|
|
|
|
Přetížený balvan ze Sahary
Na Saharu se dostane každý, kdo veden žlutou značkou sestoupí s Mariánské vyhlídky kolem památníku horolezců dolů pod skalní věže (nebo opačným směrem kolem pramene Barbora po žluté značce vzhůru do skal). Sahara je zvláštní místo. Nazývalo se tak ještě před počátkem turistických věků. Je to místo vyprahlé, písčité, a nebýt stromů skutečná pouštní oblast. Kousek nad Saharou se nacházejí stopy starého lomku, zřejmě uzavřeného ještě za Valdštejnů, jak dosvědčuje úředně vypadající rytina letopočtu 1819. Z lomku se pískovcové kvádry mohly k opracování stahovat právě na Saharu, jejíž název by pro kameníky pracující v prachu a písku na přímém slunci byl určitě případný. Sahaře vévodí dvojvěží Únorové věže a Duranga, za nimi je Kočičí hlava, zvaná též Lebka. Nad cestou na konci Sahary se zvedá další dvojvěží Skaut a Skautská věž, která hrála roli Dračí věže ve filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny." V tomto filmu si ostatně zahrála celá Sahara, včetně "dětského" balvanu.
Balvan na Sahaře v poledním slunci, v pozadí věž Ocún.
Jeden z mnoha dobyvatelů balvanu na vrcholu...
Výstup láká i dospělé - kdo by odolal být na pár minut horolezcem?
Na nezájem veřejnosti si balvan na Sahaře stěžovat nemůže.
Pod převisy na užších stranách balvanu se daří vzácným mravkolvům - zatím jejich maličké kolonie odolávají turistickému náporu.
Zajímavé je, že existuje jedna rytina, která na balvanu přežívá prokazatelně nejméně přes půl století. Je to primitivní obrázek pivní sklenice s pěnovou čepicí. Autor nebyl žádný velký umělec, ale dal si práci, vnořil sklenici hluboko do stěnky. Snad je tento piktogram, vyjadřující hluboké přání zajít si někam do hospody na jedno orosené, symbolem věčně žíznivé Sahary, ať už kamenické, turistické nebo horolezecké...
Ukázka, co umí hruboskalský pískovec. Během relativně krátké doby čtyřiceti let se původní mělké stupy změnily nepoznatelně. Za dalších čtyřicet let tu budou stát tři pískovcové sloupy...
Zapomenutá filmovací místa
Když se spojí "Hruboskalsko" a "filmovací místa", každého hned napadnou filmy "Jak dostat tatínka do polepšovny" a "Princ Bajaja". Ve skalním městě se filmovalo daleko častěji, vzhledem k tomu, že po četných hruboskalských cestách se i do nejdivočejších romantických koutů pohodlně dostane potřebná technika. Uprostřed Dračích skal se v roce 1965 natáčel film na motivy povídek Josefa Škvoreckého "Zločin v dívčí škole". Hlavní roli poručíka Borůvky v této kriminální komedii vytvořil Lubomír Lipský. V první povídce "Smrt na Jehle" řeší Lubomír Lipský vraždu mezi čtyřmi horolezci. Tři podezřelé ze zabití spolulezce hrají Petr Kostka, Jana Gýrová a Jan Faltýnek. V malé roli můžeme vidět i Petra Prachtela při lezení. Děj se odehrává v Prachovských skalách, ale jsou momenty, kdy filmaři dali přednost přístupnějším hruboskalským cestám.
Touto cestou ve skalách běží Jan Faltýnek pro pomoc. Tudy také kriminalisté v čele s Lubomírem Lipským rázně pochodují k místu činu, vzdálenému nějaký ten kilometr. Jedná se o cestu Zámeckou roklí (zelená značka) poblíž Myší díry.
Kriminalisté přijíždějí od Osudové věže do Dračích skal.
Tady, u sochy sv.Prokopa je zřízeno parkoviště kriminálky. Přijíždí sem autobus s horolezci. Tady zároveň příběh končí, vrah je dopaden, naložen, vozy se rozjíždějí, a odjíždí i autobus. Okolní stromy od chvíle natáčení hodně povyrostly. Ve filmu je na některých záběrech z tohoto místa rozpoznatelné, že přes Dračí skály byla v šedesátých letech vedena elektřina. |
Mezi příspěvky poslanými před pětadvaceti lety do trampské literární soutěže se objevily dvě básně na lezecké téma. Autor je neznámý. "Správnej konec" je parafráze na "Když" Rudyarda Kiplinga. Pokud se básně naučíme zpaměti, můžeme si vychutnat jedinečný pocit - zastavit se někde v centru Skaláku, podívat se nahoru k vrcholům pískovců a s gustem si odříkat: "Když máš na prásky, nelez lehký cesty, neblázni..." Správnej konec Když máš na prásky, nelez lehký cesty neblázni když odřený se zahojily pěsti sparou jdi když svaly si chtěj pohrát s převisama poslechni a navaž se na správnej konec lana.
Když kovaříčci bušej v makovici ještě dnes když odvaha zalezla pod lavici jako pes když pevná zem ti chybí pod nohama nech se vést a navaž se na správnej konec lana.
Když s vrcholu nevede sestupovka potom slaň když nebezpečí hrozí že tě potká neplať daň když pochybils a hrozí z toho tlama sevři dlaň teď pro změnu zas na prostředku lana.
Tak pokračujem
Když zem tě praští tvrdě po zádech a surově ti zmasíruje bradu nečum a vstaň a popadni svůj dech! A koukej chlapsky přijmout její radu chceš-li dál zůstat na své skále pánem. Nehořekuj nad přetrženým lanem to k lezení se teď už nehodí i kdybys svázal jak tě lítost nutí spálené konce uzlem spolehnutí. Mizerné lano musíš zahodit! Příště se nenech zlákat opletem a navaž se na lano s pevnou duší. I když jsi pádem trochu popleten začni zas lézt a poznáš že to jde. Na barvě lana přece nesejde!
Hruboskalský značkovník
Staré značky se nedají. Když je někdo přemázne, stejně se dostanou zpátky na světlo a matou pocestné. Jako v případě žluté značky na trase vedoucí z lázní Sedmihorky na Valdštejn. Pod Čertovou rukou se značka mírně uhne po silnici, a kousek za balvanem Bažináčem ukazuje jít vlevo do stráně. Jsou tam železné schody, kterými je možné přetraverzovat dlouhý svah až do zatáček poblíž Valdštejna. Užitečná zkratka, ale je lépe zůstat na silnici a jít dál jen s pozvolným stoupáním po asfaltu.
Na zkratce totiž vyrostlo vysoké mlází. Ze scenérií skalního města stejně není nic vidět, prodírání porostem je nepříjemné, na cestě je hluboký písek, a pěšina je nerovná sama o sobě. Kdo nemá pořádné boty, ten by měl po použití téhle části žluté značky požádat na Valdštejně kotníky o odpuštění a na jejich počest spořádat nějakou tu zmrzlinu navíc.
|
|
Citát na rozloučenou: Kolem jeskyňky sv. Prokopa dovádí nezbedný hošík a snaží se do pískovce kolem sochy rýpat klacíkem. Maminka v turistickém se ho od skály snaží odehnat slovy: "To nesmíš skále dělat!" "A proč ne?" "Když do ní budeš šťourat, tak tě potrestá!" Zpupný hošík se posmívá: "Jak by mě mohla potrestat?" Maminka se zamyslí a řekne: "No, třeba na tebe pošle bouřku!" |
|
Kdo
by neměl pochopení pro děti. Na výletě vidí kolem sebe tolik skal,
skalek a balvanů, vidí horolezce ve stěnách, lana, kruhy, stupy - není divu, že
nejsou k udržení, že také touží drápat se vzhůru, mít v dlaních hrubý pocit pískovce
- a rodiče jsou rádi, že se děcka zabaví. Na
Hruboskalsku jsou dvě nízké skalky, které si nechtěně zasluhují označení
"dětské". Není totiž okolo jdoucího dítěte, které by
radostně nešplhalo na jejich oblé vrcholy. Jedna taková
skalka je u hlavní cesty v Dračích skalách, druhá na Sahaře.
Balvan
na Sahaře je poset všudypřítomnými rytinami. Největší rytina,
jaká se kdy na balvanu objevila, bylo v 70. letech německé
ženské jméno, zřejmě Ulrike. Snad "zazdění do skály" nepřineslo
živé Ulrice smůlu... Obrovská písmena roky bíle zářila po celé
Sahaře, ale hruboskalský pískovec ví, jak se rytin zbavit. Za
pár let dešťů a větru přestala Ulrike strašit. 
