Zhruba před desetiletím se na Valdštejně našla pod bývalou restaurací hladomorna, a v jejích hlubinách seskupení záhadných středověkých rytin. O tomto nálezu podrobně pojednal časopis HOT a přiložil i fotografii, podle níž byl překreslen dolní obrázek. Obrazců bylo osm, ale k dispozici jich máme jen šest. Ona to asi původně hladomorna nebyla, rytinky nejspíš kromě středověkosti nemají valný význam a jsou to  jen šipky, luky, štíty a podobně, ale našinec  tak obyčejné vysvětlení přijmout nemůže. Našinec naopak nález vyhodnotí s úměrnou dávkou romantického nazírání, a hrdě s touhou po objevení senzace pronese: 

"Obrazce v  hladomorně na Valdštejně znamenají nákres raně středověké mapy. Mapy, kterou autor vyrýval nějakým primitivním nástrojem do pískovcové stěny hladomorny potmě, protože mu pochopové odepřeli hodit  dolů baterku, o svítícím mobilu nemluvě.  Tužku a skicák pro kreslení podle libosti si zřejmě do hladomorny vzít nesměl. Ale byl to mazanej středověčan - aby v černočerném šeru mapu co nejpřesněji do stěny zaryl, připravil si nejdříve podpůrné čáry pro správné vzdálenosti orientačních bodů. A o čem je ta mapa? O rozložení balvanů kolem Čertovy ruky, samozřejmě. To se pozná na první pohled. Ta velká placka je Čertova ruka, vajíčko dole je Bažináč, na ním hraniční kámen, potom divnej kámen, a nejvýš je kamenná lavička na modrý značce. Ten balvan vlevo vedle Čertovy ruky je při pěšince taky na modrý."

Příliš smělý proslov? Možná. Ale dovolí rozvinout pěkný pohádkový příběh:

Pobyt v temné smrduté díře byl trestem za projevy pohanství, a hradní pán byl neústupný. On sám, jeho rodina a družina dávno přijaly novou víru, ale v lesním kraji pod hradem se tajně uctívají kameny a stromy jako dřív. Mnohé modly padly, háje byly pokáceny, stély označující posvátné prameny byly svrženy, ale vůle hradního pána nebyla ještě naplněna do poslední poddané duše. Starci křesťanství vzdorovali.

Stařec, který byl do hladomorny vhozen nyní, byl pohanským knězem z jedné vsi pod hradem. Netížil ho pánův nespravedlivý trest, ale pomyšlení, že kdyby v hladomorně zemřel, budou zapomenuta posvátná místa, která jsou pro život v divokých lesích tolik potřebná. Například Kámen. Kde se lidé budou zbavovat neduhů, jestliže křesťané zboří označení zdroje léčivé zemské síly? Už teď posvátnou božskou Dlaň, zvedající se k nebi v temných skalách, odsoudili k odmítání nařčením, že patří zlým silám.

Dřevěnou mříží nad skalní dírou pronikl dolů šerý paprsek světla. Stařec v písku nahmatal střepy rozbitého džbánu. Zaujala ho myšlenka, jak zachovat pro další věk cestu posvátných balvanů. Stařec začal pracovat poslepu. Nejdříve si dlaní ohladil měkkou pískovcovou stěnku, potom začal rýt dlouhé čáry, které určily vzdálenosti jednotlivých obrazců mezi sebou. Kostnatými prsty hledal potmě v rýhách směr a tvary.

Sotva stačil práci dokončit, vzpomněli si na něho ti nahoře. Pacholci starce z hladomorny vytáhli a vyhnali z hradu, aby šel domů. Dřevěná mříž  padla na skalní díru, a hladomorna se utopila v černotě a tichu. Jen dole v hloubce zůstal skrytý náčrt  kdysi posvátné krajiny...

Pohádka o pohanském rytci ve valdštejnské hladomorně si zaslouží shovívavý úsměv nebo i pohoršené odmítnutí, a bylo by oprávněné, kdyby... Kdyby Bažináč nebyl tak zvláštní, hraniční kámen tolik netrčel do světa, divnej balvan nebyl příliš divnej, a hlavně - kdyby dva z kamenů pod Čertovou rukou na sobě nenesly příslušné symboly z hladomorny.

BAŽINÁČ - jestliže přijmeme teorii, že velký objekt uprostřed mapky je Čertova ruka (a k identifikaci jejího tvaru pomáhají i souměrné výběžky do stran), je poloha Bažináče v dolní části jasně označená.

Bažináč je jednou z velkých hruboskalských záhad. Je to balvan "vyvolený" mezi všemi balvany, a co jich pod skalami je, ale nikdo neví proč. První si ho všimli horolezci (je zakreslen v průvodci Janků z r.1977), přestože jako horolezecký terén nemá význam. Naopak se traduje, že teprve po zdolání jeho placatého vrcholu může lezec tvrdit, že skutečně poznal Skalák. K Bažináči se vztahuje půvabná pověst (viz "Hruboskalsko 2.díl" z r.1998).

 Pod Bažináčem vytéká pramen. Sjednocení stromů, kamene a vody činí Bažináče místem esotericky vyjímečným, zvláště když se vedle povaluje skalisko, které při troše fantazie vypadá jako pokácená stéla. Nelze se tedy divit, že se tady v období keltských svátků objevují  přírodní resp. šamanské oltáříky.

To, co činí Bažináče unikátní hruboskalskou památkou, je dosti stará rytina na vrcholu, napodobující obrazec  z hladomorny. Rytina znázorňuje slunce, a ukazuje na východ. V našinci se až zatají dech, když zjistí, že přímka hrubě vedená směrem z rytiny propojí místa s názvy Posvatnice (!) a Černý háj (víme, že takové místní názvy mají původ keltsky posvátný) s vrcholem Kozákova (teď už radši nedomýšlet, o co tu vlastně jde). Jednoznačně Bažináč si pro svou tajuplnost a možnou kultovní minulost zaslouží pozornost, obdiv a především respekt po žluté značce kolemjdoucích návštěvníků.

HRANIČNÍ KÁMEN stejně jako Bažináč působí dojmem, že ho někdo pod Čertovu ruku přivalil naschvál. Kámen osaměle trčí v lese u přechodu ze žluté na modrou značku, a na zádech nese rytinu, která na první letmý pohled způsobuje senzaci. Alchymistický symbol, možná astrologický nebo čarodějnický? Tento tvar rytin bývá vysvětlován i jako zjednodušená lidská postava. Pod symbolem je  letopočet 1841, což vypadá historicky dobře. Ale škoda času na spekulace. Balvanem probíhá hranice mezi Turnovem a obcí Karlovice, a údajný symbol je obyčejná zeměměřičská značka, doprovázející číslo pozemku 84 v rámečku. A je po záhadě. Balvan sice  posloužil jistě už v 19. století při vymezení hranic, ale dál zůstává tajemstvím, kde se na rovině jen tak vzal, a proč je linií propojen s divným kamenem a tudíž i s hradbou Čertovy ruky.

DIVNEJ KÁMEN - tenhle šutrák není v letním porostu vidět, je ve vzrostlé lesní školce za plotem. Těžko jeho "vykousnutí" považovat za hříčku přírody. Někdo ho rozsekal na pláty, a jeden plát byl odstraněn. Technici by mohli odhadnout, jestli by bylo možné prostředním plátem vzhledem k jeho těžišti pohybovat, podobně jako obětním kamenem v Branžeži. Divnej kámen jako jediný nemá na mapce z hladomorny vodicí čáru. Jeho symbol je naopak ze všech obrazců v hladomorně balvanu vyčnívajícímu ze země nejvíc podoben. Co když tohle tříbalvaní sloužívalo jako starověká přírodní léčebná pomůcka? Kdyby se pravěký pacient uložil naznak do mezery, měl by tíhu balvanu z obou stran, sílu Země v zádech, vesmírnou sílu nad hlavou, a procházel by jím energetický proud od hraničního kamene ke stěně Čertovy ruky - nebo spíš naopak, a to by bylo ještě zajímavější.

KAMENNÁ LAVICE - původně to jistě byl velký balvan z tvrdého pískovce, než ho při stavbě Angerovy stezky rozbili. Nenápadně leží při modré značce pod Janovou vyhlídkou, a vypadá jako střed květu s okvětními lístky. Torzo balvanu bylo nahrubo opracováno na kamennou lavici, ale nepříliš pohodlnou. Nestává se často, že by nějaký návštěvník na lavici odpočíval. Balvan sloužil jako ukazovatel, je na něm směrová šipka Angrovy stezky. Podobně jako Bažináč má balvan s kamennou lavicí na vrcholu vyrytý svůj symbol z hladomorny ve stejné podobě, to je obloukem dolů. Rytina se nachází v jakési  vyhloubené míse s ďupkami (obloha s hvězdami?). Podobně jako je protější rytina na Bažináči symbolem Slunce, tady je Měsíc, ukazující k západu.

KÁMEN NA MODRÉ - kdyby nebyl zakreslen na mapě z hladomorny, nikdo by v něm záhadu nehledal. Je velice nenápadný, občas na něj někdo čmárne podpis, aby se vědělo, kdo odvážně prošel pod vyhlídkou U Lvíčka. Tento balvan na sobě nese neobvyklou rytinu, je to kruh s něčím, co vypadá jako obrácený vigvam ležící na šipce.  Notně "vybledlý" symbol vypadá jako skautská  značka z 20.let (směr do nějakého tábora), ale je možné, že původní kruh (sluneční označení jihu) někdo překryl znakem z modernější doby. Kámen na modré je ve svahu, a tak je více ponořen do písku než ostatní balvany z valdštejnské mapy.

Po procházce od kamene ke kameni ještě zbývá se ptát, co vlastně kamenný systém pod Čertovou rukou znamená. Potvrdili jsme si souvislost s rytinami v hladomorně na Valdštejně (i když je to podobnost čistě náhodná), a v téhle souvislosti se nabízejí tři vysvětlující možnosti:

a) součást středověkého dopravního systému přes skalní město (v podstatě dopravní značky), přičemž nesmíme zapomenout, že Krokodýl tehdy ještě neexistoval,

b) dobře schované tajné označení nechráněných přístupů ke hrádku na Čertově ruce (to by vysvětlovalo, proč kameny jsou v podobě šipek, kromě divného, který je směrem k Čertově ruce v linii kamene hraničního, a tudíž šipku nepotřebuje),

c) rovněž dobře schované pomocné body při výstavbě tajné podzemní chodby

d) vzhledem ke své nezvyklé tvrdosti nepoužitý odpad při stavbě hrádku na Čertově ruce.

Výběr možností záleží na osobním vkusu čtenáře. Pokud se tohle všechno někomu nezdá, ať vysvětlí, proč v celém prostoru pod Čertovou rukou jsou popadané kusy skal zapadlé po krk do země, vrostlé do písku a splývají s terénem jak se sluší na druhohorní původ, zatímco balvany z hladomorny si vesele vyčnívají vysoko nad povrchem, jakoby je tam někdo odložil jen před pár staletími? To je ta klíčová otázka...

Chvála vody z pramenů

Proč máte na stránkách to kafe? Vždyť to se skalami nesouvisí - ptala se onehdy jedna čtenářka.

Souvisí to hodně. Každá kafařka nám dá za pravdu, že dobře chutnající český turek potřebuje dobrou vodu. V lahodnosti vody  je Hruboskalsko nedostižné.

Stánky používají pro přípravu turecké kávy vodu z místních pramenů, která už za dr. Šlechty byla proslavená. A pokud ji ve stánku připraví jak se má, horkou a s pěnou, je i turek z kelímku výborný. Servírovaný na pískovci při pěkném počasí chutná ještě víc!

V září uplynulo deset let, co na  zaniklé ocúnové loučce poblíž Arboreta  vykvetl poslední ocún (zachycen na obrázku). Ocúny na dříve pečlivě sečené louce těšívaly turisty putující z Hrubé Skály na Valdštejn svou křehkou záplavou fialových kvítků.

Hruboskalský značkovník

Kamenná lavice na modré značce pod Čertovou rukou nese šipku, naznačující směr cesty k Janově vyhlídce. Kolem šipky jsou zbytky modré barvy. Směrová šipka je vyryta do vrcholu kamenného jehlanu nejblíže cesty, a její tvar je poněkud čmáravý. Ležérnost a styl naznačuje původ někdy v letech začátků turistických výletů.

Citát na rozloučenou:  "V Sedmihorských lázních užívá se též tamnější vody vnitřním způsobem, ačkoliv i zde přísně se dbá na stav nemocného. Průměrně předpisuje se denně až 20 malých skleniček čtvrtžejdlíkových, některý pak pacient má dovoleno píti pouze 5, některý opět až 35 takových sklínek." - V.Durych, 1886

Hlavní stránka