Posvátná místa
u turistických stezek
 Kolem jistého esotericky uspořádaného pramene tiše postává
kroužek mladých lidí s dlaněmi obrácenými do větví stromů. Mladí
lidé jsou soustředěni, pramínek zurčí, a nic by nerušilo
spojení s mnohými jinými světy, kdyby kolem pořád někdo
nechodil.
"Tady je to samej turista, to nemá cenu," odváží se jeden z
mladých lidí. "Měli jsme zůstat ve stanu, a potom jít na pivo."
"Nekafrej a pokračuj."
Větve stromů ševelí, pramínek zurčí, mladí lidé stojí
v nehybném soustředění, zatímco za jejich zády prochází rodinka
s kočárkem, asfaltkou se blíží horda rozjásaných
cyklistů, a nahoře na zámku začíná ryčný odpolední koncert.
Pokud by duchovně zaměřený návštěvník zatoužil po chvilce
klidné
meditace v lesním koutě s pověstí místa posvátného, ať
křesťanského, pohanského, nebo esoterického, tady najde nabídku
opravdu bohatou. Lidé zvyklí meditovat a citliví na genius loci
se mohou spolehnout, že touto nabídkou budou nadšeni. Pro
seznámení s posvátnými místy postačí čtyři taková zastavení na trasách čtyř turistických
značek, Hruboskalsko protínajících - značky červené, modré,
zelené a žluté.
  Sedm
postav z různých stromů v magickém kruhu pod Hlavaticí
je místo k meditaci nejvíce známé.
Je to symbolická
magická brána do jiných světů, a zároveň i duchovní brána do
Českého ráje. Dřevo jednotlivých postav je spojeno s nebeskými
objekty. Jasan patří Slunci, třešeň
Měsíci,
dub
Marsu,
jilm
Merkuru,
javor Jupiteru, bříza Venuši a buk Saturnu. Magický kruh
řezbářských výtvorů je velice působivý, přítomnost skály Hlavatice
a rozhled do okolí násobí prožitky z toho místa, a pod vlivem
všech těch pocitů uznáme, že tady sídlí něco duchovně
mimořádného. Do kruhu
raději nevstupujeme. Necháme jeho síly i s černým kamenným středem na pokoji. Člověk nikdy
neví. Ve svahu pod magickým kruhem se nachází unikátní labyrint, a
kolem další
pozoruhodnosti vytvořené ze dřeva. Posedět tady na
lavičce a vnímat sílu kvetoucí přírody v období letního
slunovratu (pokud lavičku zrovna neobsadí řvoucí školní výlet) je
zážitek, který za chvíli zdržení na cestě po červené turistické
značce opravdu stojí.
  Další
místo vhodné k přemýšlivému zastavení, tentokrát křesťanského
rázu, je na modré značce v dolní části Kopicovy galerie.
Vojtěch Kopic nechal z pískovcových stěn vystoupit postavám
světců, je tu sv. Václav, sv. Anežka a další, ale nechce se
věřit, že jako zbožný člověk si ve své skalní galerii nepostavil
pro soukromou modlitbu nějaký přírodní svatostánek. Takové
utajené místo
tu je, v příjemném stinném koutku u dolní cesty. Vstupním motivem je
barevný medailon s obrazem Panny Marie, nad ním v šikmé stěně se
nachází bohatě zdobené slunce. Donutí poutníka, stojícího pod
stěnou, zdvihnout hlavu k nebi. V Kopicově galerii není žádný
reliéf připomínající ukřižování Ježíše Krista, možná si autor na
to netroufal. Proto
znázornil v souladu s křesťanskou symbolikou Ježíše jako slunce hledící k nebi. I na Václavově praporci o
kus dál není
symbol kříže, ale slunce. Tohle skalní zákoutí v Kopicově galerii má zvláštní
mystický náboj.
  Kaplička
na Radči v kruhu lesů a roklí na zelené značce bývala
zastavením na slavných a oblíbených poutích o svátku sv. Jana Nepomuckého na Valdštejně.
Proto je ve štítu kapličky i jeho socha. Uvnitř kapličky je
obraz sv. Huberta, patrona myslivců. Svatému Hubertovi se
připisuje výrok: „Pokud žijeme, jsou nám dveře milosrdenství
otevřeny. Ti, kdo si je nezvolí, budou muset projít branou
zavržení. Uvaž tedy čím jsi byl, co jsi a čím za krátko budeš!
Svá provinění naprav pokáním a smiř se s Bohem!" Zbožní poutníci
přicházeli na Radeč roklí "V jehelném uše". U kapličky je místo
"promodlené", což
mu dodává zvláštní duchovní význam. Dříve zde stávala zemědělská
víska Radeč, a zůstaly po ní už jen neznatelné památky, cesty zaryté
do skal, nebo téměř zmizelé půdorysy chalup. Kdo rád přemítá o
časech minulých, o kořenech rodů, a stopách dávno zemřelých
lidí, tady je na správném místě. Jen je třeba respektovat
muflony, jejichž stádečko se nejraději potuluje právě v okolí
Radče, a připomínat si v té souvislosti, že muflon před člověkem
neuteče. Nemá proč.
  Na
žluté značce vedoucí od Adamova lože přes Mariánskou vyhlídku a
uměle vytvořenou skalní soutěsku Krokodýl k Valdštejnu se těžko
hledá klidné místečko k meditaci. Ale pokud není
příliš silný rekreační "provoz", nabízí se lavička mezi
Krokodýlem a rybníkem Smíchouzovým. Je to místo pod bílou stěnou
Jenovefy, a je odtud pohled do pukliny její uměle vytvořené
jeskyňky s reliéfem ukřižovaného Krista téměř v životní
velikosti (jeskyňka je nepřístupná, hrozí nebezpečí zřícení
stropu). Na stromě poblíž lavičky v dobách rozkvětu
sedmihorských lázní za dr. Šlechty visel obrázek sv. Jenovefy,
podle níž byla skalní věž nazvána. Lavička u cesty je jakýmsi
centrem tohoto zvláštního místa, kde se spojují tradice
křesťanské, symbolizované Jenovefou uprostřed, a pohanské, které
ji obklopují z obou stran - zprava Čertova ruka, o jejímž
kultovním původu se nepochybuje, a zleva nenápadná věž Praděd s
tisíciletou snad šamanskou historií. A když podle impozantní
zářící stěny Jenovefy poletují mladí dravci - může být místo,
přinášející ještě nádhernější duchovní zážitek?
Hruboskalsko skrývá další posvátná místa mimo rušné turistické
cesty, ale ta už vyžadují zájem zanícenější. Je to například
znovu objevené místo "U Obrázku", začátek roklinky za
Smíchouzovým rybníčkem, podivné souskalí u pěšiny nad
Doubravicí, a podobně.
Mohl to být
Fráňa Šrámek?
Když ostré jarní východní slunce prorazí mezi holými stromy až k
balvanům v napadaném loňském listí, dokáže odhalit cenné skalní
rytiny, které v jiném ročním období a denním čase jsou ukryté do
stínu a pokrývek zeleného mechu (jako například "Tančící zbojník" v
Zámecké rokli. Jednu takovou záhadnou rytinu nese i nenápadný
trojúhelníkový
balvan v zatáčce poblíž pelešanského parkoviště. Vlastně jich
nese víc, dokonce byl při stavbě silnice přitesáván, ale ty
ostatní jsou už příliš nezřetelné. Kromě jedné v rámečku, která
by mohla být kamenickou značkou nebo značením katastru. Při
zapojení velké dávky fantazie by se mohlo jednat o výletnickou
rytinu, monogram V. H. a datum 22.10.1919, ale uvedená
fantazijní dávka by musela být koňská. Ale zmiňovaná záhadná rytina,
u které by se mohlo rozbušit srdce každého
lovce tajemství, je na balvanu nízko při zemi,
a vypadá takto:
Jedná se o verš, podepsaný iniciálami F. Š., bez zřetelného
letopočtu. Mohl by autorem rytiny být Fráňa Šrámek, nebo některý
z jeho obdivovatelů? Text verše není příliš
čitelný, jsou přes něj nataženy škrábance novějších písmen, ale
zřetelně je vidět:
ZDE BYL
ŽIL - H (OST?)
F. Š.
Na patos u Šrámkových veršů jsme zvyklí, byl to přece on, kdo
dostal trest šesti dnů v policejním vězení, když při demonstraci
anarchistických studentů v roce 1905 zvolal na četníka "Zhyň,
otroku, zhyň, pse!". Můžeme tedy předpokládat, že při výletech,
které Fráňa Šrámek podnikal po Českém ráji, dostal se i na
Hruboskalsko, a hlavně do hospody na Valdštejně. To by
odpovídalo sdělení, že tady Šrámek "byl", s důrazem, že zde i
"žil". Kdyby výlet byl nudný, asi by takový patos použit nebyl.
V létě se balvan dostane do stínu stromů a rytina se ztratí. Je
tedy nutné počkat na další jaro, až se z pískovce a mechu opět
vynoří. Ostatně Fráňa Šrámek měl jaro rád...
|
Když kvete vřes
Když kvete
vřes, tu víme,
že v číši už
jen zbývá
poslední
jiskra. Dopíjíme
a přes
rameno se nám dívá stín.
Pak zmodrá
les a večer sivý
do
stydnoucích luk mlhy valí,
tu ironicky
starostlivý,
nám ramena
svým pláštěm
halí stín.
Fráňa Šrámek
Hruboskalský značkovník
Lesnická plechová značka poblíž Smíchouzova rybníka je takovou
malou připomínkou, jak neúprosně plyne čas. Za pár let ji rez
zničí celou, zůstanou snad jen hřebíky.
|
