Únorové sněhy, mrazy a plískanice se výborně hodí k útěku do zachumlaných pokrývek a na čtení příjemně pomalých starých příběhů. Proč nezabrousit do rozkošné knížky Karla Műllera z roku 1861 "Týden ve vzduchové lázni"? Pojednává o zábavě Adamitů - tedy těch lázeňských pacientů dra Šlechty, kteří se (když to vlajka nad lázněmi oznamovala) zahaleni do prostěradel nechali na procházkách ovívat zdravým hruboskalským vzduchem. Zábava spočívala v tom, že v jednotlivých dnech pobytu v lázních každý z nich vyprávěl veselý příběh, a na konci týdne si Adamité zvolili předsedu, jehož vyprávění je pobavilo nejvíc. Jeden takový příběh o kalhotách pana radního ze Žitavy si můžeme přečíst i teď. Ale nejdřív si přečteme úvod autora Karla Műllera na lepší vysvětlenou:

"Ví laskavý čtenář, co to je vzduchová lázeň? Nebyl-li sám jednou v místě lázeňském, jmenovitě ale v takovém, kde se provádí přirozené léčení vodou, sotva, a proto musíme několika slovy napřed naznačiti, co se "Vzduchovou lázní" vlastně vyrozumívá. Jen když slunéčko pěkně hřeje, lze se koupati ve vzduchu, což se činí takto: napřed se postavíš na několik minut pod spršku a pak narazíš slaměný širák na hlavu, zaobalíš se do plátěné plachty a spěcháš do lesa. Dýcháš zde sílicí vzduch naplněný parami a dýcháš nejen plícemi, celé tvé tělo dýchá, všechny potnice jsou otevřeny a ssají do sebe oživující ozon! Prošed se poněkud vyhledáš si pohodlné místečko slunečné a tu najdeš již své soudruhy. Plachty rozprostřeli a hoví si zde jeden vedle druhého, až je dvanáctá hodina zavolá k obědu. Lehneš si k nim a účastníš se veselé jejich zábavy. Jeden za druhým vypravuje něco buď z vlastního svého života, aneb co byl slyšel od jiného - dovíš se tu mnoho, velmi mnoho žertovného, neboť ve "vzduchové lázni" to jinak nejde. Tu se musí člověk smáti, byť i nechtěl; viděl jsem lázeňské hosty, kteří jinak patřili k těm nejhorším mrzoutům, jakmile byli jen trochu v ležení novověkých Adamitů zdomácněli, nabyli mysli veselé a stávali se právě z takových ti největší šprýmaři."

"Ne, pánové," vypravoval poctivý, ale trochu přihlouplý Sasík, "do Teplic mne za žádný peníz více nedostanete. Byl jsem tam jen jednou, ale na Teplice nezapomenu! Slyšte jen, co se mi tam stalo.

Bylo to před třemi roky. Měl jsem trhání v údech, a náš lékař mi poradil, abych navštívil asi na čtyry neděle Teplice. Učiníš tak, umínil jsem si. Zdraví jde nade všecko, nebudeš tedy koukati na několik těch zlatých, pojedeš do Teplic. Jsem, pánové, soukeník a nežli jsem se vydal na cestu, vybral jsem tu nejpěknější látku, jakou jsem jen měl, a dal jsem si ušiti z ní moderní oblek. Jede-li člověk do lázní, musí již něco obětovati, a chtěl jsem přece také dáti na sobě vidět, že mám v Žitavě dům, a že nejsem jen tak obyčejný kramář. Vždyť jsem radním pánem!

Krejčí přinesl oblek, já ho pěkně uložil a druhého den jsem odcestoval. V Teplicích se mi to velmi líbilo. Ubytoval jsem se v jednom domě, který měl nápis "u veselého sedláka"; nebyl zde příliš draho a moji domácí hodní a přívětiví lidé. Zkrátka, liboval jsem si ve všem. Nový můj oblek mně jak náleží slušel a tak jsem si také ihned v něm vyšel na procházku. Kam jsem měl jít? Šel jsem do knížecího parku. Tu se to jen hemžilo. Chodím sem a tam a mám z toho radost, že jsem v Teplicích, že se zde procházím mezi tolika vzácnými pány a dámami, an tu pojednou slyším známý hlas.

"Hle, hle, pan Stőlzle také v Teplicích!"

Obrátím se a koho vidím? Byl to assessor Műller a poštovní správce Schulze, oba z mého domova. Jak se samo sebou rozumí, připojil jsem se hned k nim, a tak jsme spolu chodili ještě hodnou chvíli po parku.

Když pak jsem se poroučel, chtěl jsem ještě navštíviti lékaře, tu pravil najednou pan Műller:

"Ale, pane Stőlzle, co to máte za kalhoty? Vždyť je pravá nohavice o dobrý prst delší než levá!"

Uleknut nahnu se na pravo a skutečně vidím, že pravá nohavice je o něco delší. Zpropadený krejčí, zvolám, co to jen udělal?

"Inu, zmýlil se," odpověděl Műller, "z toho si ale nic nedělejte. To se dá snadno napraviti, až přijdete domů, ustříhněte od pravé nohavice asi na prst a vaši domácí vám to mohou zase ovroubiti. Tak a teď s Bohem, pane Stőlzle!"

Já jsem na to celý rozmrzen navštívil lékaře, vykoupal jsem se a spěchal pak domů. vypůjčil jsem si od panské nůžky, zkrátil jsem pravou nohavici asi o palec, pokojná mi to ovroubila a já byl opět spokojen.

Druhého dne jsem se opět s Műllerem potkal. Chodili jsme spolu po promenádě, navštívili také park, byli rovněž v Šenavě, a když jsme se rozcházeli, pravil opět:

"Ale, pane Stőlzle, vy jste na ty vaše kalhoty zapomněl! Vždyť jest vaše pravá nohavice dosud delší nežli levá!"

Shýbnu se opět a tenkráte o mnoho hloub než včera, a skutečně Műller měl pravdu! Tomu musíš odpomoci, pomyslil jsem si, a odpomohl jsem. Přišed totiž domů ustříhl jsem tenkráte kus asi na dva palce. Teď přece to bude srovnáno, pravím sám k sobě. panská mi to zase ovroubila a já byl spokojen. Vždyť jsem se domníval, že teď je všechno v pořádku.

Druhý den se procházím opět v parku. Však co to? Tu zůstává jakýsi pán stát, měří mne od paty k hlavě a od hlavy k patě, pak se dá do smíchu a jde dál. Přemýšlím, ještě o tom, co as cizího pána k takovému neslušnému jednání přimělo, tu jde okolo mne několik slečinek a sotva mne spatří - dají se do hlasitého smíchu. Toť přece divná věc, myslím si a jdu dál. Tu stála budka, v které mladá dívka prodávala šumící vodu; když jsem se k ní přiblížil, dala se do smíchu.

"Počkej," myslím si, "teď se dovíš pravdu."

Dal jsem si nalít sklenici limonády a vypiv ji ptám se slečinky, co ji tak srdečně rozesmálo?

"Inu," odpovídá ona, "chodí tady opice!"

Tak, tak, pravím, a já se zde již tak dlouho procházím a ještě jsem ji nespatřil.

"Jen dejte pozor - hned tu zase půjde!" smálo se děvče.

Šel jsem, zvědav jaká to opice, dále a tu podivno! každý, kohokoliv jsem potkal, se smál. Já ale tu opici neviděl. Ptal jsem se po ní několiktráte, ale každý se mi dal do smíchu, a nechal mne stát. To mne konečně dopálilo. Šel jsem domů. Na schodech potkám naši panskou, a ta sotva mne spatří, spráskne rukama, dá se do smíchu a volá:

"Ale, pane Stőlzle, co pak to máte za kalhoty? Vždyť je pravá nohavice asi o ruku kratší než levá!"

"Hrome, snad ne?" zvolám a již jsem ve svém pokoji. Svlékl jsem kalhoty, měřil je a tu jsem poznal, že měla panská pravdu. O celou ruku byla pravá nohavice kratší. Assessor Műller mne napálil a já se mu dal podvést! Poslal jsem kalhoty ke krejčímu, aby je srovnal; učinil tak, já je ale více nositi nemohl, bylyť příliš krátké.

A tak, pánové, musel jsem po celý čas, který jsem ještě v Teplicích pobyl, nositi staré kalhoty. Műllerovi jsem své mínění řekl, nu, ten svůj díl dostal, o tom buďte ujištěni, ale do Teplic - ne! ne! tam mne nedostane nikdo více!"

A veselý smích rozlehl se mezi Adamity a odrážel se od blízkých pískových skalisk.

I ozvěna se smála.

Ilustrace z knihy Karla Műllera "Týden ve vzduchové lázni"

Nenápadný balvan při cestě nad pěšorestem u odbočky do Kopicovy skalní galerie nese sice malou a nenápadnou, ale o to roztomilejší skupinku rytin. Nejvíce znatelný je jakoby brouček s tykadýlky v zavinovačce - ale jakmile si všimneme dalších dvou rytinek, hned víme, o co jde. Nejsou to tykadla, ale čertí růžky, a obrázek znázorňuje čertí miminko. O kus dál je čertí maminka s jemným obličejem a jakýmsi čepcem, a úplně dole ustaraný čertí tatínek s velkými rohy a dlouhou "kozí" bradkou. Snímek rodinky na balvanu byl pořízen v roce 2009, zub času od té doby poněkud zapracoval, a rytinky jsou méně zřetelné. Ale stále ještě čertí balvan může zaujmout a na dalších pár let zabavit unavená dítka, pochodující se svými rodiči pod modré od Valdštejna...