"Ví laskavý čtenář, co to je vzduchová lázeň? Nebyl-li sám jednou v místě lázeňském, jmenovitě ale v takovém, kde se provádí přirozené léčení vodou, sotva, a proto musíme několika slovy napřed naznačiti, co se "Vzduchovou lázní" vlastně vyrozumívá. Jen když slunéčko pěkně hřeje, lze se koupati ve vzduchu, což se činí takto: napřed se postavíš na několik minut pod spršku a pak narazíš slaměný širák na hlavu, zaobalíš se do plátěné plachty a spěcháš do lesa. Dýcháš zde sílicí vzduch naplněný parami a dýcháš nejen plícemi, celé tvé tělo dýchá, všechny potnice jsou otevřeny a ssají do sebe oživující ozon! Prošed se poněkud vyhledáš si pohodlné místečko slunečné a tu najdeš již své soudruhy. Plachty rozprostřeli a hoví si zde jeden vedle druhého, až je dvanáctá hodina zavolá k obědu. Lehneš si k nim a účastníš se veselé jejich zábavy. Jeden za druhým vypravuje něco buď z vlastního svého života, aneb co byl slyšel od jiného - dovíš se tu mnoho, velmi mnoho žertovného, neboť ve "vzduchové lázni" to jinak nejde. Tu se musí člověk smáti, byť i nechtěl; viděl jsem lázeňské hosty, kteří jinak patřili k těm nejhorším mrzoutům, jakmile byli jen trochu v ležení novověkých Adamitů zdomácněli, nabyli mysli veselé a stávali se právě z takových ti největší šprýmaři."

Tenhle známý úryvek z kratochvilných příběhů Karla Műllera "Týden ve vzduchové lázni" podrobně přibližuje, jak se kolem roku 1882 (kdy byla knížka vydána) léčilo v lázních dokonalým hruboskalským vzduchem. Jenom ještě tak najít prosluněný zdravotní pahorek, kde si Adamité hověli! Z knihy Karla Műllera se dozvíme jen to, že "veselý smích se odrážel od blízkých pískových skalisk", a že "i ozvěna se smála". Oběd býval v lázních v poledne a lázeňské hosty, rozptýlené v okolí, sháněl do jídelny zvuk zvonce. Vršek se tedy nalézal v dosahu vyzvánění, ale zároveň musel být stranou všech cest, aby nikdo pány v prostěradlech nerušil. Nesmíme zapomenout, že odpoledne byl vršík vymezen pro dámy (tedy dokud jim to dr. Šlechta pro různé pomlouvání nezatrhl). Dámy byly rovněž oděné pouze v prostěradlech, a tady už nějaké vyrušení mohlo být pobuřující. Vršík Adamitů tedy musel být mimo cesty, poblíž skal, hlouběji v lese, chodilo se k němu procházkou, ale zároveň nebyl příliš vzdálen od lázní. Zamotaná hádanka.

45 Lázně Sedmihorské, 47 Pramenná cesta, 48 Aloisův pramen, zděný, též Sedmihorka, 49 Pramen Hermínin, místo "U obrázku", tato část cesty zanikla,

50 Pramen Barbořin, 51 Pramen Antonínův, 52 Pramen Josefův,

Na známé Prylově mapě z roku 1891 vidíme síť cest (dnes už prořídlou), kudy se mohli lázeňští hosté procházet (nad lázněmi se nacházel i park s lavičkami). Domeček nahoře je hostinec. Kdepak tedy mohlo být to opuštěné tiché místo k posezení jen v prostěradle poblíž skalisek? Těžko říct.

Únor se výborně hodí na čtení starých příběhů. Třeba takových, jaké popisuje Karel Műller v knize "Týden ve vzduchové lázni" z roku 1882. Kníha pojednává o zábavě Adamitů - lázeňských pacientů dra Šlechty, kteří se, když to vlajka nad lázněmi oznamovala, vydávali v prostěradlech do lesa za zdravým vzduchem. V jednotlivých dnech každý z nich vyprávěl veselý příběh, a na konci týdne byl zvolen předseda, jehož vyprávění pobavilo nejvíc. Jedním takovým příběhem "starého Mexikána" se můžeme pobavit i dnes.

"Pane rytmistře," chopil se slova předseda Šlak, "což, aby vy jste nás dnes pobavil?"

"Já? I od srdce rád, jen kdybych věděl jak a čím," odpověděl přistárlý již pán, jehožto husarské kníry prozrazovaly starého vojáka.

"Cože? Vy, abyste nic nevěděl? Byl jste přece s císařem Maxmilianem, v Mexiku, a tu tuším, že jste zažil asi dosti zajímavých dobrodružství, které za to stojí, abychom jich vyslechli. Nechte všeho zdrahání, já, jakožto hlava vznešené naší obce, uděluji vám slovo, a na vás je, abyste jako každý jiný hřivnou svou přispěl k všeobecnému obveselení."

"Inu, když to musí býti, podrobuji se, jak se sluší na starého vojáka, rozkazu velectěného velitele, napřed však prosím slavné shromáždění, aby to, co vypravovati budu, nekladlo na váhu. Bude to jen kratinká historka, ale proto podá přece asi dosti látky k posuzování. Z té příčiny vás tedy ještě jednou žádám, abyste při posuzování "pravdivé" mé historky ráčili míti na zřeteli, že ji vypravuje starý Mexičan, a že se nesběhla v naší Evropě, prosté vší romantiky, nýbrž daleko za mořem ve vlasti Azteků a jiných rozličných tvorů, o kterých vy věru nemáte ani ponětí.

My, důstojníci armády nešťastného císaře, jehožto stín mně odpustiž, že ho zde v naší veselé společnosti jmenuji, bavívali jsme se, když nám nebylo právě potýkati se s povstaleckými četami, nejraději honbou. Byli arciť mezi nimi i mnozí, kteří raději hověli karbanu nebo kostkám, ale já použil každé volné chvíle k lovu. Byl jsem od jakživa náruživým lovcem a právě, že jsem si přál poznati velkolepé hony zámořské, byla jedna z oněch příčin, pro něž jsem vstoupil do služby.

S puškou na rameně bral jsem se tak zase jednoho dne prerií podél řeky, dosti veliké. Byl jsem již asi hodinu na nohou a neshlédl jsem k velikému svému úžasu ještě žádné zvěře. Celý břeh jako by byl prázdný všeho života! Inu, myslím si, nejde-li to na břehu levém, půjde to snad na břehu pravém, a bez dlouhého přemýšlení skočil jsem do vody, abych přeplaval. Ale pravý břeh byl vám tak příkrý, že jen s velkou tíží mohl jsem se na sucho dostati. Taková maličkost starého Mexičana arciť nezadrží. Chytaje se kořenů a křovin stoupal jsem statně výš a výš a již doufám, že se mi podaří vyšvihnouti se úplně na břeh, když tu najednou něco přede mnou zasyčí. Vidím ohnivé oči a nastojte - hlavu velkého chřestýše, jen několik palců od mého obličeje vzdálenu! Myslím už že jsem ztracen, nebo hrozný ten had připravoval se k útoku, já nemohl se mu uhnouti, pode mnou řeka, přede mnou smrt, a já mohl užíti jen levice, drže se pravou rukou kořene.

Avšak nesměl jsem se dlouho rozmýšleti, každý okamžik mohl býti pro mne záhubným. Vzmužil jsem se k činu rozhodnému; uchopil jsem totiž ohyzdné zvíře levicí za hlavu a stiskl jsem mu se vší silou krk. Had se ovinul kolem mého ramene a věřte mi, pánové, stáhl mně žíly tak, že jsem ho div nepustil. Měl jsem sice v kapse nůž, ale k tomu jsem vám visel v povětří nad vodou s tou ohavou přemýšleje, jak bych se přece zachránil.

Postavení mé bylo velmi povážlivé, ale Bůh neopustí nikdy starého husara, třebas nebyl Maďarem, a tak mně přišla v rozhodné chvíli šťastná myšlenka. Nebyl jsem s to hada déle udržeti - "pustíš-li ho ," mudruji, "kousne tě, a to bude tvá jistá smrt! Nezbývá tedy nic jiného, než aby - tys ho kousl!" A pánové, tak jsem také učinil, překousl jsem hada a hodil jsem obě polovičky do vody. Tím způsobem jsem se zachránil a musím říci, že jsem téhož dne měl ještě výbornou honbu!"

Marně bych se pokoušel, abych ctěnému čtenářstvu vylíčil veselost, jaká se zmocnila shromážděných Adamitů, když byl starý Mexičan, "pravdivou" svou historku ukončil. Jeden udělal ze samé rozkoše kotrmelec, druhý vyzváněl, třetí přitloukal "pravdivou zprávu o překousnutém chřestýši" na strom, čtvrtý volal: Muenchhausen redivivus! ale všickni souhlasili v úsudku, že něco podobného nebylo ještě ve vzduchové lázni slyšeno. Po návrhu předsedy byl na ihned rytmistr za všeobecného souhlasu povýšen do stavu svobodných pánů, a obdržel jméno baron Prášil.