Přihnal se v blahých časech Koupáku k partě u bazénu uřícený mládenec s těžkým kletrem, načež byl bouřlivě vítán a dotazován:

"Kdes byl tak dlouho, vole?"

"Zabloudil jsem v Kacanovech."

"To ses nemoh někoho z místních zeptat na cestu?"

"Ptal jsem se čtyřikrát. Ale nikdo nevěděl, kudy se jde do Hadího údolí."

"To není možný!"

Mládenec se plácl do čela.

"Chápete to? Voni bydlej v Kacanovech celej život, a nevěděj, kde je Hadí údolí!"

Záhada Martinské stěny a Hadího údolí souvisí s fenoménem, který je snad nejvíce rozšířený právě na Hruboskalsku, a který by stál za práci seminární, ne-li diplomovou. Jedná se o živelné odmítání původních místních názvů v turistických mapách. Názvy údolí, lesů, cest, lučin, roklí a skal, jistě náležející i do velice starobylého místopisu, jsou v turistických mapách a průvodcích podřizeny horolezeckému přejmenování z 20.století, kdy se přejmenovávalo kde co, a leckdy s typickou lezeckou žertovností.

Tak se například mohlo stát, že v mapce Hruboskalska (měřítko 1:8000) je krásné romantické pískovcové dvojskalí poblíž lázní představeno jako Kokot a Varle, zatímco se dříve toto místo nazývalo V lipkách. Pomineme výkřik ojedinělého čtenáře "A proč né, dyk je to vtipný! Taky se tomu říká Ocas Sahary!", a vrátíme se k Hadímu údolí.  Prostor Hadího údolí (jméno dostalo podle toho, že se kroutí) se původně i v mapách pro první turisty na konci 19. století nazýval poněkud keltsky Hluk, a závěr údolí býval pěkně středověký Lovčí dol. Což se dnešní turisté nemají šanci dozvědět.

Pod diktátem novodobých horolezeckých průvodců skončily  i skalní věže, původně nesoucí jména lidová nebo daná vrchností. To se zvláště týká nejvíce navštěvované Dračí oblasti,  o níž se zmiňuje průvodce pro výletníky z roku 1891:

"Po několika krocích přicházíme ku Prokopově jeskyni, v níž nalézá se socha sv.Prokopa, jež dává celé skále, vedlé samé silnice vlevo se zdvihající jméno skála Prokopova. Naproti této přes silnici ze zeleně lesní k nám prokmitá Martinská stěna, za níž vzhůru trčí skála Adamova* či Adamova postel zvaná. Tu však již zase o něco dále za touto Bedřich August Saský neohroženě se dívá ve vyhaslé důlky oční svého protějšku, kostrbaté Umrlčí hlavy, jež opět vlevo za silnicí jest umístěna.

(* skála hraběte Adama Vratislava)

Ve starých průvodcích se objevují další dnes  zapomenuté názvy věží, například Turek nebo Holubník. Z oněch časů pochází kolorovaná pohlednice s vyobrazenou mohutnou hruboskalskou věží pojmenovanou Martinská stěna. Takto nazvané piskovcové stěny jsou  místopisnou záhadou. Každá slušně vychovaná skalnatá krajina má svou vlastní. Mají ji Teplické skály, Kokořínsko, Jizerské hory, Broumovské stěny, možná Ústecko, a jistě by se po Čechách našly další. Martinské stěny jsou i za hranicemi, třeba dosti známá je Martinswand u Innsbrucku.

Všechny Martinské stěny mají stejné vlastnosti - jsou (vzhledem ke svému okolí) hodně vysoké, strmé, hladké a impozantní. Vypátrat původ jejich názvu není složité. Nejedná se o poctu svatému Martinovi, jak by se mohlo předpokládat, ale o hold vynálezci martinských pecí. Jako hladká kolmá vysoká pec zvedající se vysoko nad krajinou musely na konci 19.století vypadat i skály, pokud chtěly nést toto jméno. Zní to sice bláznivě, ale když si uvědomíme, jak velký rozmach železnic a průmyslu v té době díky vynálezu E.Martina nastal, a jak lidé žasli při pohledu na monumentální stěny pecí, nemůžeme se divit.

Porovnáním pohlednice s fotografií Daliborky, jež stojí proti jeskyni se sv.Prokopem, bez váhání zjistíme, že tohle ta pravá skalní věž, hladká, impozantní, vysoká a kolmá, která si jméno skála Martinská zaslouží. Daliborka získala své nové horolezecké jméno za působení "krále Skaláku" Josky Smitka. Důvěryhodný pramen potvrdil, že se jednalo o křestní jméno turnovského horolezce, s nímž Smitko nějaký čas skály zdolával.

Novodobým spojením turistických průvodců s horolezeckými bylo Hruboskalsko ošizeno nejen o historii Hadího údolí, ale i o významnou místní památku, jakou název Martinská stěna jistě je. Vyčlenili ho tak ze společenství skalních měst s Martinskými stěnami, a dokonce si nemůže tykat ani s Innsbruckem...

Hruboskalská Martinská stěna

Pokud jsme na výletě prošli celou Pramennou cestu od lázní po modré značce, dostali jsme se na místo zvané "Konec světa" k poslednímu prameni, prameni Kořenského. Původně ho Jan Lexa z Aehrenthalu nazval  pramenem Vilém Vojtěch (všechny prameny při zakládání lázní byly pojmenovány křestními jmény svých zakladatelů a rodinných příslušníků). V r.1928 dostal pramen jméno slavného cestovatele Josefa Kořenského, častého sedmihorského hosta, a to při příležitosti oslav jeho osmdesátých narozenin.

Pomníček sám sehrál v horolezecké minulosti Skaláku malou, ale důležitou roličku. Ve Štyrsově "Kamarádovi ze skal" říká Joska Smitko spolulezci z Prahy: "Podívej, já ti nechám příští neděli vzkaz ve spáře u Kořenského pramene v soklu u té desky." Kultovní kniha dokazuje, že si Joska Smitko schovával u pramene vzkazy se svými přáteli. Vzkaz byl předán, jak se vypráví v úryvku: "Franta vsunul dva prsty do úzké spárky mezi omšelými, jatrovkami pokrytými kvádry. Byl tam! Malý bílý lístek s droboučkým, pevným písmem: "Čekám u Konvalinky. Je to u zámku za Dračkami."

Nějaký zapomenutý lísteček se už těžko najde, ale není na škodu si pomníček prohlédnout zblízka, zůstaly na něm patrné zbytky původních barevných ornamentů, připomínajících secesní šperky.

Kořenského pramen býval snad pramen nejsilnější, to byl  dolík "Konec světa" lesnatý a vlhký, porostlý mechem a kapradím. V současnosti, po vykácení svahu nad pramenem, vypadá tohle místo poněkud vyprahle. Samotného pramene se dotklo zmizení stromů, zeslábl a odkráčel si raději pramenit o kus dál, kde mu nějaké stromy zůstaly. Jak to s těmi prameny je, vysvětluje informační tabule naučné stezky. Ovšem až na svahu vyroste nový les, však on se Vilém Vojtěch - Kořenský jistě zase udobří a poteče pořádně...

Co je to za krásno

jarem jít, jarem jít,

po jehličí, po spadaných

miskách z dubí jít

po žaludech, po od loňska ležícím listí -

fialek vůně když táhne,

taková sladká,

petrklíčů zlato když od země vzhledá a září

a podlíštek modré oči

a sasanek bělost...

asi M.Silen, 1898

Hruboskalský značkovník

Malá vzpomínka na unikátní cyklo značku - před deseti lety byl napříč červenou hřebenovkou  vybudován kamenný odvodňovací příkopek. Je hned za zatáčkou při sjezdu od odbočky ke Kopicovi. Byl to příkopek hluboký a kamenný, dnes je skoro zanesený pískem. 

K varování cyklistů, kteří se dolů z kopce podle svého zvyku spouštěli dosti zhurta, stála před zatáčkou výstražná značka PŘEJEZDOVÝ RYGOL.

Varování zdatně plnilo svou úlohu.  Jedoucí i jdoucí přemítali, jestli se ve slově rygol třeba nepíše měkké "i", v souvislosti s tím si dali na příkop pozor, a zdolali ho bez úrazu. Správně se sice píše rigol, ale v tomto případě je na místě použití ypsilonu. Pokud by totiž někdo nedbal varování, dopadl by opravdu tvrdě...

Citát na rozloučenou: "Vděčnější, avšak o něco delší cesta k Sedmihorkám, k Hrubé Skále neb nejbližší do Čertoryje vede od ústí údolí Zahumeníku kol kacanovské školy cestou Loubí po celé délce údolí "v Brodkách". Jí přicházíme v dolině k ústí údolí Dřevnáčova do něhož ústí další skalnaté koryto "Krba"; jím přišli bychom též na skalsko-valdštýnskou silnici. Jdeme dále přímo vozovkou do lesa, kde zakrátko narazíme na vozovku stoupající dále vlevo do nejkrásnějšího údolí "Ve Hluku". Projdeme-li jím, přijdeme do Lovčího dolu pod kapličkou radečskou. Odtud levá cesta vede k Valdštýnu a pravá zkrze skalku k souskalí "V jehelném uše" na silnici z bývalé vesnice Radče vedoucí k myslivně bukovinské."

- z turistického průvodce Řezníčkova, 1939

Hlavní stránka