|
Píšeme povídky |
|
Trochu o těžbě (skoro zlata) Tentokrát se naučíme metodu, kterou si pokazíme požitek ze čtení, ale zato se naučíme lépe psát. Je to naplnění poučky, že autor se nejlépe naučí psát od jiných autorů. Těch lepších, pochopitelně. Zajdeme do antikvariátu a koupíme knihu, jejíž příběh známe z dřívějška, nejlépe brožovanou, a od našeho oblíbeného autora. Přijdeme domů, knihu prolistujeme a vytrháme z ní stránky, kde se objevují popisy prostředí, popisy postav, dialogy, pohybové scény (hlavní hrdina se někam přemisťuje) nebo akční scény. Úvah, zamyšleností, dlouhých popisů vzpomínek, monologů a podobně si nevšímáme. Vytrhané stránky vlepíme do zápisníku a začneme zkoumat větu po větě: 1) Zjistíme, jakou větou náš roztrhaný autor svou knihu začíná. Snažíme se pochopit, proč první větu napsal zrovna takhle, a jestli na nás věta nějak zapůsobila. Ověříme si, zda je dodrženo pravidlo, že první věta jsou "dveře", kterými čtenář vstupuje do příběhu. 2) Po první větě prostudujeme první čtyři věty (případně celý odstavec) a spočítáme, kolik informací jsme z nich získali. Mělo by jich být hodně (třeba i deset nebo patnáct) a všechny potřebné pro nastávající děj. Pokud tomu tak bude, jistě nás to ohromí. 3) Text na rozsápaných stránkách si označíme poznámkami a sledujeme, jak autor střídá popisy prostředí nebo postav. Podobně jako u první věty zkoumáme, jak na nás popisy působí. Jsme schopni si popsané prostředí nebo postavy představit ve své fantazii? Je představa úplná, nebo něco chybí? Nebo třeba i přebývá? Kolik vět bylo potřeba pro vytvoření představy? Je lepší obšírnější popis, nebo stačí jedna věta pořádně zahuštěná dobře zvolenou charakteristikou? Výsledky píšeme do poznámek. 4) Pečlivě se probíráme dalšími stránkami, a třeba s údivem zjistíme, že náš oblíbený autor ve velké míře používá pro zpřítomnění času slovo TEĎ - "teď už věděl všechno", "teď zazvonil budík", "slunce vyšlo až teď". 5) Vrhneme se na dialogy a představíme si postavy jak spolu rozmlouvají. Jako kdyby stály v divadle na jevišti. Všímáme si svých pocitů, které nám naznačí, že to či ono mohla postava pronést líp. Snažíme se postřehnout, jestli rozmlouvání postav skutečně odpovídá jejich charakteristice, a jestli každá věta dialogu posouvá děj. Možná nás překvapí, jak často náš milovaný autor používá dialogy pro vlastní odpočinek. Postavy mezi sebou bezcílně klábosí, připomíná to přepnutí na psací automat, zatímco si autor odskočil na kafe. Pokud narazíme na takovou klábosící pasáž, zapřísaháme se, že umělé natahování textu nikdy nepoužijeme. 6) Údiv z častého TEĎ nás ještě nepřešel, a hned se divíme znovu. Objevili jsme, že náš oblíbený autor téměř nepoužívá obrazná přirovnání. Lépe řečeno - používá je nenápadně, skrytě a nepostřehnutelně. Tohle je třeba vnímat opravdu pilně. 7) Sledujeme a zaznamenáváme prolínání různých forem psaní, od autorské řeči po subjektivní způsob, a přiznáme si, že jsme dříve při běžné četbě netušili, že náš oblíbený autor se umí chovat ke čtenářům tak mazaně. 8) Když jsme si rozsápaného spisovatele opoznámkovali, poučně rozebrali a uvědomili si, co jsme se právě od něj naučili, vyrazíme do antikvariátu pro další knížku.
|
