Pohlednicová minisbírka "Hruboskalských pěšinek" zahrnuje pár pěkných zajímavostí, ale nedávná kořist z Aukra, nikterak levná, je opravdový poklad. Jedná se o pohlednici s fotografií dnes už zbořené karlovické budovy a s nápisem "Pozdrav z Českého ráje. Výletní hostinec v Karlovicích". Budova hostince stávala v zatáčce silnice na modré turistické značce z nádraží na Kozákov. Ještě v sedmdesátých letech tu byl v přístěnku nalevo malý obchod.

Pohlednici dal vlastním nákladem zhotovit Josef Štěpánek, krčmář v Karlovicích, jak sám sebe v "tiráži" uvádí. Josef Štěpánek, původně šafář, koupil v roce 1907 starý hostinec a během dvou let nechal postavit nový, moderní, s přilehlým sálem. Když začala první světová válka, byl Josef Štěpánek poslán na východní frontu. Dostal se do zajetí, a až po šesti letech se vrátil jako legionář domů ze Sibiře. Vzpomínky na život v  zajetí jsou zachyceny v Pamětní knize Karlovic.

Když v květnu 1909 byla odesílána tato pohlednice panu Rudolfu Jelínkovi na Královské Vinohrady, pan hostinský svůj hostinec uváděl do provozu na letní sezónu. O tom svědčí odpověď na dotaz, zda je možné přijet na letní byt, a je-li pokoj k pobytu připraven:

Vaše Blahorodí.

Odpovídaje na ctěný lístek sděluji, že pokoj jest úplně zařízen t.j. postel s peřinami, skříň na šaty, stůl a pohovka. Je-li tedy libo račte přijet kdykoliv.

S veškerou úctou, Josef Štěpánek, hostinský

Fotografie na pohlednici nespíš vznikla při slavnostním otevření hostince. Odpovídal by tomu jednotně slavnostní oděv přítomných osob, a také holé stromy časného předjaří. Zástup postav působí poněkud cimrmanovsky - fotografování výletního hostince bylo jistě tak velkou událostí, že nejen všichni hosté a personál vyšli ven před hostinec a seřadili se (jak ostatně bývalo při fotografování budov zvykem), ale k řadě se připojilo i trpělivě čekající koňské spřežení s kočárem.

Úplně vlevo maličko odsunutě postává hoch, připomínající Vlastíka Pernikáře ze hry "Akt", kterého se při fotografování Lešnerovic rodiny nepodařilo odehnat.

Vedle hocha stojí host s nedopitým pivem a složenými novinami v kapse. Další dvojice působí snad záměrně intelektuálně, aby se odlišila od ostatních zúčastněných s polovypitými půllitry. Vysokému muži ukazuje jeho soused něco v otevřené knize, možná je to nějaký turistický průvodce Českým rájem.

Za mužem s knihou je houf spořádaně seřazených dětí různého věku, a následuje centrální skupina. Ta je dosti různorodá, snad se jedná o paní domu (žena v bílém s půllitrem) a personál z hostince. Je tu druhá dáma v bílém (střih podle nejnovější módy těch let), která drží v ruce něco jako štamprlata. Mezi dámami hrdě stojí menší muž v placaté čepici se džbánem (snad aby pohotově mohl fotografovaným dolít) a bílým utěrákem u pasu - snad je to sám pan hostinský. Čtyři ženy chudobnějšího vzhledu v šátcích si fotografování nechtěly nechat ujít, ale nějak nebylo vhodné, aby se připojily k hostům. Tak se alespoň seřadily na střeše hostince.

Pohlednice nového výletního hostince v Karlovicích z roku 1909 je důkazem, jak čilý turistický ruch tady před sto lety panoval. Ten ostatně panuje dodnes díky širokým možnostem ubytování v soukromí právě v Karlovicích nebo v Sedmihorkách. To je žijící tradice.

Toto vydání pohlednice hostinského Štěpánka z roku 1909 nechybí ani v obdivuhodné rozsáhlé sbírce českorájských pohlednic známého sběratele a badatele Karla Čermáka. Je totiž zažazeno do knihy "ČESKÝ RÁJ pohledy do zašlých časů" o venkovských sídlech (vydala Gentiana, 2007).

Na pohlednici jsou budoucímu hostovi z Prahy vyznačena okna pokojů pastelkami - červeně i černě. Pod červeně označeným oknem je obyčejnou tužkou připsáno VPRAVO. Proč je šipkou zdůrazněna dáma v bílém a s půllitrem v ruce, můžeme jen hádat.

Ačkoliv už dříve se zde pojednávalo o hruboskalských kroucených bucích, stále jejich vortexový čili vířivý charakter zůstává záhadou skoro kosmického významu. Při turistických trasách nebo cestách na Hruboskalsku je možné si povšimnout tří nejvíce známých spirálovitě rostlých buků. Jeden je v rokli pod  hotelem Štekl (viditelný ze silnice), další je nad pelešanskou silnicí přímo pod hradem Valdštejnem (ten se proslavil v knize "Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje") a ten třetí, pod Kalvárií, je dobře viditelný z "Poutnické cesty" od Pelešan na Valdštejn. Není sice z nejsilnějších, ale je nejzáhadnější. Je zasazen úmyslně, v řadě buků, jako pátý, poslední. Jeho vířivý růst odpovídá požadavkům kroucených stromů, totiž otáčí se proti směru hodinových ručiček od kořenů až k vršku.

Na obrázku je jasně vidět, že řada buků kromě pátého vyrostla, i když v poněkud prudším svahu, jak se na buky sluší. Hlavní nejsilnější kořeny míří dolů do úžlabiny, z nich se pod šedou kůrou zřetelně rýsují "svaly" postupující vzhůru kmenem. I když tyto "svaly" nejsou nejrovnější, nezačaly se otáčet. Vířit začal až poslední, pátý, a spirála vychází prokazatelně přímo z kořenů, není to problém jenom kmene.

Pokud by se jednalo o místo s výskytem zemní energie, musel by vír tvořit úzký snůpek síly, do něhož čirou náhodou byla zasazena zrovna buková sazenička. Jiným možným vysvětlením je  úžlabina, která je společná pro všechny hruboskalské kroutivé buky. Pokud by maličké kořeny sazenice narazily na dutinu, což je vzhledem k hruboskalským závrtům běžné, mohly by pravidelným otáčením kmenu vyvažovat okolní prázdnotu. Jenomže proč na dutinu nenarazil sousední buk? A proč zrovna proti směru hodinových ručiček?

Když se vydáme na výlet z Pelešan na Valdštejn a pozorně si nadzemní části kořenů u řady buků prohlédneme, nenajdeme nic, co by poskytlo vysvětlení. Je to záhada, vskutnu kosmická, a vzácné hruboskalské buky s vírem v těle si svoje tajemství nechávají pro sebe. Nejspíš napořád.

Jde jarem hudba

Jde jarem hudba závratná,

a po té srdce stůně,

sen Vesny vane z daleka -

ta vůně, oh, ta vůně!

Dnes není možno zůstat snít

nad knihou v jizbě šeré -

vše, co je v knihách, chce se žít

v obdobě tisíceré!

Jde jarem hudba závratná,

ji větry nesou z dáli,

zní jako lásky píseň zlá,

jak mládí všechny žaly -

Že se chce všechno, všechno žít,

závratné, nebezpečné -

vše, o čem srdce smí jen snít -

vzdálené, nekonečné...

Jan z Wojkowicz, 1914

Pod Valdštejnem je Erebor

Jako utajené dveře do Ereboru  vypadá zazděný vchod ve stěně Valdštejna. Hradní stavby samy o sobě působí dokonale romanticky, a když se k tomu přidá tahle památka na kdysi jistě rušný přístup do nějaké prastaré chodby, to už fantazie může běžet na plné obrátky. Je to jistě vchod do země trpaslíků - co by to bylo jiného? Drozdi poletují kolem, a chybí jen ten klíč...

Hruboskalský značkovník

Jeden pěkný buk nad Žantovníkem na sobě nese značek jak naseto. Červené pásky značí okraj přírodní rezervace, podlouhlý ležatý kříž je něco jako lesnické vyznamenání - objevuje se na stromech zřídka a značí výskyt zvláště kvalitního lesa. Tohle je navíc potvrzeno žlutým kulatým plíškem (tečka uprostřed kříže). Zároveň je turistická značka přetřena stejnou zelenou barvou. Les tak návštěvníkům vzkazuje, že se pohybují na území bukové elity!

Citát na rozloučenou:  "Převládající větry jsou od severozápadu. Také jsou však časté větry od západu, severovýchodu a jihovýchodu. V srpnu a září panují nějakou dobu větry od východu, kteréž jsouce prudčími, tím snáze škod nadělati mohou, poněvadž seče o žních díti se musí proti častěji se opětujícím bouřím od severozápadu a západu. Vývratné vichřice přicházívají od západu a severozápadu a nadělaly zde v letech 1833 a 1868 velikých škod."

                      - pojednání o počasí z "Popisu okresního hejtmanství semilského", r.1888

Hlavní stránka