Na Sahaře stojí v bílém písku malý hošík a chmurně vzhlíží vzhůru k vrcholům Duranga a Únorové. Potom se ptá otce, který se zaujatě věnuje fotografování saharských přírodních krás.

"Spadne už brzy ten kámen, tatínku?"

"To víš, že jo," odpovídá roztržitý rodič.

Hošík se tedy posadil na pařízek a odhodlaně řekl:

"Tak na to si teda počkám!"

Dvojskalí Duranga a Únorové věže neprávem zůstává poněkud ve stínu slavnějších Dračích skal, ale patří ve skalním městě k těm nejhezčím. Tento zvláštní  a nápadný útvar, původně nazývaný "Skalní Trosky", se objevil už na konci 19.století na pohlednicích. Obvykle bývá zpodobněn společně s Kočičí hlavou, která byla později přejmenována na Lebku.

Vrchol "hradby" mezi oběma sloupy už před sto lety vypadal podle pohlednic silně zvětrale. Byl porostlý borovičkami, z nichž zbyly jen dvě, pod jediným vrcholkem. Tento vrcholek tvoří nápadný až nepřirozeně našikmený balvan, hrozící, že každou chvíli sklouzne dolů. Ale právě tento balvan dodává "Skalním Troskám" zasněný půvab zvyku dávných návštěvníků hledat ve tvarech pískovců postavy a výjevy. Tady vidíme ženu v dlouhých šatech až k úpatí skály, která drží v náručí kytici a sklání hlavu, aby si k ní přivoněla. Nebo můžeme vidět skalní madonu, jak drží v náručí borovici, opravdové "dítě skal", a mazlí se s ním. Můžeme si představovat cokoli. V každém případě je to krásná romantická scenerie, která si při procházce Saharou zaslouží pár snímků navíc. Ovšem z bezpečné vzdálenosti z veřejné cesty.

Horolezecky byly oba vrcholy "Skalních Trosek" zdolány jako většina velkých věží v Dračích skalách německými lezci, a sice v letech  1935 a 1936. Sahara, místo vyprahlé, nejspíše přinesla levému vrcholu jméno Durango podle mexického státu s podobnými přírodními podmínkami, Únorová byla vylezena v červenci. Na kolmé holé stěně Duranga můžeme vidět další přírodní raritu - puklinu, která obrůstá zelení a dokonce se z ní  žene vzhůru dospívající břízka. Přidržuje se stěny jako zkušená horolezkyně...

Na červené značce mezi Hlavaticí a Valdštejnem se nachází dnes už nenápadné rozcestí, které svou zarostlou ponurostí a hlavně ještě ponurejším dřevěným křížem budí pozornost a chmurné myšlenky. Tohle místo se původně nazývalo "U Kříže", a okolní les "Amerika". Souběžně s cestou k Valdštejnu tudy kdysi vedl plot obory, stopy po něm nezůstaly, ale zůstala jiná památka na dávný dopravní ruch - část cesty do svahu je vydlážděna kamením.

Rozcestí kdysi bývalo významné, vrcholovou cestu křížila spojnice mezi Mašovem a Pelešany. Uprostřed stával rozcestník v podobě kříže, který svými rameny ukazoval směr k oběma obcím. Teprve později byl rozcestní kříž při úpravě silnice "odložen" ke straně, a na původní účel se zapomnělo. Dnes sdílí místo v lesním porostu s moderním turistickým rozcestníkem (odbočuje tu žlutá značka do Kacanov) a krásným jehličnanem, a je návštěvníky vděčně přijímán jako rozptýlení s duchovním zaměřením na lesní cestě, která se za Valdštejnem zdá trochu jednotvárnou.

Vánoce

Sníh padá tak tiše, tak tiše,

já v dál se zatoulal,

a pro to, co ztraceno zřel jsem,

mě hořký smutek jal.

Pro tajemné posvátné chvíle,

tam v horách za šera,

pro pohádku jednu tu krásnou

jednoho večera.

Plá světel a chvěje se záře,

a voní jehličí,

co drobných se splnilo přání,

sto jiných vyklíčí - -

K.Babánek, 1908

Hruboskalský značkovník

Není nad roztomilý zmatek na jednom stromě. Pěkná nová zelená namalovaná, pěkná nová zelená plechová, další dvě značky přebarvené zelenou jedna sem a druhá tam ...

Citát na rozloučenou:  "Ze skály (marianské) nás vede cestička do Sahary. Nohy naše boří se zde v písek. Jsme pod skálou Mariinou v chodbě, chráněné jakoby giganty z dávných pohádkových časů. Příšerný chlad ovane nás zde i v parný den, z četných slují a nad hlavami šumí nám temné báje, vrcholky stromův šeptají nám o dobách minulých, o nichž jim vypravovaly všecky ty skály vůkolní."  - Karel Muller, 1883