"Když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová a má modré oči a pije kávu, přičemž se neobyčejně vesele usmívá. A pod ní jest napsáno tiskacím písmem: "Pověst letí kol a kolem pijme jenom kávu se Sokolem" ... pod plakátem jsou pohádky a jest jich habaděj. Ty pohádky potom čítám a je v nich o čarodějnicích, obrech i trpajzlících, o hodném králi a zlé princezně, co nechtěla pít kávu se Sokolem, pročež byla zakletá do žáby, až byla vysvobozena princem, co by se po kávě se Sokolem utloukl, a pročež jest strašlivě silný a děsně udatný a pojme princeznu za manželku a oni pak pijí kávu se Sokolem ve svornosti až do smrti."  

Karel Poláček, "Bylo nás pět"

O krásný úvod se nám postarala známá scéna z Poláčkova románu "Bylo nás pět", kdy tatínek hlavního dětského hrdiny otevírá ve svém kupeckém krámě bednu s kávou, a na vrchu na malé zákazníky čekají reklamní pohádky. Za první republiky bylo zvykem, že děti mohly při nákupu v koloniálu dostat malý dvojlist s krátkou ilustrovanou pohádkou. Nejvíce tento způsob reklamy používaly firmy obchodující s kávou, cikorkou a mýdly. Na první straně byl velký barevný obrázek s názvem pohádky, uvnitř text a zadní strana nesla příslušnou reklamu. Reklamní pohádky vesměs používaly známé pohádkové příběhy, které přizpůsobily potřebám reklamy - podobně jako tomu bylo i v knížce "Bylo nás pět".

Jedna z takových pohádek, nazvaná "O čaroději ze Sněžky", rozkošným způsobem vypráví o zrodu skalních měst Českého ráje. Je to reklamní pohádka pro firmu Pilňáček, která patřila k významných průmyslovým výrobcům v Hradci Králové. Před první světovou válkou se v Pilňáčkově továrně vyráběla mýdla, svíčky, voňavky a soda. Později tato firma úspěšně pronikla i na zahraniční trhy, to už nabízela mýdla terpentýnová, používaná k praní a vyváření prádla a znečistěných pracovních oděvů, a dále mýdlové prášky a mýdla toaletní. Majitel Josef Václav Pilňáček byl dokonce zvolen starostou Hradce Králové. Firma Pilňáček hojně používala k propagaci a podpoře prodeje reklamní pohádky, vždyť pohádka "O čaroději ze Sněžky" dosáhla pořadového čísla 232! Dnes jsou tyto potištěné barevné lístky předmětem sběratelství.

V zemi pyramid žil před dávnými časy mocný král Tuten, který měl dceru Chamon. Že byla princezna nejen velmi krásná, ale i bohatá, sjížděli se za ní ženichové z celého světa také se o ni dozvěděl čaroděj, který byl skoro pět metrů veliký a bydlel na Sněžce v ledovém hradu a jedl jenom zmrzlinu. Ten se vyšvihl na nejrychlejšího draka a šups! už byl u Tutenchámonovic hradu. Tam se proměnil v prince a žádal o ruku královské princezny. Ale ona se mu, jako všem jiným, jen vysmála, neboť byla ještě jako děcko; jí byly milejší květinky a vlaštovičky než její nápadníci.

Čaroděj se velice rozhněval, zapískl na draka, uchvátil Chamon a šups! už byli na Sněžce, 5000 m vysokél Ale tam bylo princezně z toho ledu a zmrzliny zima. Čaroděj, aby se jí zalíbil, vystavěl mezi Turnovem a Jičínem dvě štíhlé pyramidy a tam se s ní usídli. Princezna si však čaroděje vzíti nechtěla. Ten se ještě více rozhněval, zaklel Chamon (pod Hrubou Skalou) a dal ji hlídati v ohromné sluji tím nejprotivnějším drakem z celého stáda. Tak povstaly Dračí skály. Sám vyčaroval si na Javorníku (kde leží ten velký sud) skleněný zámek, aby všude viděl. Kdo by se byl přiblížil, toho by hned ve skálu proměnil.

A skutečně! Nápadníci princezniny sebrali vojska a táhli do Čech se všech stran, aby Chamon vysvobodili. Ale čaroděj švihl proutkem, a už ta vojska zkameněla. Tak vznikly skály: Hruboskalské, Prachovské, Příhrazské a jiné. Princezna marně čekala na vysvoboditele!

Na Kozákově žil pasáček a ten si umínil, že čaroděje a draka zabije. Sedl si na mez a toužil po princezně. Kolem šla těžce babička s roštím. Vyskočil a babičce pomohl. Ta mu z vděčnosti utrhla jarní podběl či po turnovsku "kuřímuří", které prý všechno otevírá a zavírá. Na cestě zachránil před ostřížem vlaštovičku a myšku. Vděčná zvířátka mu dala vlaštovčí peříčko a myší chloupek. Dá-li to pod jazyk stane se oním zviřátkem. Když se pasáček u studánky Radostné občerstvil, přemítal, jak by se nepozorovaně dostal ke skleněnému zámku. Vzpomněl si na kouzelné peříčko, proměnil se ve vlaštovičku a - fr! fr! byl na Javorníku, právě když se čaroděj díval z okna. Šust! šlehl ho květinkou přes ústa. Jakýpak strach z čaroděje němého; však ten také ze vzteku pukl. Hned letí pasáček jako vlastovička, k Dračím skalám. Jak se přiblížit nepozorovaně ke sluji? Inu, proměnil se v myšku a Myší dírou se tam dostal a pozor dával. Jak drak do sluje zalezl a princezna ven vyšla, šups! šlehl "kuřimuřím" jeskyni. Ta se hned zavřela a drak v ní bídně zahynul.

Zatím po smrti kouzelného draka zahřálo jarní sluníčko a všechny ledy roztály. Rozehřálo se i zmrzlinou zachlazené srdce čarokrásky. Poznala lásku a vrhla se pasáčkovi do náručí. Vlaštovičky tu zvěst roznesly a brzo přijeli sem Tutenchamonovic. Vystavěli na těch dvou špičatých pyramidách nádherný hrad Trosky. Svatba prý trvala tři roky. Pasáček si vzal Chamon. Z královny Tuten, matky to Chamon, stala se však zlá tchýně. Pasáček-král velmi litoval, že "kuřímuří" ztratil. Teprve když ji odstěhoval do jeskyně u Dračích skal, byl s Chamon šťasten. Ten skleněný vrch rozebrali jablonečtí, kteří ještě dnes dělají z něho skleněné, falešné kameny.

L. Černov

Pohádku "O čaroději ze Sněžky" napsal a zřejmě i doprovodné obrázky nakreslil turnovský rodák Ludvík Černovický. Jeho osobnost je příkladná tím, že dokázal propojit náročnou práci profesora na zemědělské škole ve Vysokém Mýtě, a zároveň odborníka na lukařství a meliorace, se soukromou zálibou v malířství a spisovatelství. Ve všem byl vynikající. Napsal řadu povídek, divadelní hry a drobnější práce, přispíval do regionálních novin. Psal pod pseudonymem Ludvík Černov. Publikace si vydával vlastním nákladem. Z našeho pohledu jsou zajímavé knížky "Pohádky a báje z Českého ráje" (1937) a "Zlatou stezkou Českého ráje". Příspěvek pro reklamu Pilňáčkova mýdla ukazuje, s jakým humorem a nadhledem dokázal pan profesor Černovický tvořit, a hlavně jak blízoučko měl ke svému rodnému kraji.

Není překvapující, když se výletnické rytiny objevují na pohodlně dostupných skalkách, kde stačí jen z cesty natáhnout ruku a rýt nebo drápat, ale opravdu překvapí, když se najdou na místech, kde by vlastně být neměly. Například ukryté v temnotě skalních záhybů Myší díry, kde je níkdo neuvidí. Lépe řečeno, všimne si jich jen když slunce na do takových míst na malou chvilku pronikne, tma pobledne, a nápis ze stěny vystoupí. Možná je to záměr, aby se touze po zanechání stopy z výletu vyhovělo, ale zároveň o tom nikdo nevěděl... Tenhle případ odpovídá stále zachovalé rytině jmen "JUDYTKA" a "BERAN" na hojně počmárané stěnce ve stínu horní části Myší díry. Ke jménům jsou připojeny konkrétnější údaje "BÁŠŤ" a datum výletu "17.V.34" Kdybychom si chtěli oba výletníky více přiblížit, můžeme zapátrat v historii obce Bášť. Skutečně tam najdeme občana Františka Berana, narozeného v roce 1902 - tedy by mu v čase výletu bylo 32 let - uvedeného v seznamu bojovníků při pražském povstání v roce 1945. Jméno Judytka je velice vzácné - vyskytuje se ale v sousedních Líbeznicích, kde je po rodákovi Antonínu Judytkovi (narodil se v roce 1907, v čase výletu by mu tedy bylo 27 let) dokonce pojmenována ulice. Byl to významný občan a zejména organizátor místního oddílu fotbalu. Ovšem - byli to opravdu oni, Beran z Báště a Judytka z Líbeznic, kterým Myší díra dodnes zachovává zprávu o návštěvě skalního města? Nebo to byl někdo z rodiny? Nebo někdo úplně jiný? Kdo ví.

Rytina "Judytka a Beran" je zajímavá i tím, že je umístěna těsně u uměle zhotovených a na sebe kolmých draží, zřejmě původně podpírajících nějakou hradní konstrukci (jakoby to byl pozůstatek podzemní tajné chodby, která v Myší díře začínala...)