Dokončení "Skalní kouzlo kostela sv. Josefa"

 Vnitřní vybavení kostela sv. Josefa bylo v roce 1893 výrazně zvelebeno. Majitel zámku, baron Jan Baptista Lexa z Aehrenthalu, nechal u firmy Petr Bušek a synové,  knížecích Rohanských řezbářů ze Sychrova, zhotovit oltář a kazatelnu. Ozdobou oltáře jsou tři sochy - sv. Josef s Ježíškem na ruce, sv. Petr a sv. Pavel. Kazatelnu obklopují obrazy čtyř evangelistů, alespoň se to tak jeví. Zajímavé je, že tři z nich jsou zachyceni při psaní svých knih a doprovázejí je symboly vztahující se k začátkům jejich evangelií:

  Sv. Lukáš zrovna se psaním skončil a svoji knihu drží zavřenou. Jeho doprovodem je býk, protože Lukášovo evangelium začíná popisem Zachariášovy obětní služby v chrámě.

Sv. Marek právě dopsal a pročítá napsaný text. U jeho nohou leží lev, symbol jeho začátku evangelia - autor se v něm totiž zmiňuje o životě Jana Křtitele, který žil na poušti, t.j. v "zemi lvů".

Sv. Matouš (nejblíže schodům na kazatelnu) soustředěně píše pod ochranou anděla - pokud je tento evangelista zpodobněn při psaní, znamená to symbol člověka. Začátek evangelia sv. Matouše je totiž věnován právě vypsání lidského rodokmenu Krista.

Zbývá nám čtvrtý evangelista, sv. Jan Apoštol (ten, který kromě svého evangelia napsal i Knihu Zjevení). Neměli bychom o něm, jako o postavě na čtvrtém obraze pochybovat, protože všude, kde je kazatelna popisována, se uvádí, že na kazatelně jsou čtyři evangelisté. Ale zapochybovat musíme, protože když se na obraz zadíváme o vteřinku déle než je obvyklé, poznáme, že čtvrtá postava je sv. Jan Křtitel, který s tvorbou evangelií neměl nic společného. Navíc to máme dosvědčeno polopaticky - jméno světce pod obrazem není St. Ioannes Apostolus, ale sv. Ioannes Baptista. A máme tu i příslušné atributy -  beránka a hůl s nápisem "Ecce agnus Dei - Hle, beránek Boží" což jsou slova, která Janu Křtiteli náležejí.

Lukáš, Marek, Jan Křtitel, Matouš

Sv. Jan Křtitel nahradil sv. Jana Apoštola záměrně, jako patron majitele zámku a donátora kostela Jana Baptisty Lexy z Aehrenthalu. Nejen to, má i tvář pana barona, což si můžeme ověřit podle jeho dalšího portrétu na Valdštejně v bývalé hospodě, dnes zámečku. Dalším aehrenthalským znakem je světcův oděv. Jan Křtitel žil na poušti, oblékal se do velbloudí srsti a koženého pásu, a tak bývá zpodobňován. V pouštním oblečení je v kapli na Valdštejně, ovšem s nešlechtickou tváří Karla Hynka Máchy. Pro pana barona se velbloudí oblečení nehodilo, co by tomu řekli lidé, vídat vrchnostenského pána v kostele jen tak "nalehko". Malíř to vyřešil elegantním rouchem v barvách baronova erbu.

Docela slušnou záhadou je světcovo gesto, pozvednutá ruka ukazující k nebi (pokud ovšem nehrozí lidu shromážděnému v kostele, aby bral účast na mši vážně). Ruka pobízející k pokání je obvyklá na obrazech tohoto světce (dokonce snad vůbec první jeho obraz je takto malován), ale protože je postava portrétem pana barona, je toto gesto poněkud nepatřičné. Pokud ovšem nemá směr jeho pohybu nějaký skrytý význam... Zatímco ostatní postavy na kazatelně jsou uvolněné a zabývají se psaním evangelií, Jan Baptista ukazuje vzhůru až příliš naléhavě, maně nám to připomíná Jana Křtitele na Valdštejně, který položenou paží nenápadně směřuje na téměř nečitelnou rytinu ve skalce, na níž spočívá. Z toho, co by mohl obraz pana barona na kazatelně v zámeckém kostele naznačovat, jde hlava kolem. Ale kdo dokáže rozluštit jeho tajemství?

Jistě je zbytečné připomínat, že kostel není muzeum a není tedy možné vstupovat za zábranu (nebo dokonce do kněžiště) a prohlížet si zblízka kostelní vybavení. Pokud by někdo tak učinil, svědčilo by to o skutečně vytříbené nevychovanosti.

 Hruboskalskem prošlo od časů počátku turistického věku mnoho návštěvníků okouzlených půvabem krajiny. Ale málokteří tu zanechali své srdce jako  rada Ing. Emanuel Horst, který po čtyřicet let každoročně přijížděl do Českého ráje. Pan rada byl přednosta italské  pojišťovny „Assecurazioni Generali“, která mívala sídlo na Václavském náměstí v Praze. Emanuel Horst si Český ráj zamiloval natolik, že nechal zhotovit sochu Ježíše Krista, který do své rozepjaté náruče a ke svému planoucímu srdci přijímá milovanou krajinu a každého, kdo s dobrými úmysly do ní vstupuje. Postavu doplňují atributy spojené s koncem Ježíšova života - kalich, důtky, trnová koruna a houba, což běžně nebývá zvykem, a tím je plastika unikátní.

Socha byla darována zámeckému kostelu sv. Josefa na Hrubé Skále. Na podstavci je štítek s básní pana rady, kterou se na sklonku svého života loučil s milovaným krajem: 

Buď s Bohem, Český Ráji,

Ty zdroji písní mých,

v Tvém šumném lesů lkání

jsem slychal i Tvůj smích.

Ja miloval Tě vřele,

Buď s Bohem – Lásko má –

Já vůlí Nejvyššího

Jsem v věčnost odvolán …

O Kriste, kterýs náruč

Svou vstříc mě rozepjal,

Vem v náruč svou i kraj ten,

Který jsem miloval.