Mezi první dopravní značky řídící provoz kočárů, žebřiňáků, bryček a poštovních vozů patřila brzdná nebo brzdová kola vyrytá do tzv. „brzdových kamenů“ na levé straně cesty. Brzdná kola zavedl patent císařovny Marie Terezie. Jejich úkolem bylo varovat před prudkým klesáním, aby se zabránilo najetí vozu do koní.  Piktogram žebřinového kola musel být povinně vybaven obrázkem brzdy, čímž byla dopravní značka kompletní a nezaměnitelná.

Za svých časů patřily brzdové kameny k běžnému vybavení silnic, zejména na trasách pošty. Postupně vymizely a dnes jsou vzácnou technickou památkou. Vyskytují se jen na několika místech většinou na jihu Čech. Proto potěší, že právě skalní město oplývá kromě přírodních krás i cennou kolekcí brzdových kol - není divu, že se tyto dopravní značky zachovaly, tady nepotřebovaly sloupky, u cest bylo pískovcových balvanů vždycky dost. Brzdné kolo zarostlé mechem můžeme najít v Dračích skalách na balvanu v zatáčce u silničky klesající k Doubravici. Pohled na další tři si můžeme užít v protesané zatáčce "kočárové" cesty z Valdštejna na Hrubou Skálu. Silnici nechal postavit v roce 1840 Alois Lexa z Aehrenthalu, a to v souvislosti se stavebními úpravami  na Valdštejně. Zajímavou částí silnice je elegantní oblouk zatáčky, proražený do skály ve stoupání do vrcholu „horského“ hřebene. Kameníci dorovnali stěny zatáčky do hladka množstvím vrypů (jen lenocha z toho nerozbolí ruce). Stěnu zatáčky i nízká "svodidla" zdobí zachovalé cestářské křížky,

Nahoře nad silnicí je ve vrcholové skále dobře vidět  další protesaná stěna. Je to zatáčka prastaré cesty, která vedla od hájovny temným dolíkem na vrchol hřebene. V levé stěně této stařičké zatáčky se nacházejí dvě brzdná kola řádně opatřená symbolem brzdy.

Sedláček, který se žebřiňákem a koníkem sjížděl dolů do Bukoviny, byl těmito dopravními značkami varován před přílišným spádem do temného dolíku. První brzdné kolo  požadovalo, aby brzdil vším, co má po ruce, druhé kolo požadavek opakovalo a jeho brzda napodobila křesťanský kříž, čímž nepokrytě hlásala: „Brzdi, nebo zemři!“.

Skalní rytiny se rády zlomyslně skrývají před očima návštěvníků. Například uvedená brzdná kola ve staré zatáčce nad Bukovinou: jednou si v temném dolíku jistý  školní výlet uspořádal závod v běhu do vrchu. Start byl u Hájovny, cíl nahoře, právě v ohybu prastaré cesty. Pan učitel si brzdných kol nevšiml a snaživě je přestříkal sprejovou barvou, aby studentíci věděli, kde je cíl. Naštěstí hruboskalský pískovec si poradí se vším, stačila jedna dlouhá mokrá zima, a sprejem vyznačený cíl z brzdného kola zmizel (bílý pruh mezi koly je lišejník).        

Brzdná kola na horní staré cestě nejsou sama. Další je v nové protesané zatáčce, pěkně před klesáním, nízko u země, aby je zahlédl kočí sledující cestu, a vlevo, jak se na brzdné kolo sluší. Tentokrát je rytina odbyta, bez obruče spojující žebřiny. Někdo by ji považoval za symbol hvězdy, třeba za Jitřenku (shodou okolností ukazuje k východu), ale máme tu „povinné vybavení“, symbol zdvojené brzdy (brzdit dvojnásobnou silou?), takže omyl je vyloučen.

Oba snímky zachycují stav rytin zhruba před dvanácti lety.

Když stoupáme po "horské silnici" resp. červené značce od vyhlídky U lvíčka vzhůru k odbočce ke Kopicovu statku, zcela jistě přehlédneme vlevo mířící pěšinu rychle se ztrácející v hlubokém stínu lesa. Je to spojnice po svahu nad Dešťovým údolím, která ústí na modrou značku nahoře na hřebenu. Píše se o ní v Řezníčkově předválečném průvodci:

"... pěšinka dosti vysoko vroubí rokel Jámu (pozn.: nynější Dešťové údolí) a je pozoruhodná pro krásné výhledy do skal fantastických tvarů. Přední jehličiny jsou plné horských lišejníků, dále procházeli bychom hustý porost kapradin, který připomenul asi hostům z Kalifornie jejich vlast i nazvali toto místo Kalifornií."

Pokud sbíráme tajemná místa, která se projevují zvláštně působícími a nevysvětlitelnými přírodními silami, je právě tady magická krajinka, o kterou bychom se měli zajímat.

Pěšinka sama o sobě poskytne jen krásné pohledy do skalních partií a na lesnaté vlny údolí, není ani dlouhá a nijak mimořádně se neprojevuje. Ale překvapí skutečnost, že právě ona okouzlila hosty z daleké země natolik, aby se jejím prostředím zabývali víc než jinými hruboskalskými krásami a dokonce mu dali jméno. Přitom víme, že hasivka orličí, připomínající Kalifornii, roste všude a není výsadou jen svahu Dešťového údolí.

Vysvětlit se to dá tím, že pokud se na této pěšince na chvíli zastavíme a necháme na sebe působit její okolí, dostaví se "podivné pocity". Někdy v tak silné míře, až to začne být nepříjemné. Jakoby vršek nad pěšinkou byl nějakým přírodním "zesilovačem" dojmů.  Proto snad mimoděk si cizí hosté vliv pěšinky zapamatovali a spojili s touhou po domově. Ovšem - museli o tom mluvit a museli se na tom shodnout, což je opravdu nezvyklé.

Co způsobuje "divné pocity"? Možná byl vršek nad pěšinkou silným kultovním místem, možná tu došlo k děsivé události, možná seskupení kopců a skal vytváří nepostřehnutelné obrazce, dráždící temné myšlenky, kdo ví - ale pokud skupině lidí stálo zato pěšinku pojmenovat, leccos se za tím skrývá. A možná by ti Kaliforňané ani pořádně neuměli vysvětlit, proč je to napadlo...