Nově vydaná mapka Hruboskalska v měřítku 1:8000 zachycuje přetrasování červené značky po Horském hřebeni. Jsou to sice jen odbočky na vyhlídky, ale příjemná změna to je - část Zlaté stezky není nutno sdílet s cyklisty.

Když tedy půjdeme po červeně značené pěšince z vyhlídky U Lvíčka, plni dojmů z krásné scenerie skalního města, užijeme si jako bonusu nově odhaleného  pohledu na pískovcovou věžičku Stojan, která dříve bývala poněkud stranou zájmu návštěvníků. Je to věžička zarostlá, pomenší, nevýrazná, schovaná za terénním valem, ale pokud by někdo hledal skalní útvar, jež by si zasloužil přívlastek "magický", byl by to právě tenhle Stojan.

 Už jenom jeho původ je podivný, podobný jako třeba u vyhlídkové skály Hlavatice. Skála tvoří jakési další "patro" postavené na vrcholu skalního masívu. Kopeček pískovcové "šlehačky", který zdobí planinu mezi hlubokými úzkými roklemi. Jen ty druhohory vědí, co v tom vlastně vězí…

 Jako každá hruboskalská skalní věž byl Stojan zdoláván horolezecky. Jeho vrchol byl navštěvován už dřív, než byl v roce 1944 zaznamenán první evidovaný výstup. Ovšem nejdříve to bylo lehkou, „turistickou“ cestou. On si Stojan na nějaké náročné stěny nepotrpí. První evidovaný výstup měl obtížnost III, a provedli ho Z.Gräf, V.Karoušek a L.Jisl. Více obtížná cesta než je III se na Stojan nejspíš vymyslet nedá. Tvar Stojanu je podobný jako u jiných věží v oblasti Kapelníka, vesměs připomínajících obrovská kamenná kladiva – tj. hranatý kvádrovitý vrchol a pod ním mírně štíhlejší „topůrko“.

Stojan je zvláštní nadvakrát. Za prvé - nejsou na něm rytiny návštěvníků, alespoň ne v takovém množství, v jakém by se měly najít u skály poblíž hojně používané stezky. Je to nejspíš tím, že povrch Stojanu je mimořádně solivý, a případné rýpance shazuje rychleji, než se stačí v pískovci zabydlet. A za druhé má Stojan skalní bránu. Není to brána ledajaká, je to průchod, který na jednu stranu zvědavce přitahuje, na druhou stranu je děsí. Kdo se ke Stojanu přiblíží, leckdy pocítí jisté neodůvodněné napětí nebo snad nejistotu … Na rozdíl od jiných skalních bran, kterými je možno po výletnicku bezstarostně probíhat, tady je třeba dát si pozor, protože těsně za průchodem zeje hluboká propast. A kromě toho tím, že rozměr brány je člověku "tak akorát", vznikají nepříjemné pocity ze vnímané tíhy skalní hmoty a bezmocné uzavřenosti.

Takové skalní útvary, jakým je Stojan, byly za časů Keltů oblíbené jako průchody do „jiného světa“. Do cizího paralelního prostoru, jiného rozměru a kdoví jakých končin vesmíru nebo fyzikálních vzorců. Jednou probíhal Stojanem malý hošík. Tatínek ho vysílal z jedné strany, maminka ho povzbuzovala z druhé strany za hlubokou roklinkou, z dnešní červené značky.  Znenadání maminka zděšeně vykřikla a počala zmateně pobíhat po okraji srázu za pozornosti ostatních turistů – hošík v bráně zmizel!  Po několika vteřinách se děcko šťastně objevilo. Vyděšená maminka se hroutila, zatímco tatínek nechápal o co jde. On hošíka projít branou viděl, ale maminka a turisté na červené nikoli. Vysvětlení je prosté - brána Stojanu je poněkud lomena, malá postava dítětě se za hranou pískovcové stěnky na pár vteřin skryla, a hošík zmizel matce z očí. Nebo se na okamžik přenesl do "jiného" světa?

Ten, kdo vstoupí do brány, se  odpojí od života „na povrchu“, je uzavřen hmotou skály, ocitne se uvnitř kruhu, vytvořeného samotnou Zemí. Za ním zůstane minulost, před ním budoucnost. Už nic nebude tak jako dřív, stane se tím „kdo prošel branou“, a brána vytvoří hranici mezi tím, co bylo dřív a co bude potom. V dětské říkance se praví: „Prašná brána otevřena, kdo do ní vejde, hlava mu sejde …“ Brána ve Stojanu se taky pěkně drolí, sype a práší … takže, pro všechny případy, až půjdete kolem, nechte Stojan na pokoji. Z červené značky si ho prohlédněte, a hlavně nezkoušejte branou projít. Co kdyby měli staří Keltové pravdu?

Na začátku devatenáctého století byly v přírodních anglických a romantických parcích velice módní tzv. "gloriety", to je drobné vyhlídkové zděné nebo dřevěné altánky se sloupky. Stávaly na vyvýšených místech, vedly k nim schůdky, a sloužily jako místa k obdivu krásných rozhledů nebo jako útočiště pro výletníky k posezení a odpočinku. Známý je gloriet v jižních zahradách Pražského hradu, který můžeme vidět přímo u starých zámeckých schodů.

Jelikož i hruboskalské skalní město za časů Aehrenthalů plnilo úlohu přírodního anglického parku, gloriet v něm nemohl chybět. Podle prvních vydaných průvodců takový gloriet skutečně stával na jedné vyhlídce. Je skoro jisté, že se na svém místě vyskytoval před rokem 1860. Jenom se neví, jak hruboskalský gloriet vypadal (obrázek je jen ilustrační), a jestli to byla vyhlídka na Kapelu, nebo vyhlídka U Lvíčka, která se mohla altánem pochlubit.

Na vyhlídce U Lvíčka je zvláštní skalka, jejíž uměle zplacatělý vrchol se přímo nabízí jako základy pro takový malý kruhový dřevěný altánek. A pokud si odmyslíme okolní stromy, musel být z tohoto  nejvíce vyvýšeného vyhlídkového místa krásný rozhled nejen na střed skalního města, ale do celého kraje od Tábora po Ještěd.

O rozhledu z vyhlídky v glorietu na Horském hřebeni píše J.Z.Pryl ve svém průvodci po Českém ráji v roce 1891:

"Za zmíněnou  lesní školkou docházíme v krátce Glorietu, vyčnívající ku východu skaliny, odkud přehlédnouti lze celé "Skalní město", obydlené ovšem jen přečetnou družinou vran, jež lid zdejší originelně na "Holuby pana barona" překřtil.

Skalní město hruboskalské, jež v ničem nezadá si s pověstnými skalami Aberspašskými i Teplickými a v němž představit si můžeme s části české i saské Švýcarsko, naplňuje nás úžasem oprávněným. Spatřujemeť zde pravý div přírodní, jehož dojem na ducha našeho těžko lze vylíčiti.

Nejrozmanitější podoby ohromných skalin hledí tu v němém žasu na sebe stojíce či ležíce jedna druhé v cestě, jakoby zlostně tázaly se vespol, která které má ustoupiti. Zdá se, že smotány jsou dohromady tak, že není možno jimi proniknouti, a přece pozorujeme brzy, že vinou se útrobami jich důmyslně stezky na vše strany. Hustý les ustupuje leckde útesům holým, přes něž hrčící potůčky křišťálové cestu si razí v zelené rokliny. Ohromné balvany, podobné nepřekonatelným hradbám, věží se tu na sebe jako by s nebe byly spadly, kdežto onde zase obelisk osamocený na tak úzkém spočívá podstavci, že zdá se nám nejslabčí že zavanutí větru smete obra toho s rachotem ve hlubinu, Jinde zříme strmá skaliska tak hladká jako led, že žádný tvor živoucí kromě opeřence na jich témě by se nedostal, kdešto tamo zase jako otevřené tlamy divých šelem zející dutiny skalní a jeskyně, jež lesním duchům a skřítkům za vhodné by sloužiti mohly obyty, zaměstnávají oko i obrazotvornosť naši."

Ani podle tohoto svědectví se s jistotou nedá vyhlídka U Lvíčka určit jako místo, kde stával náš záhadný gloriet. J.Z. Pryl sice přesně popisuje pohled na Taktovku, ale tu mohl vidět i z vyhlídky na Kapelu. Možná by opravdu mohla spor o gloriet rozhodnout plochá, kulatá skalka na vyhlídce U Lvíčka - už jenom ten sloupkový dřevěný vyhlídkový altánek na ní chybí a dámy v krinolínách...

Pohádka

Země je křehký ratlíček

V náruči dámy s kamélií

Včely se medem neopijí

A datel ťuká kantáty

Kouzelný osel ušatý

Střepává mince do zástěry

Draci si žijí nad poměry

Obušek prchá z pytle ven

Tam za nejzazším průlezem

Koleje snů se třepí chladem

Listuju prošlým jízdním řádem

A jaro zvoní na klíče…

Vlastimila Hlavatá

Hruboskalský značkovník

 Pěkná novotou zářící červená odbočka vyvede  návštěvníky ze silničky  směrem po okraji rokle až na vyhlídku U Lvíčka. Mírně omšelá cyklistická značka trasy 4078 může být spokojena - na pár metrů ovládnou Horský hřeben jen rychlá kola.

Citát na rozloučenou: "Doporučujeme navštívit zvláště Myší díru a kdo se nezasekne s batohem na zádech, je dobrej. Jinak jsou tam suprové rozhledy do okolí."

- internetový názor jednodenního výletníka na Hruboskalsko

Hlavní stránka