|
Píšeme povídky |
|
Klademe a klademe (pořád) Leckdy se zdá, že stačí ovládat školní sloh a základní stavbu věty, a cesta do regálů knihkupectví je otevřena. Dokonce i autorova hravá Múza napovídá, že roj myšlenek vlastní fantazie vytvoří knihu prostým přepisováním její hravosti. Opak je pravdou, i když tomu málokdo uvěří. Psát povídky je velmi obtížné. Totiž - každé slovo ve větě musí být na příslušném místě podle různých pravidel. Každá věta musí být kladena do textu jako cihla do pevné zdi. Stavět text jako zeď, slovo po slovu, větu po větě, se dá naučit. Vyžaduje to přemýšlení a rozhodování ve smyslu: patří to sem, nebo ne? Potřebuje čtenář zrovna tohle slovo k pochopení děje, nebo ne? Kladení je sice postup namáhavý a pracný, od zapisování nápadů hravé Múzy je příliš vzdálený, ale můžeme se spolehnout, že jsme pro čtenáře udělali to nejlepší, co jsme mohli. Příklad: Máme výtečně "nakladenou" větu z textu autora, kterého považuji za nejlepšího současného českého spisovatele: Tak prosím, nemotejte se mi v tom kině před plátnem, dokud není konec! Větu můžeme napsat úplně jinak. Jak projde hlavou, bez kladení a zdlouhavého přemýšlení: 1) Tak prosím, v tom kině se mi nemotejte před plátnem, dokud není konec! 2) Tak prosím, před plátnem se mi v tom kině nemotejte, dokud není konec! 3) Tak prosím, dokud není konec, nemotejte se mi v tom kině před plátnem! Ano. Na dalších třech neumělých příkladech je vidět, jak důležité je při psaní povídek klást slova na správná místa. Jako cihlu k cihle....
|
