaty. Narazil břichem
na roh venkovního stolu a začal zvracet.“
„Škoda, že to nemáš na videu, měl bych se v zimě čím bavit.“
Vyšli znovu před chatu.
Jeřábek se zeptal:
„Kde se tu vzalo něco tak neštastného?“
„Já jsem přišel od vlaku,“ odpověděl tlustý hoch a v hrůze
hleděl na svou dlaň s rozmazanou krví.
|
ROZHODNUTÍ
Vybrat si dobrej začátek
a ještě lepší počasí
správnej vlak
nedívat se za sebe nazpátek
kdepak asi
ztratil se
znuděnej městskej mrak
Poznat nový kamarády
naučit nohy písně cest
nabírat rosu do svejch dlaní
umět být prostě všady
daleko od všech měst
k tomu vede jedna cesta
a nemůžeš se splést
Kazatel
TO Mladého světa 1975 |
