V letní sezóně kolem něj projdou davy návštěvníků, prosviští kola cyklistů, a nikdo si ho nevšimne, nikdo se u něj nezastaví.  Nelze to  zazlívat, z jeho bývalé velikosti a důstojnosti mnoho nezbývá. Desítky let vystavený povětří, dešti a mrazu se pomalu noří do pískovce a za pár let neodvratně zmizí.

Řeč je o jedné ze slavných hruboskalských skalních rytin, o dvouocasém lvu s korunou na hlavě, zručným kameníkem vytesaném na  zploštělém balvanu při asfaltce vedoucí od Smíchouzova rybníčku vzhůru k Čertově ruce.

Lev je zhotoven v podobě malého státního znaku, který byl používán od roku 1920 do roku 1938, a potom ještě nějaký čas po válce. Že se nejedná o lvici Markvarticů, zakladatelů hradu, nebo o městský znak Turnova, je zřejmé na první pohled - lev nese na hrudi štítek se znakem Slovenska. Kde se vzal státní znak u silnice k Valdštejnu je bez vysvětlení, snad byl po osamostatnění Československa vzdorným protipólem blízké přírodní modlitebny nazývané U Obrázku, která lázeňským hostům nahrazovala chybějící kapli. Obě svým způsobem posvátná místa jsou od sebe vzdálena na dohled. Na jedné straně habsburské katolické dědictví, na druhé straně volnomyšlenkářství první republiky. Je pravděpodobné, že místo rybníčku tady ještě byla původní louka, takže bylo možné mezi oběma místy volně přecházet nebo je vidět najednou.

Jen pozorné oči zachytí v počmárané ploše zbytky lva

Za druhé světové války sloužil hotel Podháj jako ozdravovna pro německé děti. V knížce  "Kamarád ze skal" popisuje autor Josef Štyrsa scénu, kdy Joska Smítko, známá hruboskalská legenda,  ztrestal hlouček hochů z Hitlerjugend, který se bavil házením kamenů na lva:

"Došli na cestu od Podháje k Valdštejnu. Kolem skály s vytesaným českým lvem se hemžil černý hlouček a lesem se rozléhaly tlumené údery. Přidali do kroku. Byli to kluci z Hitlerjugend, nastěhovaní v hotelu na Podháji. Otloukali znak.

Než si Ríšík uvědomil, co se děje, byl Joska mezi nimi. Kluci vytáhli dýky - ale stejně mohli jít s párátky na tygra. Začala stříkat krev z rozbitých nosů. Ríšík stál jako sloup, Joskův ranec u nohou, držel kola a čekal, že to dopadne moc špatně.

"Mutííí!" zanaříkal poslední bojovník a dal se na ústup do lesa. Joska je lovil v křoví jako myši. Lesy kolem začaly hvízdat. Kluci volali posilu. Z Podháje se ozvala odpověď. Ale Joska nepřestal, až všechny, kteří se neuklidili dost daleko, zmlátil, každého zvlášť a metodicky. Pak teprve nasedli na kola."

Letos v březnu uplyne 65 let, kdy byl Joska Smitko v Malé pevnosti v Terezíně podle tzv. Sonderbehandlungu jako člen odbojové skupiny popraven. Ve Skaláku je řada míst, která jsou už napořád spojena s jeho jménem, třeba Smitkova věž (nyní opět Dominstein), Slunečná věž, Konvalinka nebo pramen Kořenského.

Pravá strana balvanu s českým lvem je pokryta vandalskou čmáranicí, není tu nic, co by zasluhovalo pozornost. Až na pár obrazců,  vypadajících jako značky dávných prospektorů. Snad se najde někdo, kdo se pokusí změť rytin   vpravo vedle lva rozluštit...

Při přeříkávání nahlas znějí názvy masívů v Předním Skaláku jako zaklínadlo - Lesní masív, Figurální masív, Temný masív, zatáčkové skály... Okolí silnice provázené žlutou značkou kus pod Valdštejnem vypadá na první pohled  fádně. Temné nerozeznatelné hradby zástupů skal, vysoké jednotvárné kmeny vyrůstající z rokle, chmurné plochy spadaného rezavého listí, přízračně jasně zelený mech balvanů v přítmí pod korunami stromů, za deštivého počasí plýtvající smutkem. Jediné, co se dá dělat při chůzi tímhle strašidelným hruboskalským koutem, je těšit se, že v kiosku na Valdštejně bude otevřeno.

Přesto stojí za to se v zatáčkových skalách porozhlédnout. Jednotlivé masívy, oddělené dolíky, jsou každý jiný. Lesní masív se obklopil zelení, Figurální masív je skutečně členěn na zástup postav vypadajících jako "fronta na maso", Temný masív není svému názvu nic dlužen, a skalní věžičky v zatáčce vedle mostu už nesou stopy hradního využití. Skalní okna, bludné balvany, průrvy a pukliny, skoro by se chtělo ptát, jestli popis divých skalisek v básních a prózách Karla Hynka Máchy nepochází z těchto míst. On sám, lépe řečeno jeho obraz, se sice do údolních zatáček obrací zády, ale kdo ví, jestli se o prvomájové noci neprochází kolem nich ve svém černém rudě podšitém plášti...

Do zatáčkových masívů v Předním Skaláku vede žlutá turistická značka, která nově odbočuje přímo pod zříceninu hradu. Ale pravý skaliskový fajnšmekr to vezme do zatáček, pokochá se rozeklaností masívů a zarecituje si názvy znějící jako zaklínadlo: Lesní masív, Figurální masív, Temný masív, zatáčkové skály...

Nepříliš zdařilý obrázek zachycuje úžasný jehličnan rostoucí v zatáčkových skalách - strom se v útlém věku zjevně nemohl udržet na skále, tak se o ni opřel, zakotvil, a teprve pak vykročil vzhůru ke světlu...

Lesní masív

Známá scéna z filmu "Tajemství hradu v Karpatech" -

 - a místo, kde se natáčela. Temný masív.

V jednom záběru s policejním oddílem se letmo mihne část mostu k Valdštejnu.

Je tvůj ten kraj, víc tvůj,

než jindy byl,

jsi jeho krásou znovu uchvácen.

Nikdys tak horce po něm netoužil

a necítil, že byl bys zatracen,

kdybys na lásku k němu zapomněl,

kdyby ti nebyl domovem jak dřív,

pro jeho písně kdybys oněměl,

když jaro ozývá se ve větvích.

M. Calma, 1944 

Velká láska Marie

Vandalství je špatné. Bezesporu. Ale jsou věci, které i když stvořil vandal, mohou oslovit a zaujmout. Není to tak dlouho, co se přestalo rýt do kůry stromů nebo zatloukat do stromů hřebíky. Ještě v šedesátých letech to bylo běžné, vždyť i ve Skaláku jsou ve starých stromech stopy po takových skutcích. Jeden z nich, dojemný až k pláči, zůstal navěky, vlastně dokud nebudou pokáceny, v kůře stromů nad balvanem s českým lvem.

Podle cesty od balvanu k Čertově ruce stojí řada buků, z nich asi čtyři nebo pět nesou láskyplné symboly, palmové listy, iniciály a různé letopočty související s velkou láskou k dívce Marii. Není patrné, jestli se jednalo o místní lásku, nebo pravidelného návštěvníka lázní.

Přehled všech těchto "ozdob" není úplný, některé buky byly už pokáceny.

Obrazce byly pořízeny v rozmezí šesti let. Začaly v roce 1959 a poslední jsou z roku 1965.

LÁSKO MARIE 1959

MARIE AM + MO 1965

MÁ LÁSKO MARIE

Snad tenhle vztah skončil jako romantický film, vzali se a žijí spolu šťastně. Snad se někdy zajdou podívat na buky, které do světa volají zprávu o tom, že se někdo zamiloval a zaznamenal to do stromů u cesty, kudy možná Marie chodila. Na jaře, v láskyplném čase, by se to hodilo...

Značkovník

Pro tuhle značku se zabloudilo až do Prachovských skal. Objímaná malým smrčkem, v malebném okolí rozvlněného pevnějšího pískovce, jako princeznička na krajkovém polštáři si leží a ukazuje cestu k Hotelu pod Šikmou věží (pestrá nabídka kuchyně, báječné poháry, skvělé kafe!)

Inspirace značkovníku podle www.alpenstock.us

Citát na rozloučenou:  Slunce zapadá, po cestě kolem Lesního masívu se žene hlouček rekreantů. "Prosimvas, maj ve stánku na Valdštejně ještě votevříno? Máme hroznou žízeň!" "No, už by měli zavírat, ale když si pospíšíte tady po silnici..." "Zkratkou přes ty skály by to nešlo?" "To je Figurální masív, vidíte sami, to se nedá, musíte po silnici." Jedna rekreantka se najednou probere: "Jak to myslíte? Jako že mám tlustou figuru? Já bych vám ještě ukázala! Vy s tou vaší silnicí."

Hlavní stránka