Letos uplyne 35 let od tragické události, kdy ve vlnách Ohře zahynul trapsavec a novinář Evžen Jevga Carboch. Často psával do Táborového ohně, a jeho články byly populární. Při jednom z takových Jevgových článků můžeme zavzpomínat, jaké bývalo trampství na začátku sedmdesátých let:

VOZIT nebo NEVOZIT?

Dlouho už si říkám, že mi na těch vandrech něco chybí, cítím to v podvědomí, sice nic konkrétního, ale tak, jako když odjíždíte na dovolenou a říkáte si "určitě jsem na něco zapomněl" a týden se mučíte starostmi, co to je. Mně opravdu něco schází, ale co? Proberte to se mnou: kamarádi - ne, legrace na vandru - taky ne, poezie táborového ohně - ne, jiskry z vlaku - těch je míň, protože jezdí víc elektrik a motoráků, ale přece jen nějaké ještě jsou, příroda - taky ne, vždyť do ní jezdíme, večery - ty jsou stejné, tak noci - ne, tak to budou asi rána... Ano - rána, ale co je na nich jiného, řeknete si?

A právě v tom to je. Už neexistují ty krásné východy slunce, kdy obloha znenáhla začíná blednout, už je vidět i druhý strom, a pak celá louka, na jaře stříbrná rosou, na podzim jinovatkou. To dneska už není, dnes je slunce hned na obloze. A dělá to jen jedna jediná věc: spacák. Ten kámoš, ve kterém je tak fajn, když zhasne oheň, na kterého jsem si tak zvykl, že bez něho nejedu ani v létě - a on se mi takhle odvděčí. Pamatuji doby, kdy bylo věcí cti jezdit jen s celtou, a kdo měl spacák, byl mastnej. Dneska se sice vyspíme bez vibrací - ale zato přijdeme o nenahraditelné zážitky, které člověku utkví v mysli navždy.

Tak nevím, co mám dělat. Vzdát se tak do října spacáku a každý týden se aspoň jednou povznést nad marnost lidských tužeb při pohledu na probouzející se den - anebo nepřemoci sám sebe a dál se probouzet až už je po všem a ospalýma očima se dívat do dne v plném proudu. Ach, to jsou problémy.

Jevga, TO MS 1973 

Jevgův článek "Vozit nebo nevozit?" vyvolal rozhořčenou odezvu těch čtenářů, kteří nepochopili jemnou nadsázku. Byli to čtenáři spacákoví, kteří se oháněli ochranou zdraví, jako by jim do letních nocí nestačil ledviňák, vojenská deka, zahrádkářský igelit, matčin voskovaný ubrus, a těžká celta kdoví odkud. Zlaté staré časy... Dnes by Jevgovi bylo přes šedesát, a možná by žehral na to, že za jeho mládí ještě nebyly vynalezeny nafukovací karimatky...

Jistý literární web prosazuje názor, že v kratší povídce se nemá popisovat pozadí (rozumí se prostředí, v němž se příběh odehrává), jelikož tento popis povídku prodlužuje, děj natahuje, což povrchně a nesoustředěně čtoucího čtenáře odradí. Jenomže my víme, že pozadí musí být popsáno, aby čtenář věděl, kde se hlavní hrdina zrovna nachází.

Pozadí se ošidit nedá

V povídkách začátečníků bývají dva druhy popisů okolí děje. Buď velice podrobný a křečovitý, nebo žádný. Pokud chybí popis prostředí, jedná se v povídce spíše o příhodu, než o příběh. Pozadí děje můžeme směle považovat za další postavu, takovou, která má do děje co říct. I v kritických chvílich zauzlování zápletky se hodí vstup pozadí, třeba v momentech "nad lesem vyšel Měsíc, krajina se prosvětlila, a Kid poznal, že zabloudil", nebo "nebyl to rybník na koupání, ale Kid si zaplaval, i když ho do břicha šťouchaly nebezpečně šlahounovité vodní rostliny."

Začátečnické pozadí, podrobné a křečovité, vynucené autorovým pocitem, že čtenář musí vědět všechno, vypadá například takhle:

Samotář Kid šel dlouho údolím, které se stáčelo od poslední vesnice pořád doprava, až ho překlenul most tratě, po které už dlouho vlaky nejezdily. Ale v hospodě říkali, že se snad provoz obnoví. Tady se Kid zadýchal, protože musel vyběhnout do kopce, aby viděl na rozorané lány polí, táhnoucí se až k obzoru. Byl podzim, a listí stromů zvolna padalo k zemi jako předzvěst blížící se zimy. Dno údolí bylo plné závějí spadaného listí, a to mu dodávalo pochmurnou náladu. Nahoře na mostě něco zarachotilo, ale Kid už byl daleko, aby to slyšel. Našel totiž již ten camp, o kterém mu kamarádi vyprávěli. Byl to převis, dobře vybavený, a Kid byl rád, že ho našel, protože se začal blížit večer. Blízké skály začaly vrhat pod převis podvečerní stíny. Jedna z nich měla podobu orlí hlavy, ta se Kidovi líbila nejvíc. Ale neměl moc času se rozhlížet po krásném údolí, musel najít ještě studánku, a když našel pod jednou skálou v písku vyvěrající pramen, chvíli poslouchal její bublání, které mu připomínalo hlas vodní víly. Tady by možná mohly víly chodit, po mechu, kdyby tu nějaký byl, ale závěje listí by její vílí nohy utopily po kotníky, a až začne pršet, promění se rezavý podzimní koberec v bláto a hnilobu.

Jak to mám tedy napsat, zlobí se autor začátečník. Jednoduše - poučíme se, jak to psal Jan Neruda, a podle jeho vzoru v krátkých povídkách používáme jednoslovný popis. Například takhle:

Samotář Kid prošel hlubokým podzimním údolím pod železniční tratí až ke skalám, kde objevil známý camp pod převisem, ukrytém  v podvečerních stínech protějších skal. Pod těmi skalami vyvěrá pramen, a Kid si z něho donesl vodu, ještě než se v nevlídném listnatém údolí setmělo do černé noci.

Text se nám pěkně zkrátil, a čtenář se dozví všechno o pozadí, jen si musí odpustit studánkovou vílu. Ale ta možná přijde o půlnoci ke Kidovu ohni...

ČAS

Počkej čase jen malou chvíli

než vykopám si hrob

na modré obloze

(to svědčí jistě o mé píli)

a pak pojedem

na hnusném povoze

budeš mi zpívat

vřískat víc a tíž

tancovat chtějí kola deště

já budu mrtvý ještě

a ty živý již

                               hondza

"TRAMP" ročník 1931

Canc na rozloučenou:

"Poradil bych tedy jít rychleji na věc a oprostit se od lyrických popisů prostředí - mě jako čtenáře zajímá příběh a ne to, jak umíte vylíčit atmosféru podzimního hřbitova."

    - z internetového odborného posouzení povídky od začínající autorky

Hlavní stránka