Nepatrné, nevzbuzující pozornost, dětsky hravé. V sedmdesátých letech jich bylo kolem cest na balvanech a skalkách povícero, až jejich opakování bylo podezřelé. Mělké, nedbale provedené, nic pamětného. O čem je řeč? O skalních rytinkách, vypadajících jako malé čtvercové okénko.

Dnes už vyrytá čtvercová okénka na balvanech u turistických cest neuvidíme. Skály je za pár  desetiletí shodily za ochotné pomoci dešťů a větru. Jediný zbylý obrázek okna, dosti vhloubený aby vzdoroval povětří, "zdobí" balvan na křižovatce cest v Dračích skalách. Spolu s povětřím je ohrožován i ubýváním pískovcové hrany nad levým horním rámem.

Otázka "odkud se vzala ve Skaláku úroda okének?" nutně přináší odpověď "nějakej účel to má!". Řešení by se mohlo skrývat v konstrukci okénka. Stačí ubrat čtyři čárky, a máme před sebou hákový kříž. Stačí přidat k hákovému kříži čtyři čárky, a máme pěkné okénko.

Představme si, že je květen 1945. Právě skončila válka. Kvetou kaštany, po trati jezdí vlak zdobený státní vlajkou, a v tichu skalních roklí čekají u cest rytinky hákových křížků, co se s nimi stane. Na svém místě na očích rozjásaných turistů putujících osvobozenou zemí zůstat nemohou. Kde se křížky vzaly? Nejspíš jsou dílem německých výrostků z Hitlerjugend, kteří se během války zotavovali v Podháji a   označovali vlastní turistické cesty pro sebe a své následovníky. Vzpomeňme na bitku o českého lva, dokazující, že těmto výrostkům nebyly skalní rytiny cizí. Kromě toho hojně nápisů, podpisů a monogramů pochází z předválečných dob, těch dob, kdy bylo zvykem stvrdit výlet do skalního města zanecháním vyryté stopy. Proč by tedy skály šetřili hoši z Hitlerjugend? A ještě něco - kdyby hákové kříže vyrývali do skal dospělí, jistě by je zhotovili ve větším měřítku, v důkladnějším provedení a na místech s nápadnější a významnější polohou. Svoji roli by nejspíš hrála skutečnost, že Hruboskalsko spadalo do vlastnictví německé šlechty.

Vraťme se k poslednímu zachovalému okénku. Vzhledem k tomu, že balvan na křižovatce cest v Dračích skalách je možné nazvat balvanem "spotřebním" - je to jeden ze dvou solitérních balvanů, které od nepaměti lákají děti ke šplhání (druhý takový balvan je na Sahaře) - vyryté okénko silně trpí obrušováním vrcholu balvanu. Dokonce už byl narušen horní rám. Na černobílém obrázku zhruba ze sedmdesátých let je vidět stěnku ještě nezbroušenou do dnešní podoby. Okénko mělo tehdy k okraji skály dost daleko.

Zajímavý je důlek pod dolním rámem - možná sloužil k zastrčení svíčky nebo vlaječky. Důlek slouží jako důkaz, že pravý spodní rám byl ke kříži přidán dodatečně. Aby se rám vyhnul otvoru, musel být vyryt nepravidelně, a okénko  dostalo šišatý výraz. Kdyby někdo chtěl vyrýt opravdu jen okno, třeba jako terčík pro nějakou házecí hru, jistě by si nevybral stísněný prostor těsně nad důlkem. Spíše by důlek nasměroval do středu okénka, což by házecí hru jistě ozvláštnilo.

Tak jsme si pěkně zafantazírovali ve vzpomínce na slavné májové dny, a zbývá jen přihodit alespoň maličký důkaz, že ve Skaláku byly některé cesty označeny hákovými křížky. Tady je! Jeden křížek zřejmě unikl pozornosti rytců okének a zůstal v podobě, v jaké byl ve čtyřicátých letech zhotoven. Křížek se nachází podobně jako ten ve Dračích skalách při okraji hrany osamělé skalky rovnou u cesty, a opravdu vypadá jako stylová turistická značka.  Nezávisle je v sousedství křížku vyryt letopočet 1945.

Ještě před deseti lety byl tento svědek pohnutých časů dosti patrný. Dnes je křížek viditelný  jen zčásti, za určitého světla a musí se o něm vědět. Za několik let zmizí docela nebo bude považován za mělce vydrápané písmeno F. Co naplat, odcházení do větru je osud všech záznamů učiněných do kůry drolivých pískovců.

Stopy po válečných letech ve skalních roklích mizí, zapomíná se na legendy, odcházejí pamětníci. Zůstává jen zvědavost, za jak dlouho dokážou dětské nožky ušmirglovat balvan v Dračích skalách. Taky to dlouho nebude trvat, a okénko s důlkem bude pryč.

Kdo by neznal rod Řezníčků, kteří vlastnili pivovar pod Hrubou Skálou!  Z tohoto rodu pocházela paní Anna Šimůnková, malířka Českého ráje. Nebyla sice oficiálně uznávanou umělkyní, ale její obrazy byly ceněny pro cit, s jakým byly malovány. Byly tvořeny srdcem a krásným vztahem ke krajině Českého ráje.

Paní Šimůnková malovala pro radost a obrazy rozdávala svým známým. Ráda malovala podle předlohy. K tomu se váže i roztomilá historka - jeden známý malíř pořádal v Jičínské galerii prodejní výstavu svých děl. Povšiml si, že jeden obraz obchází milá starší paní a zaujatě si ho prohlíží. Zdálky, zblízka, zkoumá barvy... Známý malíř potěšen přivolal kustoda a pravil:

"Tamhleta paní si tak zálibně prohlíží můj obraz, to ona si ho jistě koupí!"

"Nekoupí," odvětil lakonicky kustod. "To je paní Šimůnková z Hrubé Skály. Ona si ho namaluje!"

Znali jsme paní Šimůnkovou z kostela sv.Josefa, kde v neděli hrávala na varhany. A tam nás potkala ta pocta, že se jednoho dne paní Šimůnková zeptala:

"Co byste si přáli namalovat?"

"Trosky!" odpověděli jsme bez váhání. "Trosky s Apolenou!"

Paní Šimůnková pohled na Trosky s Apolenou moc neznala, ale řekla, že si poradí. Bylo to v roce 1989 na podzim, kdy obraz byl hotov. Byl nádherný, měl všechno, co měl mít - Trosky, Apolenu i s kvetoucí loukou. Paní Šimůnková hned nato odjela po svém zvyku na zimu k dceři do podkrkonoší.

Na jaře roku 1990, na prvního máje, zase přijela prožít léto v krajině svého srdce. Bydlela ve vile dnešního pensionu Harmonie. Právě na prvního máje, v den kdy se vrátila, ve večerních hodinách paní Šimůnková náhle zemřela. Bylo jí 75 let. Pohřeb začínal mší v kostele sv. Josefa, tehdy ještě  podlahu kostela tvořila originální pískovcová plošina. S malířkou Českého ráje se přišlo rozloučit mnoho lidí, a když kráčel pohřební průvod na hruboskalský hřbitov k rodinné hrobce Šimůnkových, byla na dlouho zastavena doprava. Malířka Českého ráje odešla, ale její obrazy, rozlétlé po světě a nepodepsané, jistě těší její přátele a známé dál...

Řadu let jsme pátrali, podle jaké předlohy namalovala paní Šimůnková náš obraz Trosek s Apolenou. Až čirou náhodou se v jednom antikvariátě objevila pohlednice odeslaná v roce 1914, která jako by obrazu paní Šimůnkové z oka vypadla. Záhada byla vyřešena! Předlohou byla pohlednice s malbou "Trosky" od J. Macouna. Malířka se obrázkem na pohlednicí vlastně jen inspirovala, štíhlé borovice, chaloupky za loukou, a barevný odstín malby už volila podle svého. Pohlednice s tímto obrazem jsou na internetu běžně k sehnání, jejich cena se pohybuje kolem 70 Kč.

Pokud  někdo hledá skvělé ubytování v srdci Hruboskalska, na úrovni, v romantickém prostředí a za rozumnou cenu, rozhodně by se měl podívat na stránky pensionu Harmonie v obci Hrubá Skála (Doubravice).  Adresa je  http://www.pensionharmonie.cz/

Co na tom, že ti nikdo

nedal víc v tom jaře,

nežli pohled, úsměv v letu,

ty cítíš přec, že jaro plá, že je tu

ve vůni země, v bílé kráse svíc,

jež na kaštanech hbitě rozsvítilo.

M. Calma 1929

Pidižvíci z vesmíru v jehličí hruboskalských lesů

Hlenky zvané slizovky jsou tak nádherně záhadná stvoření, že je lepší se jim vyhnout. Vypadají jako zvratky, ale nejsou to zvratky. Volně se pohybují lesem, ale nejsou to živočichové. Mají rády stinné vlhko, vylézají na ztrouchnivělé pařezy, vlhké kameny a podobně, ale nejsou to houby. Odkud se vzaly nikdo neví. O jejich inteligenci se šíří fantastické dohady - prý dokáží přesouváním celého zvratku vpřed prolézt bludiště, přemístit se do košíku s jídlem, lézt po lahvích nebo plechovkách...

Pokud mají hlenky co jíst, nejsou v půdě vidět. Když docházejí živiny, vytvoří hlenky onen slizovitý zvratkovitý "autobus" a přemístí se jinam. Narazit na putující koláč hlenek  je jedinečný zážitek!

Pro nenechavé hošíky, kteří by měli zálusk si do hlenek dupnout nebo šťournout klacíkem, dobrá rada: nechte zvratky na pokoji! Tím, že nejsou vidět lidským okem, mohou se hlenky  zachytit na botách nebo nohavicích a znovu kdekoli vyrůst do tučného zvratkovitého koláče. A potom bez problémů odlézt třeba do stanu nebo do postele, jak už se prý podle internetových zkazek stalo. K hlenkám proto raději zachováme respekt a v lese je odůvodněně zdálky obejdeme.

Značkovník

Starý vetchý strom padl, ale jeho kmen byl jako samorost zachován pro turistické značení. Sice značky není na tomto místě třeba, je to jen ujištění, že stále vpřed se vinoucí lesní cesta je ta správná pro putování do stánku u hotelu Králíček v Kacanovech, ale koho by tenhle značkový stromový "skřítek" nepotěšil? Značku najdeme u Kopicova statku.

Inspirace značkovníku podle www.alpenstock.us

Citát na rozloučenou:  "Hlenky jsou záhadné houby v podobě blitky, škraloupu, slizu či průjmu, které se dokážou pohybovat, mají paměť a navzájem komunikují. Snad jsou z kosmu, ale spíš budou raritou evoluce." - F.Kuba, znalec hub

Hlavní stránka