Mezi první desítku nejvzácnějších hruboskalských rytin jistě můžeme zařadit jeden obrazec, vyrytý do horní stěnky v pásmu skalek Krokodýla. Je to pečlivě a přesně provedené ozubené kolo s písmeny V a O a rokem 1930. Základním pravidlem lovců rytin je poznatek, že řemeslně vytvořené rytiny bývají oficiálním pomníčkem na události nebo vzpomínkou na návštěvu významné osoby, a má tedy smysl si zapátrat, jakou zprávu nám předává, nebo jaký příběh chce vyprávět. Důvěrně mezi námi - zaznamenat rytinu bez příběhu je svým způsobem zbytečná námaha, a proto se vyplatí hledat alespoň takový, který by mohl být nejvíce pravděpodobný.

 Ozubené kolo na první pohled naznačuje, že je upomínkou na výlet nějakého dělnického spolku, nebo snad lázeňský pobyt majitele strojírenské továrny; jeho tvar jakoby vypadl z tovární reklamy nebo budovatelského plakátu. Až na jednu maličkost - v levé horní části je ozubené kolo přerušené jakousi spojkou nebo spíš kladívkem. Právě kladívko nás odvádí od symbolu strojírenství do světa jiných symbolů, a sice ke svobodným zednářům. Není to možnost nepřijatelná - do lázní přijížděli šlechtici, umělci a významné osobnosti společenského života, a v časech první republiky bylo zednářství otázkou společenského postavení. Pokud stěnky u Krokodýla opravdu tvořívaly jakousi "společenskou kroniku", můžeme odpovědět i na otázku, jak se zednářský symbol ocitl zrovna u obyčejné cesty pod Čertovou rukou.

Ze symbolů svobodných zednářů vybereme pro naši rytinu kruhový řetěz členů, který má právě podobu ozubeného kola. Kladívko spojuje řetěz a znázorňuje člena předsedajícího. Písmena V a O mohou znamenat Velký Orient, k němuž se váže i rok 1930 - v roce 1931 vznikl Velký Orient Čsl. Podrobnosti o této události a příslušných symbolech se můžeme dočíst v knihách, které se zednářstvím zabývají, a dobrým zdrojem informací je i časopis "Svobodný zednář" (vycházel  v letech 1925 - 1938). Např. obsahuje i zmínku o tom, že svobodní zednáři pečovali o své zdraví a často pobývali v lázních. Pokud přijmeme příběh o do skal zanesené památce na ustanovení Velkého Orientu Čsl. v r.1930, zařadíme si krokodýlské ozubené kolo mezi hruboskalské stopy po svobodných zednářích, ať už z dob Valdštejnů nebo těch novějších. A že jich ve skalním městě není málo...

Ozubené kolo je zřejmě nejvýše položená rytina ve skalkách Krokodýla. Bez žebříku nebo snad namáhavějšího výstupu není přístupná, proto ji nepřekrývají obvyklé čmáranice, jako u jiných vzácných krokodýlských rytin. Přesto se v lišejníku a vinou povětří ztrácí, a za pár let se i přes dokonalé kamenické provedení vytratí docela.

Na obrázku pořízeném před deseti lety je rytina při určitém

 světle a za horkého léta, kdy seschl lišejník, ještě dobře patrná.

Dnes ji ani pozorné oči neodhalí snadno.

Směle můžeme tvrdit, že pramen Josefův dostal nejhezčí pomník ze všech sedmihorských pramenů, i když jeho kamenný půvab pokazila ztráta vršku s tvarovaným jehlánkem. Zatímco vedlejší prameny "Barbora" a "Antonín" získaly název podle místních osobností, pramen "Josef" se pro své jméno musel vydat do Chorvatska. Nahlédneme-li totiž do Prylova průvodce z r.1891, dočteme se, že pramen "Josef" byl pojmenován na počest barona Josipa Šokčeviče, chorvatského bána v letech 1860-1867. Možná  proto pomník působí tak romanticky, a v kompletní empírové podobě byl jako obelisk připomínající vítězné panovnické skutky... I když se nedá říct, že vládnutí pana barona skončilo po sedmi letech úspěšně, přes usilovnou snahu co nejvíce Chorvatsku prospět.

Ilustrace pochází z průvodce "Z Českého ráje" V.Durycha, autor A.Nejedlý, rok 1886.

Jak je vidět na obrázku, vedle pomníku stála pěkná lavička. Dnes je tady lavička rovněž, ale nastálo obsazena osobou ze dřeva, s plnovousem a v teplé kápi (to aby mu pod sněhem nebyla zima). Je-li to pohádkový skřítek, lesní bytost, toulavý poustevník, nebo snad poslední hruboskalský tramp, to si každý může určit podle vlastní nálady. Pravda je, že když se chodcům vynoří za zatáčkou jeho obrysy, hlavně za soumraku, leckterý se vyděsí. Ale není to jen nehybná sehnutá postava, která straší návštěvníky. Dříve to byla hlavně dřevěná kniha, kterou četl na svých kolenou. V knize bylo napsáno:

„Ve vodě pramenných stružek a potůčků žije malý korýš, blešivec potoční. Jmenuje se blešivec, protože svými trhavými pohyby připomíná blechu. Jeho přítomnost znamená čistou vodu. Voda z takového pramene je s největší pravděpodobností pitná.“

Text byl doplněn velkým podrobným vyobrazením popsaného korýše, se všemi nožičkami a tykadýlky. Korýšův popis a obrázek dlouho bavily (a také poučovaly) turisty na Pramenné cestě, a je škoda, že po nějaké době zůstala dřevěná postava bez knihy. Snad někomu vadila její zlomyslnost, když mnoho návštěvníků se nejdříve napilo z pramene, a teprve potom si šli přečíst, jaké roztomilé zvířátko jim právě krauluje v žaludku. Slabší povahy to nesly těžce, ty silnější s humorem.

Pomník Josefova pramene má ještě jednu zajímavost - v medailonu vavřínového věnce je text rozdělen ozdobnou linkou do dvou částí. V horní je nápis PRAMEN JOSEFŮV, ale dolní text je záměrně vymazán. Bylo tam jistě víc, než jen letopočet, možná plné jméno chorvatského barona. Mohlo by se spekulovat o důvodech, proč se od 19.století na původ názvu pramene zapomnělo, a proč je přinejlepším  připisován jinému Josefovi...