Pomalu ale jistě se nám vnutil podzimní čas. Skalák příjemně utichá, cesty pustnou, co kdybychom se vydali na Mariánskou vyhlídku, na kterou si v sezóně nemůžeme ani pomyslet? Na vyhlídku se dá přijít ze dvou směrů po žluté značce, od Adamova lože nebo od Sahary, a z obou stran si můžeme užít historického původu obou pěšin. Přístupy nechali vybudovat Aehrenthalové, když se neradi rozhodli  soukromou vyhlídku nabídnout k návštěvám turistické veřejnosti. Na pěšině od Adamova lože překonávají neschůdné skalky původní staré kamenné schody, a podobně byla upravena i cesta od Sahary, navazující na příchod od sedmihorských lázní. Návštěvníky vítalo na vyhlídce bytelné dřevěné zábradlí a pohovka z pískovce. Podobu pohovky s nádherně zdobeným opěradlem připomínajícím biedermeier zachycují dobové pohlednice z konce 19.století. Jenomže - turisté si pěkného vybavení na vyhlídce nevážili. Zmiňuje se o tom Durychův průvodce z roku 1886:

Konečně dostihli jsme Marianské skály. Již zdaleka vidíme korunu skály té, ovroubenou zábradlím a kol do kola lesními stromy porostlou. Na skále vytesán jest ovál, v němž nachází se nápis "Mariánská skála". Vystoupíme po kamenných schůdkách nahoru na temeno skály a první náš pohled padne na velkou dvojatou pohovku ze skály velmi uměle vytesanou, jejíž však ozdoby nemálo porušila "jména hloupých", kteří se na ni po způsobu světoznámého Kyseláka "zvěčnili".

Jestliže stav opěradla byl zhruba dvacet let před koncem 19. století neúnosný, jak muselo vypadat o pár desetiletí později! Rytinami zohyzděné a poškozené opěradlo ztratilo ozdobný význam, a bylo raději v polovině čtyřicátých let odstraněno. Na vyhlídce ale pro pohodlí turistů zůstalo alespoň ploché sedadlo. Najde se na něm několik starších rytin, z nichž nejvíce upoutá "JULIE" a zauzlovaná  písmena R a H(?) s letopočtem 1876. Každé jméno vyvedené v pískovci pečlivě a přesně obvykle provází pádnější důvod, než prostá registrace návštěvy. Z tohoto bodu sedadla je výhled na Dračí skály nejkrásnější - to přivolává domněnku, že se jedná o památku pojmenování některé blízké  skalní věže, ještě z dob, kdy sem chodila na procházku hraběnka Marie Felicitas.

Sedadlo na Mariánské bez opěradla vypadá tak nějak improvizovaně, není divu, že už není zabíráno na pohlednicích, a nikdo si ho nevšímá. Můžeme jen žehrat na přílišný zájem výletníků o pobytovou nesmrtelnost, který nás připravil o tak hezkou a cennou památku - mohli bychom ji upřímně obdivovat dodnes.

Tenhle výletek je jako stvořený pro skromné nadšence, kteří se spokojí s málem, a spíš než ohromující přírodní monumenty hledají uplatnění vlastní fantazie, podpořené pískovcovým nebo historickým detailem. Je to malá procházka k Bažináči, tentokrát Kacanovskému. Dostaneme se k němu snadno, pokud od koupaliště v Kacanovech učiníme pár kroků po silnici směrem na Vyskeř, a po těch pár krocích, v první zatáčce, odbočíme přes krajnici do nenápadného zarostlého údolíčka, vzadu se měnícího ve skalnatou roklinku. Balvanovitá skalka, po právu nazvaná Bažináčem, okamžitě zaujme, i když se snaží schovávat v hustém kmenoví. Stojí uprostřed roklinky osamělá jako zakletý zbrojnoš z vánoční pohádky, je záhadná a charismatická, stejně jako její slávou a pověstmi opředený oblý příbuzný od Čertovy ruky. A bezhlesně si popovídat s vnímavými návštěvníky umí stejně dobře.

Kacanovský Bažináč je skalní útvar rozdělený úzkou temnou puklinou. Na údolní stěně nese vytesané stopy po přiléhajícím domku nebo kůlně, stěna je mokvavá, rostou na ní mechy, a zkoušejí se tu uchytit i vzácnější játrovky. Horolezecky byl Kacanovský Bažináč zdolán v roce 1985.

Roklinkou vede kolem Bažináče prastará zapomenutá zemědělská cesta k horním polím, vyrýsovaná kamennou řadou. Cesta se kroutí mezi mechem porostlými skalkami, a hledat v okolí stopy lidské činnosti není bez úspěchu - dá se najít katastrální značka s číslem pozemku a příslušným křížkem, a další rytinky, bohužel už udolané povětřím a věkem.

Romance

Má duše do ticha se halí

jak ubledlý květ podzimní,

ocúny kvetou, slzy pálí,

romance intimní.

Na strunách ruka tiše hraje,

v zrak kouzlí kraje zapadlé,

vzpomínky čarovného máje,

jich vůně uvadlé.

Zní tklivá píseň snící

nástroj se v touze zachvívá

v sad vchází luna bledolící

tak luzná, zářivá...

T.Dubrovská, 1918

Hruboskalský značkovník

Nové značky v Arboretu ještě svítí bělobou, a na sloupku pěkně přes roh navozují dovádivou myšlenku: půjdou-li dva návštěvníci po značkách proti sobě, srazí se?

Citát na rozloučenou: 

"Setkat se s kamenem, stát se jeho druhem na společné životní cestě, není pouhým básnickým či filozofickým symbolem, literárním obrazem, ale běžnou realitou." - V.Vokolek

Hlavní stránka