Víme, že na žebříčku nejvzácnějších skalních rytin se skví Antimona hodně nahoře. Nějaká dobrá duše ji očistila od mechu a tím prodloužila její viditelný život. Původ Antimony zůstává záhadou, a podobně záhadné je i blízké okolí. Tvoří ho nenápadný skalnatý lesní kout, opuštěný a nevyhledávaný. Kolem vede široká cesta dolů, spojnice pramenů a Sahary, ve zlatém věku lázní společensky vytížená. Nejspíš proto jsou tady tak zvláštní památky...

Různě poházené balvany ve svahu mají na stěnkách obrácených k cestě stopy mnoha rytin, dnes už těžko rozpoznatelných. Jedině dvě slova ROCHER JOSEPH a snad znak erbu jsou ještě patrné, a pod nimi letopočet 1872. Možná se jedná o nápis "Josefova skála" ve francouzštině, možná se jedná o vzpomínku na návštěvu vzácného lázeňského hosta, možná je to prastaré označení pozemku s číslem 872. Kdo ví ...

Zvedneme-li pohled od balvanu vzhůru, vidíme temné nevýrazné souskalí, s příliš rovnými kolmými stěnami, připomínající poměrně rozsáhlý lom, snad dodávající materiál pro stavbu lázní. K záhadě ROCHER JOSEPH můžeme tedy přidat další domněnku, že nápis je název lomu a letopočet znamená rok jeho uzavření.

Kolik zajímavých památek ze starých časů postupně zaniká v tomto zarostlém lese a co mají společného s Antimonou za rohem, to jsou vzrušující otázky. Možná, že někomu nenápadné balvany u cesty pod temným lomem napoví víc - pokud ovšem neschovaly všechny své poklady do mechu...

Jeden z balvanů nad cestou zdobí rámeček na nápis, stále zachovalý.

Jen pozorné oči zachytí v zeleném mechu na jednom z balvanů u cesty křížek (označení katastru na tomto místě nemá smysl) a nad ním a kolem něho celý houf písmen. Snad se ještě dají rozluštit. Existuje písemná zmínka, že jeden z Valdštejnů tady někde nechal pohřbít svého oblíbeného loveckého psa.

Na často využívané lesní stezce (dříve zelená značce) z autocampingu pod Maják se dá narazit na jednu pikantní drobnost. Je to tlející pařez, trčící uprostřed cesty. Pokud se zastavíme a trochu prozkoumáme břeh nad ní, možná nalezneme  nějaká ptačí pírka. Tenhle pařízek, když ještě byl pohodlným posezem, sloužil jako jídelní stůl pro dravce z Čertovy ruky a Majáku. Pokaždé se tu našly zbytky peří straky nebo holouběte.

Jednou si nějaké dítě na pařízku hrálo. Postavilo nahoře z dlouhých klacíků hrad nebo snad chaloupku, a svůj výtvor po sobě neuklidilo. Trčící klacíky dravcům nedovolily přistát, a tak dnes už je bohužel starý pařízek opuštěný. Dravci do své oblíbené jídelny už nelétají.