Výletní dopoledne, na vyznačených trasách ruch jak se sluší na turistickou oblast. K Dračím skalám přichází školní třída v čele s paní učitelkou.

"Hele, děti, socha!"

Děti se kolem Prokopa zarojí.

"Koukněte se na sochu a jdeme dál!"

Školní výlet se ukázněně odlepuje od zábradlí a odchází. Netuší, že právě přišel o jeden z úžasných dětských zážitků, které může Hruboskalsko nabídnout - příjemné postrašeníčko čertíky a démonky...

Běžně nejsou k poznání, splývají se stěnou jeskyně, jsou přikryty stínem a kolemjdoucí si jich ani nevšimne. Ale už ve starých turistických průvodcích se píše o démonech se lvími tlapami a šupinatých mořských obludách, které "se stěn jeskyně na světce útočí".

Možná tohle inspirovalo Jaroslava Vrchlického, častého návštěvníka sedmihorských lázní, aby napsal svoji "Legendu o svatém Prokopu" v níž účinkuje rozverný a zlomyslný rarášek, pokoušející  světcovy ctnosti. Nenechme se mýlit roztomilostí čertíka, v pravý čas se umí proměnit v silnou démonickou bytost, a svatý Prokop musí zasáhnout křížem, což jak víme z hruboskalských pověstí, končí zběsilou jízdou s pluhem a otiskem zkrvavené tlapy na Čertově ruce.

Démoni kroužící kolem barokní sochy vytvářejí v jeskyni  mystické prostředí, které Dračím skalám tak sluší. I v knize "Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje" autor přiznává, že Prokopova jeskyně působí na člověka jakoby ho zvala a vtahovala do nitra skály, do tajemného podskalí, kde je možná ukryto kdoví co - poklady, posvátná místa, ještě větší záhady... (i když větší snad už být nemohou). S tím je možné souhlasit - Řetězová věž, klenoucí se nad sochou, je sama o sobě zvláštní skalní útvar, netají se průrvami, které by při troše představivosti mohly být vstupem do podzemí, a navíc oplývá cennými rytinami z dob Valdštejnů, které jsou bohužel znatelné jen při určitém osvětlení. Nikdo by se nedivil, kdyby vzhledem k proslulosti místa se zrovna tady nacházely tajné prostory, vytvořené přírodou nebo i lidskou rukou.

Kolik že to tedy démonů krouží kolem svatého Prokopa? Jednomu světec šlape na krk, dvě obludy vlevo, dvě obludy vpravo a nad tím vším poletuje netopýří démonek s vytrčenými drápky na blanitých křídlech. Bylo by nesprávné uzavřít počet příšer na šesti kusech, po stěnách jeskyně se pod slunečními paprsky občas ukáže dráp nebo ocas další pekelné stvůry, třeba i zalezlé do pískovcových děr a vystrkující nevzhledný pařát. Vypadá to, jako by okolní stěny byly obludkami prolezlé, stačí se dotknout pískovce a vystrčí zuby!

Nejlépe viditelná mořská obludka se lvím ocasem, dlouhým tělem a ploutvemi

Pokud bychom připustili domněnku, že záhadných obludek je sedm, věc se stavá jasnější. Podle cedulky byla socha instalována do skalní pukliny v roce 1735. Zhruba deset let předtím nechal hrabě Špork na Kuksu postavit Braunovy sochy sedmi smrtelných hříchů, kterými jsou pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Vzhledem k tomu, že hruboskalské obludky mají každá jinou podobu, můžeme popustit uzdu fantazii a myslet si, že se jedná o napodobení šlechtického módního výstřelku, že se jedná o představitele oněch hříchů, ale v malém domácím provedení. Prostě místní valdštejnský Kuksík bez  Brauna.

Děsivý démonek s netopýřími křídly vylétající ze skalní dutiny na nebohé návštěvníky.

Spolu s čarodějnicí rozmáznutou na skále u Adamova lože je důkazem, že hruboskalské noci mohou být pěkně strašidelné.

Soše svatého Prokopa chybí levá ruka. Už zase - po prvním útoku ji opravil  známý hruboskalský sochař Jiří Novák. Proč je pro odlamovatele důležité, aby světcova ruka chyběla, je srozumitelné - světec držel v levé ruce kříž, kterým se démonům dotírajícím se stěn bránil. Prostor Dračích skal se svým pohanským nábojem křesťanským symbolům nepřeje. Kromě toho držíval v pravé ruce Prokop biskupskou berlu, ale ta zmizela v proudu dějin, co kráčel okolo.

V hruboskalských roklích není vzácností  potkat vznosné buky, jejichž kmen je spirálovitě zakroucený od kořenů až vysoko k rozvětvení. A vždycky stejně  proti směru hodinových ručiček. Proč to stromy dělají? Odborného vysvětlení se nedočkáte. V esoterických pojednáních se hovoří o zemních energiích, které mají vortexový, t.j. vířivý, charakter. Strom, který vyrůstá na místě "víru energie" roste tak, jak mu vír nařizuje, ale musí to být buk! Ostatní druhy stromů si vírů nevšímají. Nezbývá, než takové vysvětlení přijmout, protože je záhadou, proč se jeden strom od malého kmínku stáčí stále stejným směrem, zatímco jeho bratři bukové v okolí rostou normálně.

Na Hruboskalsku je neznámnější spirálový buk pod Valdštejnem. Ten je z kroucených buků v této oblasti   nejmohutnější. Najdete ho i v knize "Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje".

Další takový buk je poblíž Kalvarie, a třetí, dobře viditelný, je v rokli pod zámkem vedle Gotické cesty. Společné mají to, že vyrůstají v úžlabinách. Že by se pod nimi skrývalo dutinou určitých rozměrů vyplněné skalní dno, které kořenový systém  pro zachování stability vyvažoval při růstu stromu kroucením kmene? V případě této záhady je možné všechno!

Tenhle pejsek byl po výšlapu na Valdštejn unavený, stočil se do sluncem vyhřáté dlažby před stánkem s občerstvením a usnul pod turistickou obuví své paničky...

"Rýt do skal dokáže jen korunový pitomec!" hlásají cedule, rozvěšené po Skaláku. Moudré napomenutí - i když na druhé straně jsme vděčni za rycí vášeň předků, neměli bychom totiž vzácné a historicky zajímavé rytiny, které jsou schopné vypovídat o něčem důležitém, co se ve skalách odehrálo.

O čem vypovídá nově instalovaná  rytina METAL na balvanu pod Jenovéfou, není až taková záhada, podobně fungují i další moderní rytiny u turistických cest. Působí jako "sdružovací" vzkazy lidí, kteří byli na místo dovlečeni násilím, např. ve formě školních nebo rodinných výletů.

Dub na hrázi Bažantníka vykouzlil do kůry pěknou hlavu opice...

Hruboskalský značkovník

Podzimní pochmurnost se blíží a tahle cykloznačka už pochmurnější být nemůže. Mech, lišejník, omšelá kůra jilmu, drápaté větvoví trčící do stran a pavučin, dech temné a studené rokle...  až budou filmaři natáčet  horror ve stylu "Panna a netvor", tahle značka by mohla ukazovat cestu bestii k půvabným hrdinkám. Zatím provází cyklisty při projíždění Údolíčky.

Inspirace značkovníku podle www.alpenstock.us

Citát na rozloučenou:  "Boční, hluboká skalní puklina má schopnost jakoby nasávat poutníkovo vědomí dovnitř do nitra skály, a možná i do podsvětí. Právě proto sem lidé umístili sochu sv. Prokopa, který dokázal nejen orat s čertem, ale i poskytovat ochranu v exponovaných místech, kde se složitě prolínají různé sféry světa." - Jan Kroča, "Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje"

Hlavní stránka