|
Píšeme povídky |
|
Povídka je když... Snad přišla povídka na svět jako dítě dávných skazek, snad ji vymyslela uspěchanost parních lokomotiv, ale jisté je, že to bylo právě ve století devatenáctém, kdy povídky triumfálně zamořily knihy a časopisy. Podle literární vědy je povídka prozaický epický útvar kratšího rozsahu než román. Hlavní prvky, podle kterých se povídka pozná: - jedna dějová linie - hlavní postavy neprocházejí podstatným vývojem - povídka končí obvykle pointou - záběr života je omezený, chybí obšírný popis děje a prostředí Délka povídky bývá 6 až 25 normostran. Povídkám na pár stránek se říká mikropovídka, a zachycují spíše příhodu, než příběh. Upřímně si řekněme, že povídka není text, který se nám prohání v hlavě jako odezva různých soukromých úvah, zklamání, nudy, zamilovanosti, romantického snění, neúspěchu, venku prší, musím se někomu svěřit, nikdo mě nemá rád, a nechce se mi nic dělat. Abychom svádění ke psaní textu tohoto druhu dokázali odmítnout, sveřepě se držíme klasické osnovy povídky. To je: úvod, rozvíjení děje, zápletka, krize, rozuzlení zápletky, pointa, ponaučení a závěr. Prostě příběh. Nepodceňujeme "ponaučení" (které by mělo být na konci příběhu) protože proto jsme povídku napsali. Na druhou stranu je hodně čtenářů, které právě až příliš důvěrné ponoření do autorova soukromí mimořádně zajímá. Je to takové šmírování cizího člověka přes otevřené okno napsaných slov. Čím víc intimností a různých osobních trýzní a zádrhelů, tím vřeleji se čtenář baví. Ale stojíme my, věrní povídkáři, právě o takové čtenáře?
|
