Zajímavé zaokrouhlené výročí přináší měsíc říjen. Právě před patnácti lety  se v mlhavých podzimních dnech odehrálo možná největší stěhování v hruboskalské historii. 

Dva roky vytvářel akademický sochař Jiří Novák ve své přírodní dílně pod zámkem Hrubá Skála kopii pískovcového sousoší znázorňujícího vidění sv. Luitgardy. Původní sousoší z roku 1710 od tehdy dvacetiletého Matyáše Brauna, považované za nejcennější sochařské dílo na Karlově mostě, bylo přestěhováno do bezpečí lapidária.

Čtyřicet tun vážil pískovcový kvádr z lomu v Podhorním Újezdě, který sochař zpracoval do desetitunového sochařského díla.

Dokončená kopie sousoší sv. Luitgardy nejprve putovala kamionem do přístavu panelárny v Toušeni, a odtud se vezla lodí po řece na Kampu. Sousoší bylo cestou chráněno speciální kovovou konstrukcí, kterou navrhl sám sochař. Cesta kamionem nebyla bez problémů - při podjezdu mostu došlo k uražení horní části kříže a  poškozená část se musela opravit. Naopak cesta po vodě proběhla podle plánu a sousoší bylo za mlhavého rána za pomoci zvláštního jeřábu a dalšího kamionu s milimetrovou přesností usazeno na místo, na kterém se nachází a je obdivováno dodnes.

Svatá Luitgarda pocházela z Belgie. Narodila se  r.1182 v Tongerenu, a zemřela 16. června 1246 v Aywieres. Svátek má 16.6. a je patronkou dobrých porodů a nevidomých.

Původně sv.Luitgarda uvažovala o pozemském štěstí a výhodném sňatku, ale po prvním mystickém zážitku zvolila duchovní životní cestu. Mladičká vstoupila do benediktinského kláštera, přijala řeholní hábit a začala žít s velkou duchovní horlivostí. V 18ti letech složila slavné řeholní sliby a od té doby prožívala hluboký mystický život. Byla obdařena milostmi - uzdravovala nemocné a měla vidění o budoucnosti. Posledních jedenáct let života prožila Luitgarda slepá.

Sousoší na Karlově mostě zachycuje vidění, kdy se k Luitgardě sklání ukřižovaný Kristus, aby mohla políbit ránu na jeho boku. Sousoší je proto také nazýváno "Sen sv.Luitgardy".

Sousoší sv.Luitgardy má svá mystická tajemství, podobně jako je měla i světice. Údajně o slunovratu, kdy slunce zapadá za věž svatovítského chrámu, poslední sluneční paprsek způsobí oživení soch. Pravda je, že při osvětlení zapadajícím sluncem sousoší nádherně vynikne a doslova se "rozpohybuje", a nemusí to být jen o slunovratu...

Tisk nazval sousoší sv. Luitgardy "Perlou Karlova mostu" a věnoval stěhování pískovcového kolosu z Hrubé Skály na Karlův most velkou pozornost.

V únoru letošního roku akademický sochař Jiří Novák ve věku 88 let zemřel. Říká se, že sv.Luitgarda byla jeho největším životním dílem. Ale možná největším dílem hruboskalské umělecké legendy je množství zachráněných a obnovených pískovcových plastik, bez kterých si krajinu Českého ráje, a hlavně její barokní tvář, není možné představit. Málokdo tu krajinu i Hruboskalsko poznamenal a ozdobil tak jako sochař Jiří Novák.

Osiřelá sochařská dílna pod zámkem Hrubá Skála s poslední nedokončenou prací barokní sochy Naděje, kopie díla Josefa Herschera ze zámku v Manětíně na Plzeňsku

Tohle místo, podezřelé z působení podivných sil, se nachází na Zlaté stezce (červené značce) poblíž odbočky na Radeč a v pomyslném sousedství Čertovy ruky. Skalka přícestní, svah nevábný, písek a listí. Přesto je na tomto místě obvyklá zastávka výletníků na tahu z Hrubé Skály k Valdštejnu. Skoro každé dítě, které sem dorazí, začne pobíhat kolem toho stromu, schovávat se pod jeho ochranu a drápat se do svahu. Působí tu přírodní síly? Nějaká magie dlouhých cest? Rozum říká, že tady se cesta začíná zvedat do kopce k Cestníku, a tahle skutečnost nutí rodiče se před výstupem "vydýchat", zatímco děcka odpočinek nepotřebují.

Zajímavý je ten strom - statný buk u země rozrostlý do pěti kmenů. Vypadá jako drápatá ruka vytrčená z pod skalky a sápající se po nešťastných turistech. Volně připomíná klíčový strom z filmu "Honba za diamantem", tzv. Ďáblovy vidle. V každém případě je to buk krásný, zajímavý a patří do přehlídky nejhezčích hruboskalských stromů.

U  sousedů na předzahrádce najednou rozkvetly podivné fialové a modré kytky. Celé léto byly obletovány krásnými křídly barevných motýlů. Sousedi si zaseli "motýlí louku"! Nedá se zůstat pozadu, Český ráj propadl motýlím loukám, nelze nosit minulou módu přesně střižených trávníků s tůjkami bez berušek a střevlíků, a tak vzhůru pro osivo do Markvartic.

Na jaře vykvetl plácek modrých zvonků a přiletěli motýli. Ten nejkrásnější motýl se třepetal nad záhonkovou loučkou jako drahokam. Napříč bezstarostným dováděním proletěl kos, a krásný motýl zmizel v jeho zobáčku. Jen zbytek křidélka z něj vykukoval. Kos usedl na plůtek, očistil zobák, pobaveně i děkovně mrkl rozkošným kosím očkem a odletěl. Moudrá Matko Přírodo!

Máte u domu plácek s přesně střiženým trávníčkem, se skupinou oblázků a tůjkou? Tak tohle se už opravdu nenosí. Kdo si ještě neobjednal osivo u firmy Planta naturalis v Markvarticích, zahrádkou neohromi. Ale vážně - informace o osivu na kvetoucí domácí loučky, jejichž úkolem je potěšit svou krásou, a hlavně zachránit mizející druhy motýlů, se najdou na stránkách www.plantanaturalis.com

A máme zábavu na dlouhé zimní večery - kterou louku vybrat na zahrádku? Červánkovou, staročeskou, květnici, bílou krajkovou nebo snad horskou? Firma nabízí osivo pro řadu druhů květnatých louček a další rostlinstvo. Taky pořádá červnovou akci "Česká květnice"! Co může být pěknějšího, než rozkvetlá louka plná motýlů a zpívajících kosů?

PO VLASTI

Zemí českou s hory jasné výše

často zírám ránem omladlý,

jak tu leží čarokrásna, tiše

jako věnec šírý, nesvadlý.

Luh se leskne při slunečné zoři

modrých kopců v dáli strmí řad

bílé domky sedí na podhoří.

Tmavé střechy omešených chat,

které k sobě na vísku se pojí,

v zeleni se letní ukryly;

v temné dáli městské věže stojí.

Pozdraven buď, kraji rozmilý,

pozdravena budiž na stokráte,

vlasti moje, země nejdražší,

pohled jeden na tvé luhy svaté

mladou duši krásou unáší;

srdce v prsou jarým bije tepem

při pohledu na pestrotu krás

v luhu našem čistém, velkolepém.

Slza velká zticha plyne z řas

radostí, že tyto luhy skvoucí

domovem jsou drahým právě nám,

srdce mé že láskou může tlouci

k čaruplným českým krajinám!

 Karel Václav Rais - říjen 1884

Maličké záhady jsou také záhady

Šli jste někdy po modré značce napříč skalním městem tzv. Pašeráckou stezkou? Kolik radosti a povykování přináší výletníkům úzký průchod mezi Lvíčkem a Sfingou! Návštěvník se sune průrvou, sestupuje pohodlnými schody, opírá se dlaněmi o strmé skalní stěny a je rád, že na něj něco shora nespadne. Jako všechna zdejší místa má i průchod mezi Lvíčkem a Sfingou svá tajemství. Jsou to vyryté stopy po turistech zhruba z let dvacátých a třicátých. Nic zvláštního. Ale položme si otázku: jak ty rytiny vznikly právě v prostředí úzké a tmavé skalní průrvy?

Například tahle: letopočet 1.10. 1921 zarytý v průchodu u země vedle schodů. Proč tak nízko? A jak to autor vůbec dokázal, když další nápisy z dvacátých a třicátých let jsou na stěnách zase příliš vysoko, takže úroveň schodů nemohla být o mnoho nižší? Visel rytec v roce 1921 hlavou dolů nebo ležel v písku? Jak držel nástroje? Nebyl levák? Zvolil nepohodlnou polohu pro zhotovení letopočtu jen proto, že onen kousek stěny byl v temném průchodu náhodou osvětlený? A proč vlastně svou "věčnou stopu" nevytvořil někde na venkovní stěně skály? Těžko hledat odpovědi na takové otázky, když od chvíle, kdy byly číslice do skály tesány, a jinak mlčenlivá věž Sfinga roznášela ozvěnu zvuků toho skutku do okolí, uplynulo skoro devadesát let. I maličké záhady jsou někdy pořádně záhadné!

Hruboskalský značkovník

Unikátní značka je k vidění pod Hlavaticí poblíž restaurace. Je to papírová šipka červené značky, přilepená izolepou na kůl položený přes cestu. V těchto místech je obzvláště potřebná, je to klíčová odbočka směrem na Hlavatici a Valdštejn. Kdo neodbočí, zabloudí v podvaldštejnských hvozdech...

Inspirace značkovníku podle www.alpenstock.us

Citát na rozloučenou:  "Většina návštěvníků Českého ráje zamíří do Prachovských skal a další nádherná zákoutí jim zůstanou skryta. Mezi taková místa patří i Hruboskalsko, které podle mé „maličkosti“ Prachovské skály hravě schová do „kapsy“ - citát opsán z blogu jednoho hruboskalského výletníka

Hlavní stránka