Skupinka výletníků kráčí po cestě od Valdštejna k Mašovu. Matky jsou v družném hovoru, dítka poskakují kolem. Jeden hošík předškolního věku se chytá za kalhotky.

"Mamíí, já musím!"

Mladá maminka máchne rukou do okolního porostu.

"Tak si odběhni tam za ten smrček!"

Hošík tak učiní, ale ke skupince se nevrací. Stojí v lese za smrčkem, hledí pod nožky a volá:

"Mamí, tady něco je!"

"Co je to?"

"Já nevím. Vede to dolů."

"Tak už poběž. Oběhni to, nebo přeskoč!"

Hošík tedy to záhadné NĚCO přeskočí a běží za matkou. Nikdo netuší, v jakém nebezpečí se hošík ocitl. Za smrčkem sice na něj nečíhal hladový  hruboskalský drak, ale stejně nenasytný bezedný závrt.

Závrtem se rozumí oválná nebo kulatá propadlina ve skalním terénu poblíž okrajů pískovcových tabulových plošin. Okrajové rozsedliny a pukliny - to jsou přímo dílny na závrty. Ale i na nevinně širokých plošinách se může závrt vytvořit vlivem propadu nesourodých hornin do nitra masívů. Právě Hruboskalsko je pro tvorbu závrtů jako stvořené, a je jich tady v celém Českém ráji nejvíc. Může za to hlavní hřeben, z něhož vybíhají na obě strany divoce rozeklané pískovcové plošinky a ostrohy, mezi nimiž se závrty množí jako houby po dešti. Pár takových závrtů v řadě za sebou, a vznikne nová rokle.

Na plošině hlavního hřebene je rozumné procházet se po pevných cestách, a zbytečně nepobíhat po lesích. Bezedné trhliny závrtů jsou překryté spadanými větvemi, listí a tráva jim  přidají maskování, v zimě se díry schovají pod sněhem, a pasti jsou připravené. Nebezpečné nejsou jen závrty - další záludností je studna na Nouzově, v místech zrušené vesnice. Studna je kulatá, nenápadná a hlavně nečekaná díra  v rovném jehličnatém lese na plošině nad zelenou turistickou značkou. Váže se k ní stará trampská pověst o půlnočním kvílení duchů po nešťastnících, které studna polapila.

Turistické značky v Českém ráji (např. v Příhrazech) se místům s častými závrty záměrně vyhýbají. Ale červená na hlavním hřebenu mezi zámkem a Valdštejnem se nemá kam uhnout, tak jsou v její blízkosti dobře k vidění oválné propadliny připomínající listím zasypané "pasti na mamuty". Vyskytují se hlavně v okolí Hlavatice. I když z některých "pastí na mamuty" rostou stromy, hrát si v takových prohlubních na schovávanou není nejlepší nápad.

Ani by se nechtělo věřit, že tenhle půvabný lesní kout poblíž Valdštejna

ukrývá nebezpečný závrt.

A je tady, schovaný v trávě, temný a hluboký.

Typický hruboskalský závrt - bezedná díra někde v lese při okraji skal.

Kde si v sezóně odpočinout od zahuštěného provozu na stezce z Hrubice na Valdštejn? Přece v Údolíčkách! A pokud nás turistická obuv zavede do Dešťového údolí, můžeme si pohrát s jednou zajímavou rytinovou záhadou.

Pozn.: údolí mělo původní název Jáma. Dešťové údolí je název horolezecké oblasti resp. skupiny skalních věží, převedené do turistických map. Někdy se uvádí jako Deštivé, ale přece jen je lepší Dešťové. Je to rozdíl, jestli se jedná o údolí jednoho deště, nebo tam prší pořád.

 Do údolí se dostaneme od Kopicovy galerie (cestu nejlépe ukáže mapa v měřítku 1 : 8000), když podle studny sejdeme dolů na dno údolí, a hned se dáme do údolíčka vlevo, a ještě jednou vlevo. To už máme nad hlavou zajímavou skupinu vysokých věží, horolezecky zdolaných německými lezci už v roce 1928. Projdeme se tichem zarostlého dolu, a než nás pěšinka v jeho divoce romantickém skalnatém závěru vynese zpátky do mumraje na červené, trochu si ten klid užijeme. A zastavíme se asi uprostřed údolí, kde je po levé straně u cesty obrostlý balvan, kterému do jeho podoby jistě kdysi pomohly lidské zásahy. Opatrně odhrneme mladé stromky a keříky, a co nevidíme - po stěnce balvanu směrem k cestě jsou různě poházené vyryté letopočty. Nejstarší z nejlépe viditelných rytin je z roku 1901, další  se opakují přibližně do deseti let, a končí v r. 1945. Každý z  letopočtů má jinou úpravu, jiný druh písma, tak jak vznikaly v zaznamenaných letech. Některé letopočty provázejí křížky. Na estetické úpravě rytin autorům příliš nezáleželo - sousedství rytin ruší zářezy po přibrušování nástrojů.

První, co nás napadne, je definice "Jirošův kámen". To je kámen,  potvrzující hranice lesního pozemku, náležejícího k Jirošově statku (dnes Kopicovu), neboť jak bylo ve skalních krajinách zvykem, katastrální hranice se dokumentovaly vyrytím značky do pískovce. Myšlence o Jirošově kameni nejvíce napomáhá nejstarší vyrytý letopočet - je to rok 1901, pod ním číslo 29, a pod čarou jsou iniciály, z nichž je dobře zřetelné pěkně vykroucené písmeno "J". Číslo 29 se blíží číslování okolních pozemků. Nabízí se vysvětlení, že František Jiroš rok před svou smrtí nechal kámen označit, aby budoucí majitel měl v pozemcích jasno. František Jiroš zemřel bezdětný a statek s pozemky odkázal neteři.

Zajímavý je letopočet 1932 (kdy se na statek přiženil třiadvacetiletý Vojtěch Kopic), ten je provázený křížkem na podstavci, připomínajícícm boží muka, a nezbytnými brusnými zářezy. Můžeme si vyšpekulovat, že tuto rytinu zhotovil sám Kopic a křížkem vložil majetek pod Boží ochranu. Další letopočty, v letech německé okupace, jsou mělké, jakoby na nich nezáleželo.

Poněkud nerozluštitelnou záhadou tohoto balvanu jsou, zatím ještě patrné, římské číslice CMD, pozůstatky možná katastrálního značení nejstaršího, ne-li původního před polovinou 19. století, kdy se pozemky očíslovaly. V této souvislosti si můžeme připomenout článeček Vzkaz partyzánů - nebo snad ne?, kde se na jiném balvanu u cesty nad Dešťovým údolím udává letopočet rovněž v římských číslicích, ale bohužel už nečitelně. Zajímavé je, že dnešní celá velká oblast Jámy má číslo katastru 932. V této chvíli je lépe, přestat o tom přemýšlet.

Vtípek kameníkův?

Z Jelinkovské huti v Kosmonosích vzešly sochy světců  na mostech ke hradu Valdštejnu, a jsou to sochy krásné, barokní. I kníže Václav přitáhne pohled svou majestátností, v jedné ruce třímá praporec, druhou volně opírá o štít s orlicí. Právě pod levou rukou, kde by měla být vidět hlavice jílce, pohlíží na svět zvědavá ptačí hlava.

Vkrádá se pochybnost - jak by meč s ptačí hlavou místo jílce mohl kníže uchopit, kdyby bylo nejhůř? Ale už víme, že huť si nedělala příliš starostí s obuví, tak on i ten ptačí jílec má svůj důvod.

Barokní socha od kosmonoského Jelínka odpovídá vzhledem stejně vybavené  soše sv.Václava v Praze na průčelí proboštského paláce na Hradě. Ale tady byl jílec zhotoven podle správného svatováclavského meče. Odkud se tedy vzala ptačí hlava? Kdo ví.

Hlavice meče sv.Václava pod rukou se štítem  - socha na pražském Hradě

Hruboskalský značkovník

Způsob tohoto léta si jinou než tuhle značku nezaslouží. Šipka ukazuje směr pro příchozí z Údolíček do Kacanov. Kam jinam asi v Kacanovech odbočit, než ke stánku na koupaliště?

Citát na rozloučenou: "K výletu do půvabného Turnovska, zvláště pak na Hrubou Skálu a do jejího okolí jest jednodenní lhůta skorem nepostačitelna a to z té příčiny, poněvadž téměř půl dne ztrávíme jízdou v železničním voze a protož odporučujeme každému, pokud mu to možno aspoň jeden nocleh, buď již v Turnově aneb na Hrubé Skále, dle toho, které partie si turista hlavně prohlédnouti chce."  - z průvodce Dolanského, 1909

Hlavní stránka