Letos uplynulo sto let od smrti slavného českého malíře Mikoláše Alše, a příští rok to bude čtyřicet let od chvíle, kdy  právě otevřená nová galerie v turnovském muzeu umožnila žasnout návštěvníkům nad Alšovým monumentálním obrazem "Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou". Ze všech možných turistických zdrojů se můžeme dozvědět, že Mikoláš Aleš zhotovil návrh obrazu jako zakázku Klubu českých turistů pro Národopisnou výstavu československou v roce 1895, a že Alšovu předlohu na obrovské plátno přenesli a obraz zhotovili další čtyři malíři. 

Výjev bitvy vychází z básně v Rukopisu královédvorském, v níž zlotřilí Sasíci vtrhli na české území a krutě plenili na co přišli. Jak píše Václav Durych ve svém průvodci o Hruboskalsku: "Tehdáž chtěl se pomstíti míšenský markrabě Dětřich na Přemyslu Otakaru I., že týž zapudil od sebe Dětřichovu sestru, Adlétu. Pročež vyslal přes Zhořelské hory saské voje do Čech, leč tyto byly od Beneše Heřmana  a selského lidu, cepy a kosami ozbrojeného, na hlavu poraženy."

Sasíci tedy dotáhli pod hrad Hrubou Skálu, kde se proti nim postavilo vojsko hradního pána Beneše Heřmana. Strhla se nelítostná bitva, o které báseň z Rukopisů praví: "Aj tu hněvy uchvátili krutostí obě strany, vzbouřili se ve vnitřnostech rozezlených mužů. Rozohnili oči jejich proti sobě strašlivě, vstanou kyje nad kyje, kopí nad kopí. Srazily se obě strany, jak by se les v les valil, jako blesk hromu po nebi tak bleskly meče. Rozezvučil se křik hrůzunosný, poplašil vší zvěř lesní, všecko nebeské ptactvo, až po třetí vrch. Rozléhá se po údolích, od skalnatých hor, tu ráz kyjů, tu mečů, jak kácení starých stromů. Takto stály obě strany proti sobě bez hnutí na zasazených patách, na pevných lejtkách. Obrátil se Beneš vzhůru, kynul mečem na pravo, tam se síla hrnula, kynul na levo,i vlevo bouřila síla, od zad na skalnatý lom, a z lomu vše kamení na Němce vrhou."

Jelikož ze základní školy víme, jak to s Hankovým Rukopisem královédvorským bylo, například i to, že název hradu Hrubá Skála pomohl dokázat, že se jedná o padělek, protože v dobách vpádu Sasíků hrad buď neexistoval nebo se nazýval Skála, zajímá nás něco jiného. Bitvu pod Hrubou Skálou Václav Hanka zasadil do věrohodného prostředí, které jistě znal. Vždyť v čase objevení Rukopisů byli pány na hradě Valdštejnové (do prodeje panství Aehrenthalům ještě nějaký rok zbýval),  a než se lomy uzavřely, ve skalním městě se pískovec těžil.

Bitva měla probíhat následovně: Sasíci táhli skalním městem někde pod hradem. Traduje se, že to bylo v Dračích skalách u věže zvané Kapucín (v prostoru zaniklé cesty za věží Řetězovou). Udeřil na ně hlavní Benešův oddíl, a tak se hotovili k obraně. Beneš pokynul mečem, a z levé i pravé strany se hrnuly na překvapené Sasíky odhodlané zálohy. Strhnul se řev tak silný, že vyplašil zvířectvo a byl slyšet přes tři vrchy, podle Hanky až na Kozlov. V bojechtivém rozlícení si Sasíci nevšimli, že za zády mají lom. Alšův obraz tuto situaci výstižně zachycuje. Beneš pozvedá meč, a na Sasíky se valí pískovce. Balvany z lomu bitvu v podstatě rozhodly. Ale o jaký lom se jedná? Byl to lom nad Saharou, a tudíž se bitva odehrála na Sahaře? Nebo to byla rokle Panenka se svou Gotickou cestou, rovněž příhodná pro bitvu a svrhávání kamenů? Nebo se Sasíci dostali až do Zámecké rokle, a kameny na ně byly spouštěny z vršků masívů, kde dnes vede silnice? Nebo se bitva odehrála na území Žantovníku, kde je opuštěný lom dosti velký? Na to neodpovídá ani Hanka, ani Mikoláš Aleš. Přitom právě od něj bychom čekali odpověď, protože věhlasný malíř učinil několik výletů do hruboskalských lesů (pojednává o tom článek K.Kinského "Mikoláš Aleš a Český ráj" z roku 1940).

Nejspíš se Mikoláš Aleš pranic nestaral, aby bitevní pole odpovídalo hruboskalským poměrům, ale jen si do kulis bitvy vkomponoval vzpomínky na krásné výlety  - Trosky s hradbou skalních věží jakoby z oka vypadly pohledu z vyhlídky na Valdštejně, vrchol skaliska nad vojevůdcem silně připomíná Bráničku ze Zámecké rokle, a defilé věží porostlé reliktním borem vlevo vypadá, sice poněkud vzdáleně, jako Čertova ruka. A o osamělé věžičce uprostřed obrazu by se dalo diskutovat - Taktovka nebo stylizovaný Kapelník?

Nejvíce pravděpodobné místo bitvy se Sasíky, vzhledem k nutné přítomnosti většího lomu, se určit nedá. Ale důležitější je, že i když se jedná o bitvu vymyšlenou, tak nakonec dopadla takhle:  "I jde půtka z lesa na rovinu, a museli Němci úpěti, a museli Němci prchnouti, a byli pobiti." Čemuž se dá rozumět, že i když Sasíci před valícími se hruboskalskými pískovci prchli do volné krajiny, nebylo jim to nic platné.

Tradované místo pobití Sasíků - prostor za Řetězovou věží pod Kapucínem.

Byla sice z tvrdého pískovce, i trochu železa v ní bylo, ale postavila se na okraj skalního masívu, a svah pod ní byl příliš strmý a nestabilní. Tahle kdysi dávno zřícená skalní věž z Jezírek se ze tmy lesa vynořila až teď, kdy se v lesích pod Kavčinami začalo kácet. Je ve svahu přímo nad hraničním balvanem, a tím i nad  žlutou značkou vedoucí od Konic. A rozdává dárky na všechny strany - hledačům uplynulých věků nabízí podivně seskupené zašpičatělé balvany podpírající hlavní část věže (dalo by se tomu říkat i Stonehenge z Jezírek), milovníkům pískovce k poučení ukáže různými směry utvářené textury povrchu odlomených skalních částí  (dala by se z nich jako stavebnice sestavit i původní podoba věže), lovcům rytin trochu důkazů, že tohle zvláštní seskupení sloužilo kdysi jako sice nepohodlný, ale neviditelný úkryt, a ostatním návštěvníkům přispěje k příjemné náladě - v Jezírkách je vždycky na co se dívat. Což jezírkovský Stonehenge zvládne na jedničku.

Pohled z údolí od žluté značky

Neviděli jste Kyseláka?

Na internetu se o něm dá získat řada informací, ovšem převážně německy, neboť Josef Kyselák byl Rakušan. Byl dvorním úředníkem ve Vídni a náruživým alpinistou. Psal cestopisy, ale proslavil se zvykem zanechávat na cestách svůj autogram.  Údajně se pohyboval jen v okolí Vídně, ale kdo ví? Třeba někdy zašel do Českého ráje (prý byl schopen ujít za den i 45 km), a tudíž by se někde  mohl jeho do pískovce vyrytý podpis  ještě najít. Používal velká písmena.

Podpis na hradě Veveří, r.1829

Kyselák zanechával podpisy na rozličných místech - vrcholky hor, hrady, pomníky, jeskyně. Byl Máchův současník, a svými "dálkovými" výlety je také k němu přirovnáván. Jestliže tedy Máchu přitahoval Valštejn, mohl se o něj zajímat i Kyselák. Mohl navštívit i Trosky nebo Humprecht. Nedá se vyloučit, že někde v Českém ráji  odolává povětří  autogram ještě neobjevený...

Hruboskalský značkovník

Procházet se Kopicovou galerií není jen tak libovolné - u pěšinek jsou dobře viditelné šipky, které do balvanů vytesal sám Kopic a tím pohyb po galerii usměrnil. Je dobré je poslouchat na slovo, aby se žádný reliéf nevynechal, což by byla škoda. Tady jsou šipky dvě, jedna míří ke druhé, aby bylo jasné, že pěšinka vede tudy!

Citát na rozloučenou:  Kopicovou skalní galerii prochází zájezd svátečních výletníků. "Nechápu, na co jsou tady ty postavy," diví se jedna paní, "jakej to má účel?" Její společník to taky neví, ale rozvážně odpovídá: "Když už to na těch skalách chtěli mít, tak si na to měli pozvat nějakýho akademickýho sochaře. Třeba z Prahy."

Hlavní stránka