Co bylo dřív -
jeskyně nebo Jenovefa?
Přicházel
takhle ke Krokodýlovi tatínek v ležérně sportovním oděvu, kolem
něho poskakovala dítka a žadonila:
"Vem nás do jeskyně! Vem nás
do jeskyně!"
"Byly jste minule."
"My chceme do jeskyně!"
"Tak dobře, ale budete hodné," svolil tatínek.
Vzal dítka za
ručky a odváděl je stranou. Skupinka návštěvníků na cestě u Krokodýla se začala rozhlížet. Kde je jaká jeskyně? Nikde nic na
první pohled viditelného. Na mapě ani zmínka. Skupinka kroutila
hlavami a odcházela.
Jeskyně, o které je řeč, je veřejnosti nepřístupná,
nebezpečná, a nachází se v trojvěží Jenovefy, Julie a Velikoční
věže. Kdo přichází po žluté značce od rybníčka Smíchouzova k proražené soutěsce u Krokodýla, ten si otvoru do jeskyně určitě
povšimne - okraje bíle září v příkré a mohutné skalní stěně nad
cestou naproti lavičce. Na jeskyni není nic turisticky
zajímavého, nic tajemného, co by přitahovalo pozornost
romantiků, je úzká, malá a strohá. Jak uvádí stařičký
jednostránkový návod na výlety pro lázeňské hosty, byla jeskyně
uměle vytvořena relativně "nedávno" - před nějakým tím stoletím
- rozšířením skalní pukliny. Původně nejspíš jako úkryt pro
obyvatele z nějaké blízké chalupy v častých nejistých dobách,
kdy okolím procházely násilnické vojenské hordy.
Po zrodu sedmihorských lázní, v romantické době libující si v divokých
stržích a dramatických krajinách, byl o jeskyni zájem, a stala se cílem výletů. Tehdy se nazývala "Jeskyně majorova" podle c.k. majora Baura z Adelsbachu, který v posvátném duchovním prostředí jeskyně při svých léčebných procházkách rád prodléval. Tehdy možná vznikla postava na kříži. Stopy po
jiných lázeňských hostech jsou v jeskyni skromné -
nejstarší čitelná rytinka pochází z roku 1862, několik málo
dalších jmen hostů z lázní vyvedených olejovou barvou je zhruba
o třicet let mladší. Jak se romantická doba devatenáctého
století v chodu času vytrácela,
pominul o jeskyni zájem, a lázeňští hosté si pro modlitby
 za
uzdravení zřídili posvátný koutek
"U obrázku" poblíž lázní na Pramenné cestě. Možná
podle tohoto vzoru někdo pověsil na strom u cesty pod
jeskyní obrázek sv.
Jenovefy. Jak napovídá stařičký jednostránkový
návod na lázeňské výlety, podle tohoto obrázku se začalo
pískovcové věži nad obrázkem říkat Jenovefa.
Na balvanu pod Jenovefou ukazuje stará šipka směr
cesty do jeskyně (v dnešní době nepoužitelné)
Trojvěží Jenovefy, Julie a Velikonoční věže bylo horolezecky
zdoláno německými lezci ve dvacátých letech, podobně jako
sousední menší osamělá věž Praděd. Později za německé
okupace v jeskyni krátce přespával legendární horolezec Joska
Smitko. V současnosti není důvod jeskyni
navštěvovat, a to ani pro dobrodružně zaměřená dítka. Strop
jeskyně je nestabilní, zhruba před patnácti lety se jeho část zřítila,
a kdo ví co spadne příště a jak veliké to bude. Ale
co je pro návštěvníky s naprostou jistotou připraveno k obdivu, je krásná bílá
členitá skalní stěna, v jejíž dutinách hnízdí dravci, a která je
impozantní předzvěstí pískovcových hradeb Čertovy ruky.
Logicky se předpokládá, že postava na kříži v jeskyni musí
být sv.Jenovefa, když se věž tak nazývá. Je to například uvedeno
i ve známé knize o archeologických nálezech v Českém ráji. Ale ve skutečnosti se
jedná o postavu ukřižovaného Ježíše, což dokazuje tabulka
se snadno rozluštitelnými písmeny INRI. Škoda, že vrchnost
neměla na jeskyni zájem, jistě by svěřila zhotovení reliéfu
profesionálnímu kameníkovi, jako tomu bylo v případě sochy
sv.Prokopa nebo výzdoby Adamova lože. Autor díla se nezabýval
detaily, pro potvrzení posvátnosti jeskyně mu stačilo
naznačit pár poněkud zaoblených obrysů. Kromě toho - sv. Jenovefa je
novodobější světice a zemřela přirozenou
smrtí v pokročilém věku.
 Jenovefy
neboli Jenůfy nebo snad Jenůvky, byly v českých zemích známy
dvě. Sv. Genovefa, patronka Paříže, a hrdinka jarmareční písně
Jenovefa Brabantská, která oficiální světicí není. Každá z nich
měla důvod být na obrázku pod jeskyní.
Sv. Genovefa, patronka Paříže, se narodila ve
Francii v r. 422. Ve věku, kdy dnešní dívky řeší jaké značkové
oblečení si koupit a jestli se stát modelkou nebo lékařkou,
rozhodla se zbavit všeho co ji připoutávalo k Zemi, a život zasvětila odříkání, modlitbám a prosbám za
město Paříž. Dvakrát ho zachránila svým nebojácným vystoupením a burcováním lidu - jednou od nájezdu Hunů, podruhé od hladomoru,
když z venkova přivezla do Paříže lodě s obilím. Pro své zásluhy
se stala patronkou města.
Jenovefa Brabantská existovala jen v jarmarečním pohnutém příběhu a v lidové hře o pomluvené a neprávem zavržené manželce, která žila se svým synkem v jeskyni
uprostřed hlubokého a nehostinného lesa. Anděl přinesl Jenovefě do jeskyně oltář a krucifix,
aby se mohla modlit. Po letech strádání, kdy o výživu paní a dítěte se starala svým mlékem laň, našel Jenovefu manžel a přijal ji zpátky na
 svůj hrad. Proradný správce, který Jenovefu u pána očernil, byl roztrhán čtyřmi voly, a jak uvádí
jarmareční píseň, za tu
proradnost to byl ještě malý trest. Jenovefa však na následky
dlouhého strádání brzy zemřela.
Jakoby se do jeskyně v trojvěží promítly obě Jenovefy, jedna
světice s mocí orodovat za uzdravení vážně nemocných ze sedmihorských
lázní, druhá se vztahem k lesní jeskyni s oltářem a ukřižovaným
Kristem. Která z nich měla svůj obrázek u cesty a dala jméno
monumentální pískovcové věži, je bohužel skryto v tajemství dávných příběhů.
Ve výčtu Jenovef nesmíme zapomenout na "Jenoféfu" Kapitána Kida,
která je jistě jeho nejčastěji hranou a nejvíce
oblíbenou písničkou. Jak se autor v jednom rozhovoru přiznal, jméno
Jenofefa získal v souvislosti s lidovou hrou - inspirace ke
jménu krásky ve slavné kovbojské písni tedy
přišla od Jenovefy Brabantské. Mimochodem, líbilo by se vám jméno
Jenovefa
pro holčičku? Podle seznamu četnosti jmen žije v ČR celkem
176 Jenovef a 2 Jenůfy. Hezký je i tvar Jenůvka... Kdyby někdo
nevěděl jak pojmenovat čerstvě narozenou dcerušku, nabízí se hezké křestní jméno
po statečné ochránkyni města Paříže. Jistě by měla radost...
Příběh troudnatců
na Eliščině procházce
 Před
nějakými roky stával u cesty zvané "Eliščina procházka"
(vedoucí
od Sahary přes odbočku žluté značky nad pramenem Barbora směrem k Arboretu) trouchnivějící
buk, který byl jako štítky zdobená stará turistova hůl obrostlý
troudnatcem kopytovitým z rodiny chorošů. Při jedné z divokých vichřic
útlý kmen neunesl váhu těžké a rozvětvené koruny a rozlomil se.
U cesty zůstalo jen chorošovité bukové torzo a hromada
roztříštěných větví.
V té době se na zámku konala významná konference. Účastníkům byla jako
relaxace v programu nabídnuta procházka k vyhlídce
na Kapelu. A tak se skupina ve společenských oblecích, bílých
košilích, kravatách a hlavně v naleštěných polobotkách vydala na
výlet. Od zámku ji vedla mladičká hosteska,
vyzbrojená mapkou na letáčku z informačního centra. Že si hosteska spletla červené pruhy ohraničující
přírodní rezervaci s turistickou značkou je vzhledem k jejímu mládí a přepokládanému městskému způsobu života
pochopitelné, ale jakými houštěmi namísto pohodlné asfaltky
dokázala provést vystrojené výletníky od
 zámku na
"Eliščinu procházku" k chorošovitému buku, a to ještě směrem od
Sahary, je opravdu záhadou.
Důležité
je, že si účastníci konference, rozjaření koktejlem ze
silného hruboskalského vzduchu, povšimli mrakodrapu
dřevokazů, chopili se okolo ležících klacků a začali soutěžit,
kdo jich srazí z buku nejvíc. Slečna hosteska zdvořile požádala řádící konferencmany, aby toho nechali, že
jsou v rezervaci a ne na golfovém hřišti, ale účastníci nedbali.
Náhle, jakoby se víly opatrující dřevokazné houby spojily s nebeskou kavalerií, z čisté
modré a pro výlety vhodné oblohy spadl na
"Eliščinu procházku" liják, který by mohl vstoupit do
historie Skaláku pod názvem
"Nebe vylévá kýbl vody". V několika minutách se cesta proměnila
v potoční strouhu, ani ty nejlistnatější stromy neudržely
přívaly deště, voda se lila po kmenech jak závoje, a nebylo možné se
někam schovat. A jak je na
Hruboskalsku zvykem, za "Kýblem vody" se hnal vichr a děsivá
bouře mlátící kolem sebe hlava nehlava. Z Arboreta a z vyhlídek
pospíchali lidé zahalení v pláštěnkách a s poletujícími deštníky, jen účastníci
konference neměli nic jiného, než vodou nasáklé společenské
obleky, mokré košile přilepené na tělo, z kravat jim kapalo jak z indiánských
 třásní, a oni sami
bezradně přešlapovali ve svahu ve zničených polobotkách obalených
písčitým bahnem, aniž by věděli, kde se ztratili. Jen slečna
hosteska na tom byla líp, držela si nad účesem letáček s mapkou. Účes vydržel, mapka se rozpustila.
Jak je možné, že Matka Příroda ochránila dřevokazné houby před
zpupností návštěvníků tak rychle a úderně, o tom se nedá
spekulovat, to patří do jiných témat. Ale troudnatci na bukovém torzu spokojeně
žili dokud to bylo únosné a dokud se o rozpadlý kmen nepostarala dřevorubcova
pila. Dnes zůstal po chorošovém mrakodrapu pařez u cesty a veselá příhoda v paměti jednoho hodného turisty, který vyvedl
skupinu rozmáčených pokašlávajících účastníků konference z hruboskalského
bouřkového pekla zpátky do zámeckého sálu.
|
Paměť kamene
Kámen v dlažbě cest
pamatuje výšky skal
dotýkal se hvězd
Z průčelí katedrál
zhlíží na poutníky
Pamatuje stavitele pyramid
i středověké kameníky
a ví jak bolí dynamit
Zná tlukot srdce Země
pulsující žhavou lávu
a příbojů dunění temné
Pamatuje zašlou slávu
dávných mistrů sochařů
co kvádry zručně tesali
na pompézní pomníky vladařů
co je všechny přečkaly
Pamatuje zdi hradního opevnění
valící se útoky rytířů
v lesklém brnění
a ví jak bolí střelba hmoždířů
Kámen je ve vodě žabka
v klukovském praku munice
mostního pilíře patka
kočičí hlavy ulice
demonstrantů palebná síla
nádvoří radnice
výstavní honosná vila
vysoké zdi věznice
boží muka v poli
závaží sebevrahů
krystal kamenné soli
dlažba na podlahu
Kamenní němí svědci minulosti
díla odvěká
Kamenní svědci dnešní přítomnosti
srdce člověka
Miroslav Miky Marusjak
ze sbírky "Jenom tak", 2009
(s laskavým svolením autora)
Hruboskalský značkovník
Legendární cedule za Koupákem vybízející auta parkující na
cestě ke kázni. Formulace nejasná,
ale tradiční a milá. Jakmile se cedule
zjeví na svém místě, je jasné, že přišlo léto, a nastaly slunečné časy.
Vzadu trojvěží z Janovy vyhl. |
