Významné jubileum letos slaví sedmihorské lázně - bylo to 15. května 1842, kdy dr. Antonín Šlechta oficiálně otevřel lázně  zájmu široké veřejnosti. Nejdříve to byl ústav vodoléčitelský, ale později se součástí léčby stal  i zvláštní  hruboskalský fenomén, který lázně proslavil možná víc než vodoléčba a bohatý společenský život. Tím fenoménem byl a díky tomu, že průmyslová kolonizace přírody dvacátého století se svými dýmajícími komíny kráčela jinudy, stále je vyjímečně lahodný vzduch. V Sedmihorkách vzduch voní... pokud se ovšem nezkoumá na parkovišti. Mimořádně kvalitní pohlazení pro plíce tvoří unikátní kombinace povahy skalního města a borových lesů. Někdo může namítnout, že skalních měst je hodně, a žádné se zvláštností ovzduší nechlubí. Jenomže žádné nevlastní hruboskalský kvádrový pískovec, který si pro svou jedinečnost zasloužil vlastní kolonku v přehledu druhu pískovců. Hruboskalský pískovec miluje vodu, sice ho činí křehkým, ale bez dostatečné závlahy se rozsype. To obvykle zjistí návštěvníci, kteří si domů z výletu na památku donesou šutříček. Běloučký jemný písek z mizejícího šutříčku udělá s nábytkem divy, zvláště když se často stírá prach.

Sedmihorské lázně před rokem 1886 (A.Nejedlý) - v popředí plot obory

Tak tedy skály pojmou deště (jichž bývá před hradbou Kozákova během roku opravdu hodně), pěkně zvlhnou, skalní podloží vypudí přebytečnou vodu do pramenů a mechovitých louží, a všechno to letní teplé vlhko v údolích a kaňonech podporované zdraví prospěšnými silicemi z množství borovic a příjemným dechem smíšených lesů vytváří onen lahodný a pryskyřicí vonící koktejl, za který vás vaše plíce budou milovat. Účinek hruboskalského vzduchu využil dr. Šlechta k léčení vzdušnou cestou, tzv. "vzduchové koupeli". Za teplého počasí byli pacienti lehce osprchování, a zahaleni v suchou plátěnou plachtu zvanou "čechel" byli posláni do lesa. Tady se procházejí, dýchají vzduch naplněný vlahými parami, nebo odpočívají na vršku nad lázněmi, a jak se praví v dobovém turistickém průvodci, nedýchají jen plícemi, nýbrž celé tělo dýchá, všecky potnice jsou otevřeny a ssají do sebe oživující ozon. V plachtách na tom vršku lázeňští hosté čekají, až je zvon z lázní sezve k obědu. Nebo se procházejí po Pramenné cestě; jeden z hostů popsal dojem, který na něho vzduchová lázeň učinila, takto: "Všude, kamkoli až dosud šiřitelé osvěty na této zeměkouli pronikli, chodí lidé v šatech. V sedmihorském lese ale potkáváme tlupu polonahých mužů, v divém běhu proti nám se ženoucích! Podivná směs civilisace a přirozeného stavu! Nahá stehna a lejtka, nahé hořejší tělo - a přece florentinský klobouk neb panama na hlavě! Plaid na rameně, slunečník v ruce, doutník v ústech - jaká to podívaná! A tato tlupa lidí, připomínajících nám Indiány v pralesích amerických, rozloží se pak na pěkném místečku a počne se baviti..."

Ani v prostěradlech neutuchal společenský život. Mužové beroucí vzduchovou koupel založili spolek Adamitů, a  krátili si vyměřený čas koupele vyprávěním humorných příběhů. Spisovatel Karel Műller shromáždil vyprávění do knížky "Týden ve vzduchových lázních". Byla vydána v Knappově nakladatelství v roce 1882. Jedna taková historka, kdy pan Šlak, předseda spolku Adamitů, vyprávěl při vzduchové koupeli společnosti svůj příběh, je pro ukázku předkládána.

"Zvířata mají rozum, dobrý rozum, jen když jej člověk náležitě probudí. Divíte se mému ježkovi, což ale když vám budu vypravovati o svém krotkém raku, tu teprve sprásknete rukama!"

"Vypravujte! Vypravujte!" prosili Adamité.

"Inu věc je krátka, ale zajímava, nadmíru zajímava. Zkrotil jsem si raka, roztomilé zvířátko, které mne má velmi rádo. Jsou tomu asi čtyry neděle, měl jsem v Liberci co dělat. Jda na dráhu pravím manželce: "Prosím tě, zavři raka, sice poběhne za mnou."

Manželka slíbila, že tak učiní, ale nejspíše na to zapomněla, neboť sotva jsem v Liberci opustil vagon, byl tu můj rak také!"

Všeobecné ustrnutí mezi Adamity - pan Šlak předčil daleko i polesného Flintu, který se při vypravování stavitelově smíchy div nerozsypal.

"Ale," namítal tu mladý důstojník, "pane Šlaku, vždyť raci neběhají, a, jak víme, lezou vždy do zadu."

"Vím to, vím, pane! Ale můj rak je, jak jsem vám již pověděl, zvíře nadmíru rozumné a proto vzal na turnovském nádraží zřetel na tuto svou přirozenou vlastnost a nekoupil si lístek do Liberce, nýbrž do Paky a tímto způsobem přišel tam, kam chtěl!"

Mám vypisovati povyk, jaký se po těchto slovech strhl? Nedovedl bych to, ponechávám tedy laskavému čtenáři, aby se sám domyslil, s jakým jásotem přijali Adamité vypravování svého předsedy.

 úryvek z knihy Karla Műllera "Týden ve vzduchových lázních", r. 1882

Lázně kolem roku 1910

S výskytem Adamitů v lázních zjevně souvisí i jedna z pověstí o Adamově loži. Své milostné reje zde prý prováděli za husitských válek adamité. Tato pověst bývá razantně vyvracena jako nesmyslná, ale jedná se o omyl. Nebyli to adamité husitští, ale naši Adamité v plachetkách. Adamovo lože je koutek jako stvořený k dostaveníčkům, a to jistě hostům z lázní neuniklo. V té souvislosti je třeba připomenout, že i dámy z lázní měly své hodiny, kdy chodily do lesa brát vzduchovou koupel. Brouzdání dam po lese jen tak v plachetce ale dr. Šlechta  brzy zatrhl. Prý to nedělalo dobrotu, dámy si navzájem okoukly své tělesné nedostatky a pak se prý pomlouvaly. Ale kdo ví, jak to bylo! Ono je snadné takový čechel z dámy odvát. V každém případě na Adamity zbyla památka - na cestě do Adamova lože ze Zámecké rokle je reliéf eroticky zvýrazněné ženské postavy. Možná ji za léčebného pobytu vytvořil některý z umělců, třeba i příslušník spolku Adamitů!

Lázně kolem roku 1960

Dr. Šlechta se pokusil hruboskalským vzduchem léčit i tuberkulozu, například jedním z jeho pacientů byl známý český spisovatel Gustav Pfleger Moravský. Toho Sedmihorky okouzlily natolik, že je popsal ve svém románu "Paní fabrikantová". Myšlenka dr. Šlechty o prospěšnosti sedmihorského vzduchu je stále platná. I dnes je možné myslet na své plíce a na výletě nebo při delším pobytu na Hruboskalsku dbát o vzdušné koupele. Nejlépe se k tomu hodí autocamping s možností přespávat pod stanem - noční vzduch je vždycky lepší, například ve Vysokých Tatrách spávali pacienti s tuberkulozou na terasách sanatorií. Při ubytování v hotelích a penzionech stačí spát při otevřeném okně. Na výletě za slunečného teplého počasí je dobré se podle návodu dr. Šlechty obléknout vzdušně, aby kůže mohla dýchat. To bylo doporučováno i v dalších klimatických lázních - v Čechách jich bylo v době jejich rozkvětu na osmdesát. K léčení se používal místní vzduch a příjemné klima. Dnes jsou jako klimatické lázně stanovena snad jen tři lázeňská místa v ČR.

Samotný vzhled a vybavení lázní, budovy a kolonáda, i majetkové poměry se od časů dr. Šlechty výrazně změnily. Lázně byly v roce 1945 znárodněny, některé staré objekty se zbouraly, a stát dal zbývající budovy a pozemky do užívání Ústřední radě odborů pro výběrovou rekreaci. V devadesátých letech přešly lázně pod správu nástupnické organizace, a za těch časů se nemovitosti ze státního konfiskátu přesunuly do soukromého vlastnictví. Asi od roku 2000, nejspíš kvůli menší atraktivitě oproti hotelům v Krkonoších nebo v Karlových Varech, nemají o lázně zájem velcí investoři, opouští je společnost OREA HOTELS, a vytrácí se význam sledovat komu lázeňský areál vlastně patří. Tuto situaci výmluvně dokreslují cedulky a nálepky na budově recepce. Důležité je, že v současné době je vlastníkem budov a pozemků realitní akciová společnost z Ostravy, a připravuje se přechod "nejstaršího českého ústavu pro vědecké léčení vodou" na centrum ájurvédské medicíny. Činnost centra ájurvédy měla být zahájena 1.května tohoto roku. Zatím nejsou k dispozici příslušné informační webové stránky, ale snad se brzy o tomto projektu na využití lázní dozvíme víc. Před stosedmdesáti lety léčil dr. Šlechta pacienty vodními a vzdušnými koupelemi, dobrým jídlem, výlety, zábavami a odpočinkem. Snad centrum ájurvédy obnoví bývalou sedmihorskou slávu - zatím by nám, pěším našincům, stačilo zachování stánku s občerstvením u parkoviště.

Reliktní borovice na vrcholech pískovcových masívů pomáhají svým kamarádkám rostoucím dole v roklích vydechovat lidskému zdraví prospěšné silice...

Nedávné rozmístění cedulí s nápisem "Rýt do skal dokáže jen korunovaný pitomec" připomnělo návštěvníkům, že nechat po sobě v pískovci vydrápanou stopu není jen záležitost devatenáctého století, ale naopak i dnes je tato činnost silně aktuální, protože proč by jinak byla kritizována. A pak stačí, když to zkusí jeden, a ostatní se přidají ve snaze nezůstat stranou. Kdo neryje, ten tu nebyl, to je heslo letošní hruboskalské sezony - bílé, klacíky proškrábané znaky a písmena jsou prostě všude. Jakoby všem došlo, že stopa osobnosti vtisknutá do sociálních sítí na internetu je pomíjivá, tady to snad příroda zachrání. Skalám jsou nějaké rýpance lhostejné, brzy je shodí, a snaha o zvěčnění padne v niveč, ale horší je, když si rytcové nevšimnou, kam svá dílka ryjí. A nemusí to být ani schválně. To je i případ nejznámějšího obrazce ve skalkách u Krokodýla, na žluté turistické značce z lázní na Valdštejn.

Na stěnce vidíme původní podobu rytiny, t.j. hornický symbol (zkřížené želízko a mlátek) mezi písmeny J a  O, pod tím letopočet 1896, a rámeček z ornamentu s lístky. Není nutné spekulovat, původ rytiny je celkem jasný. Silnici pod Čertovou rukou nechal do skály prolomit Alois Lexa z Aehrenthalu v roce 1839, a to v souvislosti s přestavbou Valdštejna. O padesát let později byl průlom upraven a záznam o provedených pracích, t.j. logo lomaře, byl vtesán do skály. Kousek nad logem je  patrná zajímavá rytina MOLDOVA v azbuce, a není důvod pochybovat, že starší název současné Moldavské republiky mohl vzniknout ze stesku nějakého partyzána  v letech německé okupace.

Čerstvě vyškrábaná "přízdoba" - to jsou písmena L + L = srdce  -  pohledu na památeční rytiny poněkud překáží.  Pokud tedy dvě zamilované bytosti musely milostnou náklonnost vtisknout do skal, doufejme, že v  láskyplném vztahu setrvají alespoň tak dlouho, aby to za tu škodu stálo.

Lomař z roku 1896 nejspíš zavinil i jeden turistický omyl - název tohoto místa "Krokodýl" nebo "U krokodýla" začali původně používat lázeňští hosté podle podoby proražené skály, která vypadala jako ležící ještěr. I dnes je s větší dávkou fantazie vidět směrem od Podháje krokodýlí ocas, dlouhé tělo pokračující až na konec skalek, a poslední oblá skalka na straně Valdštejna představuje rozevřenou tlamu. Zřejmě úprava lomaře v roce 1896 podobu ležícího krokodýla změnila, a jako náhrada se Krokodýlem označuje podlouhlá dutina. Někteří návštěvníci se do ní soukají a nechávají se fotografovat, například jistí německy hovořící mládenci vecpali do dutiny i svého postiženého kamaráda z invalidního vozíku. Pak ho zase vyndali, samozřejmě. Na stěnkách u Krokodýla se vyskytují ještě dva další záznamy kameníků, ale z pozdější doby.

Srdcové číslování

Ve skalkách u cesty za zadním plotem Arboreta je rytina, která  zavání úředním potvrzením trojmezí katastrálních pozemků. I když k takovému vysvětlení svádí kamenická přesnost, má tento vzkaz na skále díky srdíčku s monogramem GJ citový rozměr. No jo, řekne si náhodný kolemjdoucí, to nějaký mládenec se se svou láskou setkal v roce 1946, a potom v letech 1948 a 1951, a pokaždé vzpomínku na setkání zvěčnil do pískovce. Tohle nelze přijmout, obrazec bezpochyby vznikl najednou, a nebyl určen jako poselství kolemjdoucím. Má totiž důvěrný charakter - před rytinou je možné postát a popřemýšlet.

Když si dal neznámý autor takovou práci s přesností číslic, musela tato rytina pro něj hodně znamenat. Jakoby říkal: víte, co mám v srdci? Ženu s iniciálami GJ a zoufalou prosbu o boží pomoc. Rozložení číslic totiž napovídá, že klíčem k  rytině by mohly být biblické Žalmy. Číslo 46 a 48 jsou si  významem velice podobné, naproti tomu žalm 47 pojednává o něčem jiném. Zatímco žalmy 46 a 48 vyjadřují vyznání neotřesitelné důvěry v Boha, číslo 51, které je obě spojuje a je výraznější, je  výkřikem o boží smilování. Jakoby autor volal: důvěřuji Ti, tak mi pomoz! Nejedná se možná o poselství lidem z dalších věků, ale spíš o vzkaz mimo sféru lidského chápání. V podstatě jde o soukromou modlitebnu.

Když si připomeneme, že po zabrání Sudet se v Turnově shromáždily desítky vyhnaných Židů, může nám přeběhnout mráz po zádech.  Pokud by výše popsaná spekulace byla pravdivá, což je malá naděje, jedná se o nedozírně cennou historickou památku! A nebo to znamená něco úplně jiného.

 Mamert Knapp na Valdštejně?

Knihu Karla Műllera "Týden ve vzduchové lázni" z níž je o kus dál veselý úryvek, vydal v r.1882 významný pražský nakladatel Mamert Knapp. Zároveň v tom samém roce vydal i průvodce po lázních od stejného autora. A o deset let později se pod zdí Valdštejna objevilo jeho jméno.

Je to náhoda? Nakladatel a knihkupec Mamert Knapp se nejspíš v lázních léčil a měl je v oblibě, jinak by v prvním roce svého samostatného podnikání v pražském Karlíně nevydal hned dvě knihy se stejným tématem. V roce 1892 Karel Műller zemřel, a možná to bylo impulsem pro zvěčnění Knappova jména na romantickém místě, jako je skalisko pod středověkým hradem. O čtyři roky později zemřel i Mamert Knapp.

 Ukázka písma z Knappovy knihy

Obě knihy o sedmihorských lázních mají jednu zvláštnost - na titulní straně je každý řádek textu vytištěn jiným fontem. Stejné druhy písma jako na titulních stranách jsou i v rytině, letopočet je dokonce vyveden různě u každé číslice. Zajimavé je, že poslední číslice, dvojka, je vyryta ozdobným písmem, takovým, jakým titulní strana Knappových knih končila. Zajímavá souhra náhod...

Hruboskalský značkovník

Čas je neúprosný. Na rozcestí pod Předním Skalákem bývaly na stromě dvě tabulky, jedna ukazovala na Sedmihorky, druhá na Valdštejn.

Ještě před pěti lety byl název Sedmihorek čitelný, a z Valdštejna visela tříska. Dnes zbytek Valdštejna odpadl, a Sedmihorky se nedají přečíst. Čas je prostě neúprosný...

Citát na rozloučenou:  "A k obědu! K obědu!" zvolal redaktor Deym, "dnes pečená kuřata, pánové, karfiol s parmesánem a Pánbůh ví, co ještě všecko dobrého!" "Sláva! Tedy k obědu!" opakovali Adamité a Adamův vršík osiřel opět na nějakou tu hodinku. Odpůldne oživily jej arciť dámy, ale zábava dopolední byla starým sosnám v okolí přece milejší, než tenounké švitoření paniček a slečinek, které zde odpůldne měly svou besedu."

- Karel Műller, z knihy "Týden ve vzduchových lázních", r. 1882

Hlavní stránka