Poslední ocún u Arboreta

Potkat na sklonku léta louku posetou kvetoucími fialovými ocúny je skvělý zážitek. V Českém ráji příliš ocúnových luk není. V Příhrazech u rybníka bývala taková loučka, možná i u Prachovských skal ... v každém případě rostly ocúny na Hruboskalsku, a to na loučce pod Arboretem, směrem do Údolíček.

Ocúnová loučka

Výcvikové středisko na Bukovině zřídilo na ocúnové loučce kořenovou čističku. O této události a o funkci čističky informuje  tabule u cesty. O ocúnech zde není ani zmínka.

Ocúny jsou náročné rostliny. Mají rády vlhké louky a lužní lesy. Poslední ocún na loučce pod Arboretem vykvetl v září 2003. Od toho roku ocúny na loučce nejsou.

Bernardýn na Sahaře

Podobně jako "sedící jelen" v lomu na cestě od Hrubé Skály na Valdštejn, je na Sahaře u paty skalní věže zvané "Ministrant"  na ploché stěnce nádherně vyvedený reliéf hlavy psa, nejspíše bernardýna. Voda a písek si tady zase pěkně zařádily.

Přes Saharu vede žlutá značka od památníku horolezců k Podháji. Další atrakcí toho místa je "dětský" balvan, jedna ze dvou skalek, po kterých se škrábou děti.  Druhý balvan, hojně využívaný k dětským hrám, je v Dračích skalách.

Sahara a věž Ministrant

Cesta od Arboreta po červené turistické značce  k první vyhlídce na Skalák je docela štrapáce. Stoupání mírné, ale únavné. Tady se málokdo dívá kolem sebe, spíše je nutné dávat pozor na cyklisty, kteří se od zatáčky nahoře pěkně z  kopečka rozjedou.

A přece je tu jedna zajímavost! Na pravé straně trčí k cestě skalka, které jakoby kus chybělo - takový pískovcový kout s kolmými stěnami. Ta kolmost není od přírody, tohle je ve vší tichosti skrytý starý lom!Na první pohled je podezřelé, že by ta kolmá vykousnutá pravidelnost byla od přírody. Nikde žádná tabulka, žádná zmínka, ale tady nejspíš zasáhla lidská ruka, která potřebovala vytěžit nějaký ten pískovcový patníček nebo kvádřík.

V Českém ráji není třeba šetřit pískovcem,  stavební materiál je vždycky při ruce. Jsou-li u silnice pískovcové patníky, najde se poblíž i nějaký ten příležitostný lomek.  V tomto směru jsou nejslavnější historické lomy ve Veseckém Plakánku, odkud se těžily pískovcové kvádry na výstavbu hradu Kosti.

Cestu z Hrubé Skály na Valdštejn, kudy červená značka prochází, nechal postavit v roce 1840 Alois Lexa z Aehrenthalu, vrchnost na Hrubé Skále, a to v souvislosti se stavebními úpravami  na Valdštejně. Při stavbě silnice bylo potřeba nalámat kámen, navozit ho, cestu zpevnit, patníky osadit - proč nesáhnout po nejbližším zdroji kamene, kterým byla pevná skála uprostřed stoupání? Na obrázku silničky jsou vlevo vidět zachovalé patníky - možná pocházejí z lomu přes cestu ...

Důkazem o existenci lomu nad Arboretem by měla být kamenická značka, kterou se určoval majitel nebo provozovatel. Jenomže na kolmých stěnách žádná značka není. Vzhledem k obvyklému solidnímu provedení značek není pravděpodobné, že by se během let ztratila přirozeným odvětráváním skály.

Ale přece by se něco malého našlo - na jednom balvanu na okraji lomku jsou v rámečku  vyryta písmena "LI.J", na první pohled vypadají jako internetová adresa. Podobné rámečky, umístěné nízko nad cestou, jsou ve Skaláku na více skalkách, i na takových, které lomem být nemohou. Jejich význam bude nejspíš jiný. Ale nakonec se  v zeleném mechu a mezi omšelými podpisy turistů a nápisem PRACHATICE objevuje značka, vyvedená do pískovce zkušenou rukou. Vypadá jako obrácená jednička. Na obrázku  je tato rytina označena červeným kroužkem. Mohla by to být kamenická značka provozovatele lomu?

Pro lom hlasuje ještě jedna skutečnost - původní cesta, spojující bývalou obec Bukovinu s Valdštejnem vedla v dolíku za hřebenem. Takže příliš hranatá skála by měla být nedotčena, kdyby vrchnost nezačala stavět silnici. Jako lom kamene by se hodila i pro stavbu altánu a pro pískovcové sloupky v Arboretu, pěkně by se svážely s kopce dolů.

   Příliš hranatá skála má ještě jednu zvláštnost, která není na první pohled patrná. Je to zvlněný povrch pískovce, vytvářející obrazce, podobné lidským výtvorům.

 V tomto případě je to "sedící jelen". V koutě lomu je vidět jeho tělo a ležérně vystrčené kopýtko. Hlava je poněkud vymizelá. Kopýtko je jak živé, těžko uvěřit, že tenhle reliéf vytvořila jen voda a písek, že si některý kameník při budování silničky k Valdštejnu neodskočil do lomu  zasochařit. Jenomže - kdo ví?

Až potáhnete od Arboreta vzhůru k první vyhlídce na Skalák, zastavte se na vydechnutí u příliš hranaté skály a pozdravte se se sedícím jelenem. Pokud pojedete na kole, tak se raději dívejte na cestu.

Hlavní stránka