Hlavní stránka

Canc na uvítanou:

 

""Kolohnát v kostkované košili přibil nožem své šedé sombrero na tabulku s nápisem ZAKÁZANÁ CESTA a cvičil se ve střelbě. Koule jeho lefošového revolveru míjely s nehezkou umíněností obojí a urážely štětky borovice v pozadí. Tato krajina byla už v moci trampů."

- J.J.Paulík "Arizona"

 

 

Povídka: "Příliš zdařilý vandr"

 

Na sešlapané dlaždice nádražní dvorany vkročil  tramp Blešák a v utahaném rytmu těžkých kroků se bral do nitra nádraží. V utahaném proto, že před sebou držel  knihu a četl v chůzi. Až vitrína s jízdními řády Blešáka zastavila.

 "Takhle nám to ujede," zadupal šerif, jenž tam byl na lavičce zabáglován se s kamarádem Béďou, zvaným též Méďa.

"Chtěl jsem si v chůzi dočíst kapitolu," pravil Blešák. "Já tu knížku musím v pondělí vrátit!"

"Nejsme zvědaví na romány! Chceme na vandr, a vlak nám ujede."

"Šerife, ještě tu není ta holka."

Šerif zkrotnul. Pošoupl brejličky na kořen nosu a zjihle se zahleděl do vestibulu, do něhož právě vplouvala trampka zvaná Vichřice. Vznášela se na dlaždicích, půvabná a v khaki košili, jako trampská královna.

"Vlak nám právě ujel," vyrazil k ní šerif. "Další jede za tři hodiny. Nikdy nepřijdeš včas. To je k zbláznění!"

Vichřice připlula k osadě a  milým hlasem se zeptala:

"Podrží mi někdo kytaru? Půjdu si pro jízdenku."

Šerif se vrhl po kytaře a Blešák poprosil, aby nedělali kravál, že si potřebuje dočíst kapitolu.

Vlak pádí nocí, světla v dáli blikají, a semafory plýtvají zelenou. Ve vagonech je nezvykle prázdno a ticho. Touhle tratí trampové nejezdí - nevede k lesům, řekám a skalám. Ale šerif ji navrhl proto, že je doveze k jejich cíli, sice oklikou a s jedním přestupem, ale doveze.

"Hlavně nesmíme přeject," varoval šerif, když nastupovali do vlaku. "Někdo musí bejt vzhůru a sledovat stanice! Musíme přestupovat, a na to nejsme zvyklí."

Přes varovná slova osadníci jeden po druhém usnuli, včetně šerifa. Vlak pádil nocí, až skončil jízdu v neznámém městečku. Osadníci museli vystoupit do noci. Táhli spícími uličkami někam do přírody, šerif vyčítavě mlčel, Vichřice padala únavou, Béďa naříkal hlady a Blešák neustále dobíhal, protože se pod každou městskou lucernou zastavoval a četl. Za městem jim noční větřík protřepal trampské košile, a kolem dokola se rozložil temný obzor, rovný jako tvrdá postel.

„Kam jsme to dojeli," skuhral Béďa, „šerif se spletl o čtyřicet kilometrů. V životě jsem neviděl takovou rovinu. Snad - abysme si ustlali na mezi?"

„Můžem si hrát na prérii, vy budete kovbojové a já budu předák," navrhl šerif. „Takže nebude vadit, že kolem nás jsou lány s obilím. Uložíme se do tamtoho remízku."

Potom řekl Béďovi, který loudil sušenku pro  hladový žaludek, že jíst se bude ráno. Polní cestou doklopýtali k remízku, prodrali se nějakým houštím a složili se do trávy pod stromy.

„Víte, že v tomhle lese voní třešně?" divila se Vichřice.

Šerifovi se zdál zvláštní sen: plaval v řece a spolu s ním bílé ryby. Ryby ladně pohybovaly ploutvemi a plesk, plesk, mokré ploutve plácaly šerifa do hlavy. Šerif otevřel oči a honem je zase zavřel. Řítila se něj bílá mokrá zeď a plác! přímo do čela. Šerif nečekal na další mokrý útok, horečně lezl ze spacáku a hledal brejličky.

 Zářilo letní ráno, a voněl třešňový sad. Dívka v pestrých šatech věšela nad utrmácené vandrácké ležení  vyprané povlečení a hrozně se tomu smála. Osadníci vstávali, vstávání se změnilo v útěk. Posbírali věci a prodrali se živým plotem na polní cestu.

„Ta holka nad nás ty cejchy dávala schválně," láteřil Béďa, „mně kapalo na spacák. Taky to mohla líp vyždímat!"

„Já mám hlad," ozvala se Vichřice. „Což se té slečny zeptat, kudy se jde na nádraží? Vraťme se zpátky do Prahy a pojeďme na Sázavu! V horku se nedá dělat nic jiného, než se opalovat u řeky."

Tohle šerif zamítl. Když osadu zavedl do pouště, tak ji taky z pouště vyvede. Směr pochodu bude řízen podle slunce, a na nádraží budou cobydup.

Bylo po poledni, když pražící slunce zastihlo poutníky mezi nekonečnými zemědělskými lány, ale bez šerifa. Šerif vyrazil napřed, ztratil se v pšenici, aby se vynořil o kousek dál v žitě. S předstíraným optimismem volal:

„Jen klid, za chvíli narazíme na trať, a podle kolejí budeme na nádraží ... „

„... cobydup." hlesla Vichřice.

Táhli dál, až narazili na dva uprášené topoly, cudně skrývající zarostlý rybníček.

„Vidíte, příroda! Skoro jako na Sázavě. Smyjeme prach cest!" vítězil šerif.

Béďa shodil usárnu a žádal jídlo. Ve stínu topolů se tedy zastavili. Vichřice se nad rybníčkem ošklíbala. Nelíbilo se ji, že z jedné strany je do něj navezena fůra hnoje a z druhé čouhá zbytek traktoru. Blešákovi to bylo jedno. Sedl si pod topol a četl. Šerif zouval kanady.

„Já si zaplavu. V tomhle horku se nedá vydržet!"

„Ta zelená louže je podezřelá, šerife, bejt tebou, tak tam nelezu. Utopíš se v bahně, šerife!"

Šerif hrdě sundal brejličky, s gestem hazardéra je svěřil do opatrování Vichřici a vlezl do rybníčka. Obešel ho kolem dokola a byl mu po kolena.

„Hele, šerife, s touhle přírodou se jdi vycpat," vrčel Béďa. "Chceme na nádraží!"

Šerif se urazil. Vyškrábal se z bahna na břeh, oblékl se, a mlčky vyrazil dál polní cestou. Ostatní za ním. Vichřice počkala na Blešáka, který kráčel vzadu a četl při chůzi.

„Tobě není horko?"

Blešák zvedl hlavu.

„Není mi horko. Čtu si Jacka Londona, a zrovna je sněhová bouře. Teplota je mínus čtyřicet stupňů. Asi brzy zmrznu. Už nemám žrádlo pro psy."

Vyděšená Vichřice utekla dopředu. Lán pšenice se náhle rozestoupil, na obzoru se objevila vesnička.

„Koleje, koleje!" jásá Béďa.  „Konečně pojedeme na pořádnej vandr, vykoupat se v pořádný řece, poležet pod smrkama!"

Tváře se rozjasňují a na únavu se zapomíná. A už osadníci stojí v cihlové nádražní boudě, a v jízdním řádu čtou, že tady vlaky v sobotu nejezdí. Béda ztěžka dopadl na lavičku a svěsil hlavu. Krajina, hodna trampů, je dnes nedostupná.

„Nic není ztracený," brebentí šerif. „Najdem silnici. Budeme stopovat."

Hladový Béďa se najednou rozječel:

„A za všechno může šerif! Kdyby hlídal přestup, tak jsme neskončili v týhle díře! To jsem moh ject rovnou na žňovou brigádu, kdybych se chtěl potit jako kůň a hladovět jako pes!"

Vichřice útok odráží:

„Šerif za to nemůže! Měl ses, Béďo, taky víc snažit o blaho osady!"

„Já makám na stavbě, princezno, já jsem v pátek utahanej jako kotě!"

Šerif má kamennou tvář, a Blešák říká:

„Vy mi stíníte, nemůžu číst! Tu knížku musím v pondělí vrátit!"

Od kolejí se vydali, hladoví, žízniví a rozhádaní, do vesničky, aby našli hospodu, nejlepší útočiště trampů. Ve vsi zjistili, že taková vymoženost tam není. Navíc působili jako místní atrakce, protože obyvatelé o existenci trampingu do té doby nevěděli. Za vsí šerif obřadně sejmul hvězdu, Béďa vykřikoval něco o zrušení osady, Vichřice se rozplakala a Blešákovi zbývaly dočíst tři strany. V zoufalství táhli dál, až se na obzoru objevil remízek. 

„Jako v dobrodružných románech," vydechl Blešák. „Motáme se v kruhu a vrátili jsme se na původní místo!"

U třešňového sadu je vítala dívenka v pestrých šatech:

„Pojďte dál, tatínek říkal, že se k nám stejně vrátíte. U nás můžete zůstat. Jenom ohníčky  nesmíte pálit. A maminka vzkazuje, že máte přijít na svačinu. Basa desítky se chladí ve sklípku."

S mnohým upejpáním shazovali bágly. Béďa podepřel šerifa, aby únavou a rozčilením neklesl do trávy. Dojatě se omlouval:

„Zdařilý vandr jsi nám naplánoval, šerife! Odpusť pochybovači."

Šerif se zmohl na chraptivé hlesnutí vyprahlým hrdlem:

„A kdepak máte ten sklípek?"

V neděli večer se nádražní dvorana hemží  jako spořádané mraveniště, plná od příjezdu vlaků k tramvajovým zastávkám. Šerif a jeho osadníci kráčejí pod bágly vstříc odpornému týdnu v továrních halách, dusných školách a zaprášených stavbách, ale opálení, hrdí a ozdobení klásky obilí.

„Helejte, kde jste byli? Čekali jsme na vás dole u řeky - a vy nikde!" volal někdo vzadu.

„Sorry, tentokrát jsme byli na jiným, ale skvělým fleku," houkl přes rameno šerif. „Letní pohoda, pivko -"

„- a úžasná, naprosto úžasná příroda," doplnila Vichřice a plula dvoranou v čele sjednocené osady jako trojstěžník pod plnými plachtami, jako trampská královna, pyšná, zářící a  vonící po obilí a třešních.

 

 

 Trapsavcem

snadno a rychle

 

„Tajemství kruhového pohledu “

Jeden známý publicista prozradil onehdy na televizní obrazovce zajímavé pravidlo literární tvorby  - asi tak v této myšlence:

Špatný spisovatel se pozná podle toho, že jeho hrdina ráno vstane, jde do práce,  a nakonec jde domů spát.

Ovšem, jak se pozná dobrý spisovatel, onen publicista neprozradil. Nyní je na místě namítnout, že spousta proslulých a čtených spisovatelů komponuje své příběhy tímto způsobem - co je tedy vlastně špatně?

Nejspíše jde o největší tajemství psavectví, tajemství dvou rozdílných pohledů na pohyb hlavního hrdiny v příběhu.

Takže: jestliže chce příběh vyprávět začátečník příliš talentem neobdařený, postupuje obvykle v časové přímce hrdinova vidění. Hlavní hrdina, říkáme mu Kid, někam přijde, něco se mu stane, Kid se naštve, vyřeší zápletku a zase odejde. Při pouti Kida od úvodu k pointě stojí vedle Kida jako plot prostředí, v němž se děj odehrává, a to včetně ostatních vedlejších postav. To je způsob vyprávění, který se běžně používá.

Způsob vyprávění v kruhovém pohledu náročnější. Představte si nikoli časovou přímku Kidova pohybu dějem, ale příběh jako placatý kruh, do něhož Kid vstoupí a pohybuje se všemi směry, jak mu zápletka přikáže. Tento placatý kruh je obydlen mnoha postavami, příběhy, minulostí a budoucností, a je jen na úsudku psavce, co všechno vybere a použije.

Příklad příběhu v "přímce":

Kid vstoupil ho hospody. Byla to hospoda neudržovaná, židle a stoly jako stádo na zašlapané podlaze, a výčepák jakoby přirostl k pultu. "Prosím o jednu žlutou ovocenku," poručil si Kid a stáhl se pod okno, kde si mohl na lavici pohodlně složit bágl. "Čundráci chlastaj jako duhy," procedil výčepák děravým chrupem, "dej si pivo nebo raději hned dvě. Jen se nestyď." "Já se nestydím," zakvílel Kid, "ale prosil bych o tu ovocenku. Mně bejvá po pivu špatně." Muž na něho chvíli zíral, potom otevřel dveře za pultem a přivlekl odtud basu limonád. "Srabe," hučel si do děr v zubech, " to jsou dneska kšefty ..." Aby udělal útratu, Kid do sebe nalil čtyři ovocenky a táhl lesem na camp, kde si ustlal a šel spát.

Příklad příběhu v "placatém kruhu":

Kid vstoupil ho hospody. Výčepní, srostlý s  hospodou jako suk v prkně, zrovna dokřičel na svou ženu, která za dveřmi kuchyně tiše plakala. "Prosím o jednu žlutou ovocenku." "Čundrák a ovocenka? Jdi do háje. A ty tam neřvi!" Výčepní vycenil na Kida děravé zuby. "Furt jí něco vadí. Vidíš ji? Nežeň se, hochu, nebo dopadneš jako já." Kid se s báglem a kytarou opatrně stáhl na lavici pod okno, ale pozornosti neušel. "Tady máš jedno žlutý a ukaž, že jsi chlap. Ukaž to i tý náně uřvaný." Z hospody se Kid skoro vypotácel. Za plotem ho pozorovala sousedka, která se snažila zachytit křik z hospody. "Ten dneska řádí," zamrkala na Kida. "Ale jinak von je hodnej ..." Dodala to rychle, aby ani cizinec ji nemohl obvinit, že roznáší klepy. Ale bylo to zbytečné, Kid si myslel svoje a raději řešil situaci vlastní. Teď mi bude špatně, to vím. Měl bych se vrátit a pozvracet tomu grázlovi lokál. Jak by se asi tvářil? Ale nakonec by to musela uklízet ta jeho chudák žena, a ta drbna tady by měla co roznášet po vsi - takže raději vyrazíme vpřed. Viď, kytaro, věrná družko, co nikdy nebrečí, pokud si nebrnkám Jenoféfu? Kupodivu, Kid plynule kráčel lesní cestou, dokud nedorazil na camp, a bylo mu dobře, až povzneseně ... já už jsem asi dospělý, pane mistr, řekl lesu, když si ustýlal na jehličí.

Oba příklady jsou trochu kostrbaté, ale snad srozumitelné.

 

Hlavní stránka

,