|
Proběhla nám smutná "pětková" výročí. V prvním měsících
letošního roku se dovršilo pětašedesát let od smrti dvou
hruboskalských legend - spisovatelky Vlasty Štáflové a horolezce
Josky Smitka. Měli hodně společného - především lásku ke skalám
a nespoutaný životní styl, který u obou šel až do krajnosti.
Svým způsobem je oba stál život.
Jak odcházejí legendy...
Spisovatelka a horolezkyně Vlasta
Štáflová se mezi sedmihorskou smetánkou
objevila nedobrovolně v roce 1939 - poté, co vzhledem k poměrům
na Slovensku už nemohla zůstat ve Vysokých Tatrách a
musela se vrátit do Čech. Bylo jí přes třicet, měla za sebou
kariéru redaktorky dívčího časopisu Zora, byla známou a čtenou
autorkou dívčích románků (vydávají se dodnes), a se svým o 23
let starším manželem
malířem a grafikem Otakarem Štáflem působili několik let ve Vysokých Tatrách jako nájemci turistické chaty u
Popradského plesa. Zasloužili se o vznik tatranského symbolického hřbitova
horolezců. Manželé bývali přes zimu v Praze ve svém
činžovním domě na Vinohradech a na jaře se jako tažní ptáci
vraceli do milovaných hor, kde pobývali celé léto. Otakar Štáfl
maloval obrazy s horskými motivy, paní Vlastě učarovalo
horolezectví. Byla členkou Spolku tatranských horolezců JAMES.
Zdolala Ihlu v Patrii, která po ní dostala název Věž Vlasty, a
byla na Slovensku považována za skvělou horolezkyni.
V Sedmihorkách
už Vlasta Štáflová pověst výborné horolezkyně neměla. Pobývala
tu "na dvou židlích" - v elegantní uhlazené lázeňské společnosti na jedné straně, a ve společnosti
odrbaných drsných horolezců v čele s Joskou Smitkem na straně
druhé.
Poté, co s Joskou vylezla Dračí stěnu, napsala půvabnou knížku
pro děti "Kavče z Dračích skal". Popisuje v ní nádherný rozhled
z vrcholu věže, pohled na Větrník, zámek a okolí Dračích, tak
jak ho sama zažila. Knížku ilustroval její manžel, a byla vydána
v roce 1945, zřejmě až po její smrti. Vlasta Štáflová zahynula v
poledne na Popeleční středu, dne 14.2.1945. Tehdy jejich
dům zasáhlo bombardování a manželé neodešli do krytu. Říká se,
že jí kdesi v Tatrách hádala cikánka z ruky. Prý měla zemřít
mladá pádem z velké výšky - to se také stalo.
Joska Smitko byl popraven v
Terezíně o měsíc a několik dní později, 27.března 1945. O životě
Josky Smitka a jeho působení na Hruboskalsku je nejlépe si
přečíst na stránkách www.hruboskalsko.cz nebo v kultovní knížce
J.Štyrsy "Kamarád ze skal". Zajímavé je dohadování o přesném
znění jeho jména - někde se uvádí Smítko nebo Smítka - my se
držíme úředního záznamu na seznamu
popravených v Terezíně, který by měl být správný.
A co takhle všetečná otázka -
spojovalo spisovatelku Vlastu Štáflovou a horolezce Josku Smitka
něco víc, než jen přátelství na laně?
Odpověď
zní - nikoli.
Podle důvěryhodného osobního svědectví dělily paní Vlastu a Joska
především stavovské rozdíly. Navíc za paní Vlastou přijížděli do
lázní její ctitelé z Prahy...
Jsou ale skutečnosti, které mají společné. Každý má své jméno
zvěčněno na symbolickém horolezeckém hřbitůvku - Vlasta Štáflová
pod Ostrvou ve Vysokých Tatrách, Joska Smitko na Osudové pod
Hrubou Skálou.
Po obou horolezcích byly pojmenovány skalní věže - Věž Vlasty v
Tatrách a Smitkova věž ve Skaláku. I v tomto případě obě legendy
dopadly stejně - Věž Vlasty na mapě Vysokých Tater už nenajdete,
byla přejmenována zpátky na Ihĺu v Patrii. A v hruboskalských
horolezeckých průvodcích se stále častěji objevuje místo
Smitkovy věže původní německý název Dominstein. Po šedesáti a
pěti letech hruboskalské legendy blednou jako písek v
létě...
|
"Nastupovat, nastupovat!"
Jindra zvedne Janin kufr, položí jej na plošinu vozu a stojí
s očima upřenýma na dívku. Tisknou si ruce beze slov. Potom se
vlak pohne.
Jana stojí v otevřeném okénku, v náručí kytici vlčích máků,
na kterých uvízly dvě slzičky. Ale nad nimi v koutku oka je již
úsměv.
Vrátím, se, věř mi - a potom tu zůstanu s tebou navždy. Ty a
tento kraj jste prostý jasný život, my dva, to je můj nový svět.
My dva, ty, Jindro, a já, my půjdeme spolu a kolem nás stále
pokvetou rudé máky, budeme stále a stále šťastni.
"Jano, nezapomeň..."
Kytice vlčích máků mává ze vzdalujícího se vláčku...
Nezapomenu.
z knihy Vlasty Štáflové
"Se zatajeným dechem"
Ilustrace Otakara Štáfla
ke knize
"Kavče z Dračích skal"
|
