Historická
črta:
"Povídka o Pacindě"
 Text pochází z doby, kdy vládl drsně proletářský a dobrodružně naivní způsob trampingu. Prostě ze starých dobrých
časů.
Pacinda nastupovala do vlaku v Neratovicích, a smůla byla v tom,
že narazila na bujnou partu čundráků, kteří se
povalovali v chodbičce u WC a snažili se být ve vlaku výtržníky
číslo jedna. Jakmile ti dobří hoši spatřili nastupovat
opálenou trampku v těsných džínách a khaki tílku, z něhož
roztomile vykukovalo prádlové ramínko, spustili děsný řev. Nebylo uniknutí, dveře
se
zabouchly, vlak jel. Pacinda chtěla hrdě přejít do jiného
vagónu, ale jaksi se nemohla protlačit.
"Copak ti vadíme, kočko, zůstaň tady," vřískal jí do ucha drzoun
v dávno neprané vojenské košili. Aby Pacindu zadrželi v chodbičce, utrhlí jí
kožený řemínek, který měla ta parádnice na krku. Pacinda se přece
jen prodrala ke dveřím a utekla do předního vozu.
"Co je? Vrať se, máš tu náhrdelník!" hulákal za ní drzoun.
Ale
Pacinda byla pryč, a ani ji nenapadlo se do chodbičky u WC
vracet.
Scénu sledoval neznámý tramp, celou dobu se nepohnul, jen se na
Pacindu upřeně díval. Teď se rozpohyboval, natáhl dlaň k
drzounovi a řekl:
"Dej to sem, já jí to odnesu!"
Potom prošel vlak a tam, kde bylo volněji, našel Pacindu. Seděla
u okna, nos nahoru, tvářila se uraženě. Tramp si
sedl naproti a položil jí řemínek na koleno. Bylo to důvěrné
gesto. Ještě několik vteřin Pacinda trucovala, pak po řemínku
vztáhla ruku. Na jejím koleni se jejich prsty lehce dotkly.
Pacinda
si řemínek uvázala a začala se tvářit přívětivěji.
"Kam jedeš?" zeptal se tramp.
"Do Jizerek."
"Já vlastně taky," řekl tramp a nelogicky dodal: "Už máš proštípnutou jízdenku?"
Pacinda zmateně přikývla.
Tramp chtěl ještě něco říct, ale jakoby se nemohl se
odhodlat. Konečně ze sebe vysoukal:
"No, a nemohla bys mi ji půjčit?"
Ovšemže mu ji půjčila.
Do Jizerek dorazili spolu, bílý měsíc jim svítil na cestu
do horských lesů.
Uplynul nějaký čas.
Pacinda vozí po sídlišti v kočárku dvojčátka, a ten tramp, co jí
ve vlaku přinesl utržený řemínek, chodívá v pátek večer z chemičky
domů pod svítícími okny paneláků, toužebně zírá na úplněk
putující nad lesem televizních antén a občas
zavyje jako vlk v horách:
"To jsem si vysloužil za jedno vrahování!"
1977
Jak
těžce se píše humorná
povídka II
 V
minulých dobrých radách po povídkáře začátečníky
jsme probírali základní potřeby pro psaní humorných povídek,
tedy smysl pro humor a nadsázku, nyní budeme pokračovat v seznamu
pomocníků, kteří jsou obdařeni vlastností popohnat vyprávění
určitého příběhu více do humorna. Jsou to následující:
KONTRAST
- znamená něco odlišného, opačného, rozdílného a nepodobného.
Humorné povídky se bez pomoci kontrastu neobejdou, pointy založené na
kontrastu nezklamou. Těžko založíme humornou situace v osadě,
kde mají všichni stejné vlastnosti. Ale pokud pošleme na velký
vandr dva kamarády, z nichž jeden je velký nenasyta a druhému
stačí sušenka a pivo
na celý den, máme o humorné situace postaráno. Podobně je to s prostředím, popisem krajiny, oblečením (např. na nohou měla
popelkovské kanady), počasím a podobně. Dbáme
na to, aby kontrast přišel nečekaně, s co
největší úderností.
Ta pěšina mě vábila už od nádraží. Dovedu tě do skal, k
mechovitému potůčku, ke snivému oparu v něžném údolí - takhle na
mě volala. Bránil jsem se jako lev. Protože jsem věděl, že se po
ní stejně nedostanu dál, než do hlučné, uřvané, zakouřené
hospody pod lesem.
PŘEKROČENÍ KRAJNOSTI DĚJE
- v humorných povídkách musí být děj doveden o kus
dál, než stanoví krajnost příběhu. Postup při určení humorné
krajnosti:
Scéna z povídky nedotažená do krajnosti (příliš slabý děj,
čtenář se nudí):
tramp přijde na camp a někdo neuklidil ohniště
Scéna z povídky dotažená do krajnosti (správně nastavený děj):
tramp přijde na camp a najde ho
zničený
Scéna z povídky překračující krajnost (humorný děj):
tramp přijde na camp, najde ho zničený, zatopený,
zavalený, napadený muchomůrkou šiškovitou, a ještě ho obsadila
skupina mejdanících veverek
ZADOSTIUČINĚNÍ
- je zlatý nuget humorné povídky. Nosíme ho stále při sobě a víme, že pokud ho čtenáři poskytneme, povídka bude úspěšná.
Přitom se jedná o snadný trik - pokud se nějaká postava dostane kvůli humoru do
nějaké nepříjemné situace, musí si ji svou povahou a chováním
zasloužit. Tudíž nedospějeme u čtenáře
k zadostiučinění
a pochopení
našeho humoru, když hodíme do bláta hodného trampa. Do bláta
hodíme trampa vychloubačného, který se rozkřikuje: "Já umím
chodit po každé cestě a nikdy neupadnu!" To máš za to
vychloubání, jásá čtenář, a nuget
v naší kapse zlatě září. Zkrátka - všechno špatné se musí stát
jen takovým postavám, kterým to čtenář přeje, a jen
v takové míře, v jaké si to zaslouží.
ZLOMYSLNOST - té je třeba se vyhýbat. Např.
zadostiučinění u vychloubačné
postavy se musí rovnat míře chlubení. Čtenář nesmí postiženou
postavu litovat! To je možná důvod, proč vymizel humor typu
"kanada". Sice čtenář může být malinko zlomyslný, ale
jen soukromě, pro sebe. Nechce o ní číst.
SLOVNÍ ZÁSOBA - máme
dva sklady používaných slov. Jeden pro povídky vážně míněné až
po vandrácku drsné, druhý pro ty humorné. Propojovat je není
moudré. Víme, že stačí jedno nešikovně použité slovo, a čtenář
je schopen kvůli němu zavrhnout celou povídku. Proto jsme velmi
opatrní, a než nějaké slovo opustí svůj regál a usadí
se ve větě, dobře si promyslíme, jestli ho opravdu
potřebujeme, a jestli jsme ho vzali ze správného skladiště
slovní zásoby. A neváháme ho vrátit, když do humorné věty
nesedne. Příkladně se nám stane tohle: Samotář Kid se vřítil
na nádraží, když se motorák začínal rozjíždět. Jako v nějaké
pohádce zvolal: Stůj, vlaku! A ten
motorák na něj počkal. To se musí využít, řekl si Kid. Když
potom v Praze na Smíchovském v davu po nástupišti kráčela k východu
osamělá trampka, která se mu líbila, jen tak pro sebe zamumlal:
Stůj, říkám ti, stůj! Bohužel, osamělá krásná trampka kráčela
dál, ale po jeho ruce se zastavila starší paní a zařvala
do hluku nádraží: "Co jste to říkal, mladíku? Že mi pomůžete
kufr k tramvaji? Je vidět, že džentlmeni
ještě nevymřeli!" Ano. Slovo zařvala musí zpátky do
regálu, a nahradí ho zvolala.
Ovšem může se stát, že píšeme humorné povídky naopak se slovní
zásobou co nejhrubější, kde slovo zařvala tady patří
mezi mírnější výrazy, a náš druhý sklad
podle toho vypadá. Příklad:
utrhl si límeček od pečlivě nažehlené trampské košile
urval si zčernalý límec od toho čundráckýho hadru, co měl na
sobě
V drsném případě si počínáme opačně a dbáme
na to, aby se nám do hrubého zrna nezapletlo nějaké jemné slovní
kvítko, které by narušilo drsné čtenářovo vnímání..
ODSTÍN - souvisí se slovní
zásobou. Je to její zabarvení, které pomáhá čtenáři lépe chápat
nadsázku. V humorné povídce musí být právě především kvůli
nadsázce text přísně humorně zabarvený, a to už je vlastně
starostí toho druhého skladiště. Příklady použití:
Humorný
odstín:
Když je skoro symbolicky honíval sípavý hajný, vždycky věděli,
kudy před ním prchat - lesem až do mlází u trati, a podle
potůčku do tišiny, kde měli útulný camp.
Běžný odstín:
Když je pronásledoval vzteklý hajný, vždycky věděli, kudy utíkat
- polomem až do kamení u trati, a podle hučícího potoka do
strže, kde měl skrytý camp.
Poznámka: příklady jsou leckdy ne
zcela jasné, nebo i toporné, ale snad
alespoň zčásti prospějí větší názornosti a pochopení, co se tím
či oním příkladem chtělo naznačit.
Pokračování příště
|
