Bylo to před padesáti lety, blízko svátku Všech svatých, když dva cizí lezci ze zvědavosti vstoupili do kostela sv. Josefa na Hrubé skále. Už se setmělo, venku se rozsvítila okna zámku, v kostele plály svíčky. Jak unavené nohy lezců kráčely po přírodní podlaze, jeden z těch dvou zvolal: "To se mi snad zdá! Vlez jsem do kostela, ale přitom chodím po skále!"

Jeho druh se rozhlížel po matně ozářeném kostele s rostoucím úžasem. Pak pronesl s jistotou, které věříme dodnes: "Tohle je nejhezčí kostel na světě!" Měl pravdu. Ovšem, to bylo před padesáti lety...

Když vstoupíme do dnešní podoby kostela sv. Josefa, ani se nechce věřit, že to dříve býval výjimečný chrám s obrovskou duchovní silou. Byl to „dům postavený na skále“, poutník prošel skalním městem naplněn dojmy z nádherné přírody, vešel do kostela, a nasbírané dojmy se náhle umocnily tím, že kostel byl se skalním městem propojen jak nejtěsněji to šlo. Duše se vznášela k nebeským výšinám, ale pozemské nohy skalní město neopustily a pevně stály na pískovci. Kostel byl vlastně jen zastřešená skála s okny z čirého skla, jimiž slunce vplouvalo dovnitř podle libosti. Dříve jeho podlahu tvořila plošina ostrohu, k oltáři se zvedaly z jednoho kusu vytesané přes celý kostel široké schody. Tam, kde byl až po okno směrem k zámku kostel ponořen do plošiny, dokonce pískovec prostupoval zdí, a zakrýval ho boční oltář. Příroda se poněkud „tlačila“ dovnitř, v mokrých letech rostl na pískovci mech. Ale co by se přírodě neodpustilo pro jedinečný duchovní zážitek? Podlaha i schody nesly podobně jako pěšiny venku ve skalním městě vyšlapané stopy předků. Každá nová generace je měla na očích a mohla si své kořeny připomínat. I v tom býval hruboskalský kostel jedinečný.

 Jednolodní kostel nechal  postavit hrabě Josef Karel Waldstein podle projektu Jindřicha Hausknechta, který patřil k významným klasicistním architektům. Možná proto býval kostel svou přírodní jednoduchostí odlišný od jiných venkovských kostelů. Stavba započala v roce 1806, dokončena byla zřejmě v roce 1809. Ovšem na vysvěcení musel pan hrabě počkat až do 13. října 1812. O dva roky později zemřel a je pochován v kryptě pod oltářem. Dva očití svědkové se shodli na tom, že když zapadající slunce v určitém úhlu zasvítí k patě kostela, je okénkem ve zdi vidět skleněná rakev a uniforma generála, v níž byl pan hrabě uložen.

Tady bychom mohli lákání k návštěvě kostela sv. Josefa ukončit, nejspíš by to běžným turistům stačilo, ale našinec potřebuje nějaké ty záhady. A těmi kostel oplývá hojně, podobně jako mnohá místa na Hruboskalsku. Především je to osobnost pana hraběte. Ano, je to "ten" Josef Karel Emanuel Waldstein, proslulý společensky bohatým životem na duchcovském zámku, ale zejména tím, že v jeho službách strávil jako společník a knihovník celých dvanáct let slavný italský spisovatel a dobrodruh Giovanni Giacomo Casanova. Spolu se seznámili náhodně v Teplicích, a přestože Casanova byl o třicet let starší, spojilo je svobodné zednářství a záliba v kabale.  Když Casanova v roce 1798 zemřel (bylo mu 73 let) nastal jakýsi zlom i v životě jeho mecenáše. Josef Karel nebyl ženatý a neměl potomky. Odchází do tiché samoty zámku ve skalách a o pár let později staví kostel s kryptou. Na Hrubé Skále zemřel v březnu roku 1814 a odpočívá v objetí pískovce a poblíž Adamova lože, o kterém jsme přesvědčeni, že sloužilo jako zednářská svatyně, případně kabinet pro rozjímání. Duchovní rozměr kostela se tím naplňuje až nečekaně.

Zajímavou záhadou je hrob Giacoma Casanovy. Byl sice pohřben v Duchcově, ale hřbitov byl zrušen a ostatky tohoto italského šlechtice se nenašly. Vtíravá myšlenka svádí k otázce -  co když do krypty pod kostelem na Hrubé Skále nebyla uložena jen jedna rakev a hrabě tu nespočívá v paprscích zapadajícího slunce osamocen? Co když v příhodné chvíli byly ostatky Casanovy tajně přemístěny na Hrubou Skálu, aby pan knihovník mohl nadále dělat společnost panu hraběti? Jistě, příliš rozdováděná fantazie. Ale co když...

Záhadami je opředena i černá mramorová deska se zlatým nápisem, pod kterou se krypta nachází:

  Památce

Karla Josefa hraběte Waldsteina

Wartemberga

c.k. komorníka a generálova majora.

 Co křesťan, lidumil a vlastenec skončil on neuhonný život svůj v šedesáti letém

 věku dne 17.března 1814.

Popel jeho odpočívej v pokoji v tomto od něho

vzdělaném chrámu.

Tu památku bratrská láska jemu postavila 1815.

Text je psán ozdobně švabachem a česky. Desku dal zhotovit Josefův bratr František Adam Waldstein (voják, maltézský rytíř, bojovník s Turky a známý botanik), který panství po bratrovi zdědil a později ho prodal Aehrenthalům. Můžeme se ptát, proč je na desce zdůrazněno (skoro jako nějaký vzkaz), že pan hrabě byl bezúhonný křesťan, když se to u šlechtice předpokládalo samo sebou? Nebo tu bylo na závadu příliš okaté svobodné zednářství a proto se na vysvěcení kostela čekalo tak dlouho? Kdo ví.

 S kostelem sv. Josefa na Hrubé Skále souvisejí velké josefské poutě, o nichž je zmínka v jednom cestovním průvodci z 19.století: „Široké prostranství před zámkem, na němž stojí pěkný kostel zasvěcený sv. Josefu, ozývá se o pouti svatojosefské za počasí příznivého hlaholem tisícerých blízkých i vzdálených poutníků, kteří první tento jarní svátek ve volné, z dlouhého spánku zimního se probouzející přírodě stráviti neopomíjejí. Mnoho podobného má v sobě pouť tato s pražskou fidlovačkou...“ Jestliže je hruboskalská josefská pouť připodobňována ke známé pražské lidové slavnosti „fidlovačce“, jistě nechybělo to, co k takové veselici patřilo - střelnice, houpačky, kočovní kejklíři, flašinetáři i loutkáři. Bývalo tu živo...

o o o

V kostele zpívala Anička Vrabcová z Bukoviny, tajná milenka K.H. Máchy, za níž při svých toulkách údajně chodíval.

o o o

Autorovi známé skalní galerie zachránil kostel sv. Josefa  život. Jednou o svátku Hromnic kopal Vojtěch Kopic hlubokou studnu, ale rozmyslel si to. Nechal práce, vylezl ze studny a šel o tak významném svátku do kostela. Během bohoslužby se zřítila část výkopu, a kdyby na ni nešel, jistě by zával nepřežil.

o o o

Pod jedním novým vesele barevným oknem visí temný obraz ležícího Krista. Takový obraz se  dává o Velikonocích obvykle do spodní části oltáře, který se na Bílou sobotu stává Božím hrobem. Tady je poněkud necitlivě na stěně po celý rok.

o o o

V kostele hrávala na varhany paní Anna Šimůnková, malířka Českého ráje. Pocházela z rodu Řezníčků, kteří vlastnili pivovar pod Hrubou Skálou. Paní Šimůnková pravidelně přijížděla na léto do krásné vily dnešního pensionu Harmonie. Zemřela na prvního máje v roce 1990 ve věku 75 let, právě v den svého příjezdu. Pohřeb se konal v kostele sv. Josefa, tehdy ještě podlahu tvořila pískovcová plošina.

o o o

Těžko se tomu věří, ale mnoha návštěvníkům se moderní vzhled kostela, připomínající světlé a veselé kostely moravské, líbí. A kdo si posteskne po pískovcové podlaze, tomu je vyčítavě předložen případ, kdy nosič rakve  zakopl a rakev se zřítila i s nebožtíkem. Ale možná to nosič na podlahu jenom svedl - třeba zakopl o nohavici svátečního černého obleku nebo nebyl zvyklý na parádní boty. A odnesly to skály.

Pokračování příště