"Valdštejn, nejstarší hrad Českého ráje, byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů z Valdštejna. Majitelé hradu se často střídali. Jako poslední pobývala na hradě Kateřina ze Strážnice a ze Štítar, milenka Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad. Po její smrti zůstal hrad od konce 15. století již opuštěný a postupně zanikl."

To je text o zřícenině hruboskalského hradu Valdštejna, objevující se v mnoha turistických  průvodcích. A vždycky v nich chybí odpověď na otázku: proč žila milenka králova syna na starém hradě v opuštěném ústraní nevlídného skalního města?

Kateřina ze Štítar a ze Strážnice byla určitě krásná. A hrdá. Vždyť měla na co... Pocházela z moravského šlechtického rodu, byla jedním ze čtyř dětí známého husitského kněze a velitele Bedřicha ze Strážnice a jeho druhé ženy, kterou si přivedl z Polska. Její otec byl protivníkem Jiřího z Poděbrad - možná tady se naznačuje cesta, kudy se mladičká Kateřina dostala ke dvoru a stala se milenkou králova syna Hynka z Poděbrad, knížete Minsterberského.

Hynek z Poděbrad (letos uplynulo 560 let od jeho narození) byl velice vzdělaný, zcestovalý muž, pohyboval se ve šlechtických a politických kruzích své doby stejně jistě jako v turnajích, až příliš miloval ženy, byl básníkem, překladatelem - jeho dílo bylo dokonce vydáno v r. 1978 pod názvem "Spisování slavného frejíře", což o jeho životě vypovídá hodně. V roce otcovy smrti se Hynek podle jeho přání a "sňatkové politiky" jako devatenáctiletý oženil s kněžnou Kateřinou Saskou, s níž měl dceru Annu. I s milovanou Kateřinou ze Štítar měl nemanželské děti, z nichž nejvíce je zmiňován syn Bedřich. Ale Hynek nezatajoval "freje" ani další levobočky s jinými ženami. Jediné, co Hynkovi moc nešlo, byla správa majetku. Rozmnožování bohatství se nevěnoval, po majetku neprahl, byl "hodný" na poddané, odpouštěl dluhy příbuzným, a nakonec  díky politickým sporům přišel o všechen majetek včetně zadluženého Poděbradska, kde pak jen z milosti mohl dožít. Zemřel ve čtyřiceti letech na "galantní" nemoc.  Hynkova smrt v červenci roku 1492 jistě zasáhla obě jeho nejbližší ženy, zákonitou manželku kněžnu Saskou, které se příliš za života nevěnoval, a naši Kateřinu ze Štítar, kterou miloval ze svých žen nejvíc. Právě jí totiž jako důkaz  lásky lehkomyslně  daroval kolekci šperků značné hodnoty. Údajně by se za ně dalo pořídit menší panství. A navíc odkázal jí a synovi Bedřichovi Kostomlaty.

Kateřinu ze Štítar po Hynkově smrti jakoby zachvátila panika. Rychle se provdala za královského "štolmistra" Vojtka z Orle, prodala Kostomlaty králi Vladislavovi a koupila Valdštejn, starý neudržovaný hrad bez budoucnosti, osamělé orlí hnízdo středověkých lapků uprostřed skal, daleko od lesku a slávy královského dvora. Proč? Schovala se, protože ji Hynek nakazil nebezpečnou chorobou a cítila, že nebude dlouho žít? Nebo odešla do ústraní a skryla se  za záda společensky významného manžela Vojtka z Orle, aby unikla pomstě veřejně klamané a odstrčené zákonité manželky? A kněžna se začala mstít. Označila klenoty za svůj majetek a obvinila Kateřinu, že je po smrti knížete "pobrala". Zemský soud nařídil, aby Kateřina nemohla zacházet se svým  majetkem dokud se soudní pře neukončí, lépe řečeno, dokud kněžna klenoty nedostane zpátky.

Kateřina přežila na Valdštejně v osamění dvě zimy. Ke službě měla snad  komornou, hospodyni, nějakou tu služtičku a pár pacholků. Ze svých vesniček pod hradem získávala potraviny a topivo.  Když zemřela, zůstal hrad už neobydlený. Valdštejn podle rozhodnutí soudu připadl králi, protože pře o klenoty nebyla ukončena. Vojtek z Orle si majetek po ženě na králi vyprosil a nějakou dobu si  hrad podržel, než ho zase prodal dál.

A tady se musíme ptát: kam se ty klenoty poděly? Kdyby je  získal syn Bedřich, neskončil by v dluzích. Kdyby o nich věděl Vojtek z Orle, nemusel by o majetek žadonit u krále. Zbývá poslední možnost, tak romantická, že je neuvěřitelná - Kateřina šperky před svou sokyní, rodinou i královskými úředníky ukryla. Raději ztratila hrad, než by se vzdala důkazu prvenství v lásce... Je možné, aby klenoty zůstaly schované ve zřícenině nebo ve skalním městě dodnes?

Pohádka o ukrytých klenotech

Byl chladný den, ztemnělý mračny, když Kateřina ze Štítar vyšla tajně sama z hradu, zahalena do dlouhého pláště. Jak kráčela údolní cestou, její sukně obracely a vířily loňské listí. Kateřina mířila přímo k té skále, kterou vídala z hradeb. Ta skalní věž, schoulená mezi skalami, jako ona sama v objetí nepříznivého osudu, byla jedinou přítelkyní, jedinou důvěrnicí. Kateřina se dobrala až ke stěně skalní věže. Vystoupala po balvanech předskalí co nejvýše mohla, a truhličku, kterou vyňala z pod pláště, vsunula do jedné z mnoha skalních štěrbin. Rukou na víko přihrnula písek a listí. Potom se klidná, se smutkem a útrapami skloněnou hlavou, vrátila do hradu. V následujících měsících, kdy se z ní život vytrácel, měla stále na očích tu průrvami zbrázděnou skálu, strážkyni tajemství o královských špercích, které jí zajistily, aby zůstala milovanou ženou knížete Hynka navěky...

Všechno bylo nejspíš jinak, ale jisté je, že Valdštejn zůstal po smrti své paní v roce 1495 opuštěný, a po klenotech ani vidu, ani slechu.  A to je konec bájení o krásném a zároveň smutném osudu Kateřiny Vojtkové ze Štítar a ze Strážnice...

Byly to tyhle skály, které skryly poklad Kateřiny ze Štítar? Možná tyhle, možná jiné... pokud by někdo dostal nápad hledat truhličku pomocí nějaké té moderní techniky,  tak by se choval opravdu pošetile. Ovšem o tlející kostře takového prohledáváním skalisek uštvaného pošetilce by se mohla zrodit další pěkná legenda...

Znáte reliéfy pod sochou sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě v Praze? Jsou do zlatova oblýskané od doteků turistů, kteří věří, že jim pohlazení reliéfu přinese štěstí. Legenda žije zhruba od roku 1991, kdy ji skupince turistů řekla jedna z pražských průvodkyň. U Pražanů se tato legenda nezahnízdila, ale cizinci si ji oblíbili natolik, že štěstí přinášející reliéfy byly v r.2010 vystaveny na výstavě v Číně.

Něco podobného se zrodilo i na Hruboskalsku. V nízkých skalkách u Krokodýla (na trase žluté značky z Podháje na Valdštejn) pod kolmými stěnami Čertovy ruky je poněkud zastrčená, ale z cesty viditelná  vhloubenina pravé lidské ruky. Tolikrát do ní kolemjdoucí vložili dlaně, že jsou prsty stále propadlejší a propadlejší. Jestli výletníci zkoušejí velikost pískovcové rukavice nebo si pověrečně přejí mít "šťastnou ruku", těžko říct. Pravda je, že není skupinka turistů, která by se před touhle magicky vyhlížející skalní kuriozitou nezastavila. Možná vložení pravice majiteli štěstí přinese, podobně jako když prohození kamínku oknem skalní věže Osudové splní přání. V horkém létě není zas tak proti mysli, pohladit ve skalkách u Krokodýla po náročném výletě pískovcovou dlaň a přát si, aby na Koupáku měli otevřeno...

Den, kdy přiletěli motýli

Nejdřív nesměle, ale tento rok už hlasitě se v časopisech o pěstování zahrádek zvěstuje, že nakrátko střižené trávníky s jehličnany vyšly z módy. Co se nosí? Přirozený přírodní vzhled - ale hlavně - motýlí loučky!

Loučkám stačí jen malý prostor o velikosti záhonu, a udělají radosti až dost. Sice první rok se po záhonu tak divně rozšiřují všelijaké lístky, ale není to plevel. Stači to posekat, a ten první rok vydržet. Teprve druhým rokem loučka vykvete do krásy.

Nejdříve rozkvétají kopretiny, a potom každý den rozkvétají nové a nové květy lučních rostlin. Nutno dodat, že směs je  vyvážená, takže třeba veliká květina se objeví jen jedna, ale drobné kvítky jsou zastoupeny  ve větší míře. Loučky jsou hotovou učebnicí botaniky, vhodnou pro rodiny se školními dětmi. Každý den zkoumat, co to zase rozkvetlo, a co je tohle za travinu, docela zabaví. A to už se vůbec nemluví o tom, jaký je to pro loučku slavný den, ve kterém ji objeví motýli!

Loučka "Česká květnice" na konci července, kdy by se měla posekat. Ale kdo by takovou  hostinu utrhl čmeláčkům od sosáčku?

Vybrat si druh loučky z velké nabídky a objednat množství semínek podle rozměrů loučky je možné u firmy Planta Naturalis v Markvarticích. A potom můžeme chodit kolem sousedních domů a říkat: jenom posekaný trávník - ani pořádnou loučku nemají!

Hruboskalský značkovník

Improvizovaná šipka, velice potřebná, ukazuje od parkoviště v Pelešanech kudy stoupat po staré poutní cestě vzhůru k hradu Valdštejnu. Jiná ruka  směrovku ještě vylepšila...

Citát na rozloučenou:  Na rozcestí pod Čertovou rukou přistála výletní skupinka cyklistů. "Dračí zub! Dračí zub! Poznávám ho, ten vrchol, ty stromy, to je přesný!" zajásala jedna z  cyklistek a ukazovala na Blatník. "Lidi, tady se točil film Jak dostat tatínka do polepšovny!" I ostatní cyklisté Dračí zub bezpečně poznávali, jásali nad objevem, a jeden z nich, zjevně vůdce cyklosmečky, věcně přidal: "Měli bysme to tu prohledat, protože filmařům dycky něco upadne. Třeba bysme našli v písku i kameru." Kolem procházející pán v turistickém oděvu to nevydržel  a poznamenal: "To není Dračí zub. To je Blatník." Cyklisté mu za informaci poděkovali, a vůdce cyklosmečky moudře připojil: "To voni ten Dračí zub raději přejmenovali, aby jim ho sem nechodilo vokukovat moc lidí!"

Hlavní stránka