Pátečním večerem uhání vlak do vandráckých krajin. Poslední vagon voní po starých ohních a burácí trampskou muzikou. Členové T.O. Severní západ, to je šerif, zrzavec Bíba a osadník Klacek, vytvořili ostrůvek u zadních dveří. Zbytek vagonu ovládli příslušníci Jihu a spřátelené osady, těšící se až na konci jízdy marshal Macek zavelí: "Vojsko Konfederace, ke mně!", a potáhnou z vlaku do nádražní restaurace.

Šerif T.O. Severní západ pohlíží oknem vlaku na ubíhající lány obilí, zlátnoucí v rudém slunci, a chrání se, aby ani pohledem nezavadil o jižanskou sebranku. Klacek si čte v příručce "Co najdeme v lese" kapitolu "Houby", a Bíba zírá na krásnou tmavovlásku, vzácnou perlu v barvě khaki vsazenou do středu Jižanů, vyřvávajících slavné osadní chorály, jako "můj domov ten je na Jihu a ty to holka víš"  nebo "hop tam s jednou, hned mi nalej druhou".

"Právě jsem potkal svůj osud," zamumlal Bíba. Vagonem se zrovna prodíral generál Trychtýř. Zachytil Bíbův vzdech a škodolibě prohodil: "Dej si bacha, Seveřane. Pracky pryč od majetku Jihu!"

Bíba nedbal a dívku nespustil z očí, dokud na konci cesty nevystoupila a nezmizela s Jižany z dohledu. Od té chvíle se Bíba choval divně. Hluboko v noci, když s osadou dorazil na camp, šel bez protestů k prameni pro vodu, snaživě udržoval oheň, ačkoli to byla Klackova práce, a nakonec řekl šerifovi "Dobrou noc, zlatíčko!" s takovým citovým nábojem, až to šerifa zmátlo.

Páteční noc uplynula a Seveřani vstávali do sobotního rána. Vstávali, ale bez Bíby. Jeho spacák ležel pohozený  na  celtě a  Bíba zmizel.  Klacek naléval horký čaj z ešusu do šerifova smaltovaného hrnečku zdobeného jahůdkou a prorokoval: "Bíba dostane od Jižanů do toho … vždyť víš, šerife. Já nevím, jak to mám říct, když jsi zakázal mluvit na vandru sprostě. Ale normálně bych řek, že ten magor dostane od Jižanů do dršky."

Šerif káravě nadzvedl obočí, a Klacek ubral: "Tak radši řeknu, že dostane do tlamy. Von má Bíba takovou fintu na holky, proto na ně musí hodně brzy zrána.”

Šerif usrkl horký čaj a tázavě se na Klacka podíval.

"Bíba hrozně rád balí holky, když jsou po ránu ještě zachumlaný ve spacáku," pokračoval Klacek. "To mu nemůžou utéct a musej poslouchat ty jeho řeči. Tak si myslím, že Bíba vyrazil ještě před svítáním, aby byl u Jižanů dřív, než se někdo probudí. Ale lovit v jižanskejch vodách je nebezpečný. Možná je už mrtvej."

Šerif se dotkl své šerifské hvězdy. Dotyk tradičně předcházel šerifovu rozhodnutí, především tedy rozhodnutí válečnému. Pak už jen zněly povely. Bylo tomu i tentokrát.

"Najíme  se,  uklidíme,  zabalíme,  a vyrveme Bíbu z moci Jihu," nesl se nad campem šerifův pevný hlas. Ale ještě než šerif dopil čaj z plecháčku, přiváděl si Bíba na camp tmavovlásku s báglem a kytarou.

"To je Wendula," představil Bíba svou kořist. "Ukecal jsem ji. Bude jezdit s naší osadou."

Dívka nebyla ostýchavá. Jakmile se seznámila s osadou, rychle na campu zdomácněla. Sedla si a hrála na kytaru. Šťastný Bíba odtáhl osadníky stranou.

"Wendulka se nezdráhá vstoupit do naší osady. Navrhuju přijmout ji rychle, než si to rozmyslí, a než nás přijdou Jižani zmasakrovat. Šerife, máš u sebe domovenky pro nové členy?"

"Nový člen musí odjezdit pět vandrů s osadou - to je osadní zákon."

"Wendulka umí na kytaru barré styl," vemlouval se Bíba. "Víš přece, jak trpíme, když posloucháme jediný Klackovy akordy - áčko, déčko, ésedm, a pořád ve stejným pořadí."

Neoblomný šerif trval na svém.

"Pět vandrů s osadou – to je zákon. Pro každého."

"Žádám, aby se Wendula stala naší osadnicí ihned. Nebo s ní z osady odejdu!"

Klacek se opatrně sunul stranou. Rovněž šerif začal couvat před Bíbovou zběsilostí.

"Tak dobře! Změníme zákon na odježdění jednoho vandru. V neděli, než půjdem na vlak, dáme kytaristce domovenku. Když na tom trváš..."

Celý vandrovní čas, co T.O. Severní západ pobývala na campu, se čekalo, že na pokyn jižanského marshala Macka přiletí skvadra vedená generálem Trychtýřem, Seveřany za-morduje a odlákanou osadnici si vezme zpátky. Ale v lese bylo ticho. Tohle šerif nechápal. Jižani zachovali k ukradení osadnice chladné mlčení. Jakoby jim Wendula byla ukradená! Nebo jakoby se jí rádi zbavili.

S kráskou se k Seveřanům přistěhovalo zvláštní napětí. Když Klacek Wendulce nabízel u večerního ohně kávu, Bíba jí přehodil přes ramena batl, aby netrpěla chladem. Když Bíba věnoval Wendulce hašlerku, Klacek jí namazal chleba paštikou. Když Wendulka hrála na kytaru, Klacek jí držel zpěvníček a Bíba zuřil. Šerifovi se to nelíbilo. Bodejť, kdykoli se on sám k Wendulce přiblížil, aby prohodil s půvabnou budoucí osadnicí kus šerifské řeči, ti dva ho k Wendulce vůbec nepustili!

Bíba s Klackem kroužili kolem tmavovlásky s kytarou jako mlsní čmeláci a kdykoli na sebe narazili, vrčeli na sebe jako divocí psi. Šerif to nevěřícně sledoval, dokud se ho Wendulka nezeptala: "Chodíš s někým, šerife? Já zrovna teď s nikým nechodím." Pak se zachvěl, a i když se tomu pocitu bránil, chtělo se mu kroužit kolem Wendulky jako čmelák a vrčet na osadníky jako pes.

V nedělním odpoledni bylo sklizeno, zabaleno, a Wendulčin rukáv se skvěl novotou domovenky T.O. Se-verní Západ. Na paměť velké chvíle rozdávala nová osadnice zápisy do cancáků. I šerif zatoužil mít canc od Wendulky a zahrabal ve žracáku. Samozřejmě, jeho cancák je úhledný, zachovalý, ne jako roztřepaný sešitek Klackův nebo odřený Bíbův tlustý notes, převázaný provázkem. Wendulka do cancáků pilně zapisovala nějaké veršíky, a Bíba s Klackem si málem vjeli do vlasů, protože Wendulka přikreslila do Klackova can-cáku tlukoucí srdéčko, kdežto Bíba se musel spokojit s "Ahoj, Wendula". Šerif hledal pro Wendulčinu tužku nepopsanou stránku, když jeho zrak padl na canc z dávného potlachu:

 Kamaráde, pomni, žena v osadě zničí přátelství mužů!

Vtesal T.S. Balvan Tom

Šerif se zamyslel. Vrátil cancák do žracáku, nahodil bágl na hřbet a velel k hromadnému odchodu na nádraží, zatímco osadníci se hádali o čest nést Wendulce kytaru.

V nedělním podvečeru je nádraží okresního města zamořeno dobrodruhy ze skalních oblastí a učni z internátů. Krásná tmavovláska s kyta-rou budí pozornost, a Bíba s Klackem ji schválně vodili nástupištěm, aby mužské osazenstvo mohlo dát průchod oprávněné závisti. Když míjeli lavičku horolezců, šerif se za osadníky zdržel a žádostivým pohledům nastražil past: "Dejte si bacha, špagáti. Ruce pryč od majetku trampů!"

Načež šerif kráčel dál a byl spokojen. Podle ruchu v základním táboře lezců, který nastal po jeho slovech, si byl jist, že přátelství mužů v T.O. Severní západ bude zachováno.

Lezci jako popíchnuti si počkali na Wendulku při nastupování do vlaku, nahodili lana úsměvů, zacvakli karabiny lichotivých slůvek, laškovně ji unesli do svého vagonu, a než se Seveřani vzpamatovali, přišli o osadnici. Wendula je opustila.

Kamarádi z T.O. Severní západ se po dívčí zradě zklamaně schoulili do kouta v posledním vagoně (šerif zklamání jen předstíral), ale jak cesta ubíhala, za okny kvetly červánky nad obilnými lány, koleje duněly, a poslední vagon se za zpěvu trampských písní loučil s časem toulek a víkendové svobody, vzpomínky na krásnou jednodenní osadnici pobledly. Bíba navazoval hovor se slečnou průvodčí, Klacek četl v příručce "Co najdeme v lese" kapitolu "Prašivky" a šerif mlčel. Když kolem jejich sedadel procházel jižanský generál Trychtýř, snad náhodou se jeho pohled střetl s pohledem šerifovým. Oba ty pohledy trampských velmožů si bezhlesně odsouhlasily, jak dobře je jim známo, že žena v osadě ničí přátelství mužů.

Varování T.S. Balvana Toma z cancáku platilo i na přátelství na laně. Ještě než vlak dojel do Prahy, lezci se porvali o výsadu, kdo si naváže Wendulu na lano a bude s ní zdolávat pískovce, což podle tradice mělo přinést právo tmavovlasou krásku na zdolaných vrcholech políbit.

Jsme-li zabráni do četby nějaké dobře napsané knihy, můžeme mít pocit, jakoby se scéna děje v naší představivosti vytvářela plasticky a trojrozměrně. Přímo vidíme postavy, jak přecházejí dopředu, dozadu, vidíme prostor nádraží se všemi detaily rozmístění pokladen, příjmů balíků, čekáren a nástupišť. Vidíme, že v lese roste borovice za břízou a do jejích větví zleva zasahuje smrk. To není způsobeno dobrou představivostí, ale pečlivostí psavce při popisu trojrozměrného prostoru.

Jak vytvořit prostor (a nezabloudit)

Vytváření trojrozměrného prostoru patří k psavcům pokročilejším. Začátečník má spoustu práce se samotným dějem a se zvládnutím postav, než aby přemýšlel nad nějakými rozměry (pokud by se ovšem nejednalo o rozměry hlavní hrdinky). Trojrozměrnost je možné získat třeba jen jednou větou, cíleně vedeným jedním pohybem postavy, nebo letmým popisem, kde se zrovna nachází flaška s rumem. Ovšem  i pro tu jednu větu je nutné vědět, kde se co nachází, jak přesně vypadá prostředí kolem hlavního hrdiny a dalších postav. Když hlavní hrdina sedí u ohně, musí psavec vědět, jak vypadá ohniště, co má hlavní hrdina po levé i pravé ruce, co za zády, a podrobná znalost okolí v kruhu kolem ohniště s umístěním přístupové pěšinky (kudy o půlnoci přijde osamělá jen mírně zubatá kráska) je podmínkou. Na první pohled to vypadá jednoduše, jako běžný popis scény, ale bez promyšleného a nápaditého výběru slov a činů čtenářova představivost zabloudí, a možná skončí i v jiném rozměru, než se původně chtělo. Malý příklad trojrozměrného popisu:

Kid a Maruška se snažili rozfoukat oheň, ale nedařilo se to. Kid tedy sáhl do písku za sebe, kam před chvílí pohodil žebradlo, pro další sirky. Maruška byla rychlejší. Vstala a udělala asi pět kroků k osadní soušce vedle hromady kamení, kam si ona spořádaně pověsila svoje žebradlo na trčící pahýl.

Mnohem lepší příklady můžeme nasbírat v povídkách J.Nerudy. Třeba ve scéně, v níž pan a paní domácí jednají s věřitelem, mohl autor nechat všechny tři osoby jen hovořit, a stačilo by to. Ale pan domácí při hovoru přechází po pokoji sem a tam, paní domácí vzadu u stěny stírá prach z prádelníku, a ve dveřích je slečna dcera. Věřitel sedí na židli uprostřed místnosti u stolu. Trojrozměrný dojem je dokonalý.

Pokud je to možné, v povídce vždycky využijeme sebemenší příležitost pro vytvoření trojrozměrného prostoru. Úroveň pokročilosti to povídce dodá naprosto spolehlivě!

    Brouzdáš sněhem, vychutnáváš první slast, kterou možná za měsíc při šlapání metrových závějí budeš proklínat, a jsi šťasten. Kluci jsou taky zticha, snad i oni propadli kouzlu zimy a všechno je tak fajnové, že je vlastně škoda slov. Kdo to nezažil, nepochopí partu šílenců, šlapajících do nekonečného kopce ke své boudě v této noci zimních duchů, kteří přišli, aby obšťastnili trampíře našich lesů.                            Houla, 1972

Canc na rozloučenou: "Na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost."

                                                                            - z blogu mladičké literátky

Hlavní stránka